Česká astronomická společnost

Výlet za úplným zatměním Slunce jsem si v případě tohoto australského už dlouhé dva roky vysníval zejména pro poznání protinožské krajiny a jejího svérázu na každém kroku. Jedním mottem by se dalo říct, že běžného cestovatele by Austrálie mohla fascinovat i krutě štvát zároveň (já při verbálním popisování používám spíš tu vulgární variantu). Ceny jsou tam vysoké, občas nerozumíte slovu Australana, ač si angličtinu dlouze dopředu pilujete a dopravní policajti jsou tam zákeřní jak domácí myš. Všecko je v zemi „dangerous“ a cizinec by tam podle místních měl pomalu chodit v neprorazitelných skafandrech, které navíc chrání před ultrafialovým zářením nebezpečného australského Slunka, a na nic nešahat. Ale když Čech a Slovák zvyklý na potopy, laviny, prudké výkyvy počasí v Tatrách a dostatečně odolný vůči všem byrokratickým a bezpečnostním pravidlům udělá patřičný nadhled, začne Austrálii milovat, dokud mu to peněženka dovolí. O samotné třítýdenní expedici se spíše dozvíte na mých plánovaných přednáškách (v lednu v Pardubicích a v Úpici, v případě zájmu i jinde). Dnes bych se s vámi rád podělil o onen – ostatně jako vždy – mimořádný požitek ze zhlédnutého okamžiku, kdy černé Slunce na pár minut tají všem dech…

S Danem jsme založili výškový tábor v malebném, neskutečně vřele zařízeném a v tropickém lese umístěném autokempu v přímořském městečku Palm Cove přibližně 3 dny před samotným úkazem. Měli jsme doslova štěstí, neboť Palm Cove bylo v pásu totality přímo na ráně všech zatmění-žiznivých cestovatelů, takže i podceňované kempy byly těžce obsazené a zarezervované dopředu. Proto i náš původní požadavek, zda budeme moc zůstat v noci ze 13. na 14. listopadu (ráno 14. bylo zatmění), byl nereálný. Ale majitel ještě večer toho dne si nás po tmě mezi auty našel a slíbil, že nám nějakou tu skulinku zajistí a nikam nás tudíž nevyžene. Ono by to bylo vesměs jedno, protože hned u kempu bylo veřejné parkoviště a na esplanádě podél městečka několik pro nás už směrodatných veřejných BBQ pultů, kde si člověk mohl zdarma osmažit, co si zrovna (v marketu) ulovil. Ale tak pro tu jistotu…

Po ty tři dny neskutečné „havaje“ u pláže s vyhlášeným rybářským molem jsme si pomalu „rekognoskovali“ terén (vzpomeňte si na Donutilova učitele tělocviku) a utráceli pomalu víc peněz za internet než samotný kemp. A vyplatilo se. Předpověď – zejména za pomoci našeho skvělého meteorologa na dálku – nám dávala jasně najevo, že zůstat u pobřeží by byl vesměs nesmysl. Proudění tropických pasátů od východu spolu s bohatě zalesněnou vegetací v této oblasti od Cairns po Cooktown měla za následek velmi nestabilní (pro podzimně schuravělého Čecha krásné) proměnlivé počasí s dešťovými přeháňkami při teplotách kolem 35° C a víc. No prostě divočina a pro sledování zatmění v jakémkoliv čase ruletová záležitost. Když už den před zatměním ráno naposledy v nadměrné vlhkosti navždy odzvonil i můj mobilní telefon (a musel jsem si teda půjčovat Danův), který jsem měl připravený pro žhavou linku do Hlubin vermíru v TV Noe, bylo jasné, že musíme za jasnem.

Protože jsme měli půjčené auto – třídveřového Henze, který pojal dva bláznivé řidiče s neochotou řídit vlevo a jejich rusko-tankový binec ve zbytku prostoru, nebylo těžké se po pásu totality pohybovat. Navíc jsme tentokrát měli kam. V pásu totality se dalo díky úžasnému sesazení centrální linie totality s queenslandskými „highways“ cestovat jak po pobřeží od jižní po severní okraj totality (Cook Hwy) tak asi 120 km rovnoběžně s centrální linií směrem do vnitrozemí (Mulligan Hwy). No a když zprávy odevšad daly jasně najevo, že vlhko u pobřeží zůstane, nevyspalí jsme nasedli s patřičnou rozhodností a zbylou vodou ve stanu přibližně o půlnoci tamního času překlenout ty zarostlé kopce národních parků směrem do vnitrozemí.

Tma jak v pytli, prázdná australská jednoproudovka, konečně možnost si aspoň zavzpomínat na české poměry spojené s řízením po pravé straně. Ale protože chlupatí už hlídali před davovým nájezdem, nemohl jsem si užívat dlouho. Druhým – o dost vážnějším – rizikem byli ovšem klokani. Zrovna v této oblasti jich bylo jak máku a znáte to jak u českých jelenů. Prostě vám to skočí před auto, ani nevíte odkud a v našem případě by to pak znamenalo pojištěním nepokrytý i stotisícový příplatek. Takže i když jsme měli ujet do vytipovaného místa „kdekoliv mezi Mt. Carbine a Lakeland downs“ (tj. rozmezí asi 120 - 210 km) podle navigace za necelé dvě hodiny, radši jsem si ty klokany hlídal.

Asi po hodině cesty už Dano netrpělivě vyhlížel jasno a pořád se mu to nezdálo. Já tak nějak tušil, že je zaděláno na první chyták, ale nic jsem neříkal. Že prý pořád vidí mraky a ať jedem dál. No, ale už příroda volala a já musel zastavit. Stačilo vypnout světla a podívat se pořádně. Hned bylo jasné, kolik uhodilo – výlet za jasnem nám připravil jednu obří třešeň navíc. Houby mraky! Krásná Mléčná dráha končící kdesi u jižního pólu, kde už – jak znalí tuší – strašily dva velké galaktické mraky, konkrétně ty Magellanovy. To jsem musel Danovi se smutkem oznámit, že těch se už nezbavíme, takže pokud chce pryč od všech mraků, musíme pryč z Austrálie…

Výrazná Magellanova oblaka s pomalu vycházejícím falešným a vzápětí i pravým Jižním křížem nás popohnala k vyhledání si vrcholového tábora. Tím se nakonec po sterilní cestě po Mulligan Hwy stala malá mýtinka se vztyčenými termitištěmi asi 40 km od Mt. Carbine na severozápad. Tam jsme ukotvili náš bílý koráb a s touhou si pořádně vychutnat skvosty jižního hvězdného nebe dalekohledy jsme se pustili do vybalování. A tady začal ten vnitřní klid a gradující nadšení. Protože tady už jsme byly neskutečně daleko za všemi těmi cáry mraků pod temnou oblohou, pět hodin před vysněným úplným zatměním. Jedinou, avšak pro komunikaci zásadní nevýhodu bylo nemilé zjištění, že bez satelitního telefonu – který ani za boha nevím, kde bych mezi těmi termity hledal – se mi nikdo z TV Noe nedovolá.

A jak využít ten čas? Všerůzně. Hlavně po ruce s binarem 11x70 si může milovník nočního nebe poprvé s dalekohledem na jižní polokouli pustit fantazii na špacír. Takže logicky se parkovalo pohledy na takových skvostech jako Magellanova oblaka, 47 Tucanae, mlhovině Uhelný pytel, kulových a hlavně otevřených hvězdokupách v okolí pólu, mlhovině Klíčová dírka, nebo z nostalgie vidět vzhůru nohama všechno to, co my tu máme vyznačeno v přehledových knihách od Antonína Rükla či Jiřího Duška pod pojmem „objekty zimní oblohy“. Neumíte si představit, jak jsem si lišácky liboval, když jsem zavítal do ryze zimního zouhvězdí Velkého psa v kraťasech a krátkém tričku.

A to už nám pomalu svítalo, takže Dano si šel na hodinku ještě zdřímnout do auta. Ono to ale ani pořádně nešlo, protože čím víc se blížil rozbřesk, tím víc se na této jinak zjista „uherákově“ frekventované silnici hnalo aut směrem od pobřeží k Lakeland downs. Určitě jich tak čistá stovka projela. A hnali, co to šlo. Určitě je ale zaujal ten významně zabraný tábor se dvěma opuštěnými dalekohledy (Danův Newton na paralaktické montáži a můj vele-binar na stativu) a autem opláštěným dvěma obřími vlajkami s bílou, modrou a červenou barvou. S úctou (a při vědomí tak obřího australského volného prostoru) se ani jedno z aut nepokusilo si to zaparkovat u našeho česko-slovenského impéria.

Ovšem v čase, kdy se zrovna nehnala kolona nedočkavců, se směrem k východnímu obzoru nad silnicí i beztak obloha honosila neskutečně jasným kuželem světla. Výrazné zodiakální světlo se táhlo i se svým slabším mostem přes celou oblohu, a to i přes prašný a občas cárovitý charakter počasí. Nízko na obzoru jak loď na moři se blyštila naoranžovělá jitřenka Venuše a k tomu všemu se konečně vyloupl nad stromy i Rigil Kent známý pro svůj nedávný objev hostující ke Slunci nejbližší exoplanety. Tu jsem pochopitelně neviděl, ale pocit to byl beztak skvělý…

Po kraťoučkém odpočinku však konečně svítá. Dano pořád spí, zatímco já už vesele vybíhám ven z auta, abych si připravil oba foťáky, dalekohled i naprogramoval spoušť pro případný časosběr. Tak, jako je tu v Austrálii zrádná rychlost soumraku, je to i s rozbřeskem. Jakmile už je jakž takž světlo, dělí vás od východu Slunce minuty. A fakt že jo. Obzor prudce sílí zlatavým jasem a v oblačnosti na obzoru se zář prodírá vycházející Slunce. Není vidět přímo, kryje ho obláček, ale je tam. Klepu Danovi na okno jak policejní strážník, on jak na strážníka na mě kouká a nejradši by spal dál. Je tak zřejmé, že nám to pozorování nic nezhatí, že to až člověka obírá o ten adrenalin a napětí, takže si klidně hodlá pospávat dál. No ale přeci se v něm cosi láme a vystupuje. To už Slunce vystrkuje paprsky nad horní hranou oblak, kryté je jen v cirrech, takže jakýkoliv první pohled na něj dá jasnou stvrzenku o tom, že zatmění začíná. A fakt začíná. Slunce už je z horního levého okraje zahryznuté Měsícem a poměrně svižně stoupá. Ono taky jak jinak – tady to Slunko v tomhle období chodí člověku téměř přes nadhlavník, takže tady se dá bez nadsázky tvrdit, že Slunce stoupá vzhůru.

Ještě za pokročilé fáze zatmění auta střídají auta a i při citelném stmívání se jich ženou davy. Kdybych byl na jejich místě, už bych to dávno někde odstřelil na nejbližší mítinku. Přímo za námi na malé vyvýšenině si svůj základní tábor hostí parta patrně Němců, daleko před námi jako by vystoupil autobus. A to v noci vypadalo, jako bychom zastavili v té nejdrsnější a nejosamělejší buši.

Částečná fáze je rychlejší než smrt, nezastaví se před ničím a Slunce pořád leze výš. Vlastně ani čas nevnímám, ale je jasné, že zbývají minuty. Obloha se už mírně vybarvuje do takové té vojenské šedivé modři. Slunce se usmívá posledními asi 15 % nezakrytého kotouče a vůbec nefouká. Dano hlásá své o zbývajících dvou minutách, i když já to vidím tak na deset. Minuta neminuta, poslední kontrola všeho vybavení a pak už se jen kochat.

Zbývá úzký srpeček, na který by zakázali koukat očima už jen doktoři. V dalekohledu se srpek vlní v turbulentní atmosféře a konečně vidím jasně a zřetelně vysoko na obloze Venuši – nedávno ztracenou jitřenku na ranním nebi. Je to těch pár minut, o kterých víte, co bude následovat, ale vůbec netušíte, kolik vám na to ve skutečnosti zbývá času. Jak při požárním poplachu, který nastal dva roky po školení, a najednou si snažíte vzpomenout, co první jste měli udělat. Jít ke schodišti? Volat „hoří“? Hledat správný hasičák? Volat … jaké číslo? Z opačné strany se od severozápadu nasouvá jakýsi temný modravý nádech oblohy, jako když se žene zdáli hustý déšť. Cirry chytají neobvyklý žlutavě oranžový nádech jak při soumraku, ale u Slunce jsou ještě bělavé díky malé vzdálenosti od posledních kapiček zdroje našeho přírodního světla. Obloha vytlačuje tyrkys a přitahuje nepopsatelné šero, které se krásně nasouvá ohraničené v rovině narovnávajícího se úzkého slunečního srpku.

Vzápětí se objevuje konečně koróna. Shazuji v tom bezvětří na termity krytky s filtry a druhou rukou ladím foťák, na němž natáčím zatmění na HD video přes objektiv MTO 500/10 půjčený z úpické hvězdárny. Ještě koukám na bělavé evidenční číslo na okraji objektivu, jak prudce slábne jeho lesk, a zapínám natáčení. A pak už vysněný (a v životě první) pohled na zatmívající se Slunce přes dalekohled. Binar 11x70 je fakt dokonalou volbou. Koróna se roztahuje přes celé pole. Bailyho perly, kterými se s námi nad nerovnostmi Měsíce loučí stříbřitá fotosféra, hasnou jak poslední paprsek Slunce zapadajícího nad horským šelfem. A je to tady. Začíná kónus ticha, minuty úžasu, dvě minuty dlouhý okamžik.

Ovace i od těch pár lidí okolo vynahradí celý dav v přelidněné Číně. Přesto však vnímám hlavně to ticho přírody. Jakoby to bylo jenom pro nás. A nikdo jiný to nesledoval. Anebo jakoby si to žilo svým vlastním životem a my jsme se do toho tak nějak nechtěně namočili. V dalekohledu se Měsíc poměrně rychle posouvá dolu doprava a zakrývá protuberance viditelné na začátku zatmění. Úžasnější je ale ta okuskvostná barevnost. Modravě-stříbřitá koróna kontrastuje s narůžovělými protuberancemi. Měsíc je o něco tmavěji jak obloha kolem Slunce a při velké snaze je mírně patrný kráter Koperník jako bělavá skvrnka. Vsadím se, být někde na moři při poloze Slunce vysoko nad hlavou, byl by tímhle dalekohledem bez obtíží patrný aspoň duchem vzhled úplňkového Měsíce se všemi těmi jeho moři. Samotná koróna je krásně propletená jak z obrázku vzniklých při expedici úpické hvězdárny v roce 2001 do Angoly. Kolem jedné protuberance – okolo 3. hodiny – je krásně patrná magnetická smyčka, most asi tří souběžných vlásečnicových oblouků. A nahoře se postupně zjevuje výsostná protuberance poctivě odtržená od chromosféry. Zatmění se klene do druhé půle a nechvalně blíží ke konci. Vzhledem k tomu, že jsme jen asi 5 km od centrální linie, je to zatmění krásně symetrické a končí téměř přesně na opačné straně kotouče, než začínalo.

Zbývá tak 20 vteřin, které si vyhrazuji na vtisknutí celého úkazu do paměti a koukám se na něj očima. Obloha ještě temná, ale od severního obzoru přechází do žlutavo-oranžové záře, která se nemilosrdně zvedá jak závěrečná opona. Koróna je božská i při pohledu očima – černé Slunce s ní při své výšce nad obzorem vypadá jak atypická květina bez stonku. Stojí si zářivě na obloze bez potřepání se ve větru a je tak obrovská. Stejně jako když se člověk dívá na východ úplňku, mě nutí mozek srovnávat daleké stromky na obzoru s úhlově o dost větším Sluncem a úplně se nad tím pohledem rozplývám. Dvě minuty. Dvě minuty, pro které jsem se vydal na opačný kus zeměkoule a pro které už teď vím, že nebudu opět po zbytek života litovat ani na niternou setinu sekundy. Dvě minuty, které spravedlivě potvrdily občas opomíjené životní motto, že život není o době, kdy dýcháte, ale o okamžicích, pro které dech tajíte. Tyhle dvě minuty, ani o kus déle, ty dostatečně zacelují díru v srdci pro neúspěch před dvěma a půl lety na Cookových ostrovech. Dvě minuty, za které jsou pomalu hotová míchaná vajíčka, shrnuly celý obří sen a zážitek na jeden nezapomenutelný okamžik. A tyhle samé dvě minuty právě chtě nechtě končí…

Koróna u levého horního okraje prudce jasne a chromosféra září z růžova do bělava. A je to tady! První dvojice paprsků se prodírá nad měsíčními horami a sílí. Sílí do majestátného diamantového prstenu, při kterém svádí nerovný boj o vládu světla sluneční koróna nad nemilosrdnou fotosférou. Boj trvá asi 20 sekund. Po nich už i při maximální touze ještě něco vidět mizí poslední naděje a člověk se už musí spokojit s částečným zatměním Slunce přes filtr. Tma ustupuje, předměty vrhají ostřejší a jasnější stíny a … a hele! Letící stíny! Po celé krajině se táhnou souvislé pásy tetelícího se vzduchu ve tvaru slunečního srpku, jako byste se dívali na dno rozvlněného bazénu. Do háje… 6 let se je snažím natočit na videokameru, za těch 6 let nenastaly ani jednou, a teď ji s sebou poprvé nemám. Zákon schválnosti mě stíhá krutým trestem, protože vám z tohoto vzácného asi dvouminutového pozatměňového jevu zas nic neukážu. Ach jo… no tak příště, no…

Neubíhá ani dvacet minut a celá ta kolona aut se zase vrací po Mulligan Hwy zpátky. My si ještě – jak Belmodo s doutníkem – vychutnáváme slávu pomíjivého okamžiku, který přepnul statut celé expedice na veleúspěšnou, a jediné, co mě teď trápí, je, že všechny ty emoce čerstvě pod nehty zaryté nemůžu popsat v TV Noe telefonicky. No, není signál, co nadělám. O to víc se mi ty zadušené emoce budou pomalu vysouvat na povrch spolu se vzpomínkami na Danem již počtvrté prořčenou legendární větu „No, a to bolo strachu zase…“

Malá ironie na závěr – v Palm Cove, odkud jsme tak zběsile utekli, nakonec zatmění bylo vidět taky. A ironicky po celém pobřeží v šíři pásu totality jen z této malé oblasti. Cairns měl zataženo a oblast od Trinity beach po Port Douglas rovněž… Krásný snímek měl proto možnost pořídit Alex Cherney, který byl jen kousek na sever od Palm Cove na pláži Ellis Beach.

… a technický apendix: Možná se někteří ptáte, odkud mám fotky úplného zatmění, když jsem psal, že jsem natáčel video (a na druhý foťák se snímaly širokoúhlé fotky). Pokud ano, tak tady je hrubá odpověď: Z totality jsem pořizoval pouze HD video na Canon 550D (1920x1080 px; 25 snímků za sekundu). Vybral jsem proto ze tří míst ve videu 7 framů jdoucích za sebou v 25-snímkové sadě jedné sekundy a u každé ze tří sérií jsem každémů z framů přidělil jinou gamu (Photoshop). Snímky měly mezi sebou rozdíl asi 15 procent gamy. Sérii jsem vždy složil do HDR a následně upravil křivky do co nejvěrnějšího vzhledu. Není to žádný zázrak, ale oproti videu je obrázek určitě čistší a trošku z něj vylezlo víc detailů v koróně než bylo na dílčích snímcích.

Video: Nekomentovaný televizní záznam z Palm Cove