|
I když je léto již dávno pryč, vzpomínky na teplé a hvězdami prozářené noci se jistě uchovaly v srdcích mnoha z nás. Někomu s roztouženou vzpomínkou na rozechvělé očekávání prvních tajných polibků, jinému třeba s toužebně očekávaným výsledkem po noci strávené za okulárem dalekohledu.
Tím druhým je jistě autor vítězného snímku České astrofotografie měsíce za září 2008 Jan Hovad. Se svým dalekohledem a fotoaparátem strávil prakticky každou letní jasnou noc pod hvězdnou oblohou a po téměř čtyřicet šest hodin čistého fotografického času nutil fotony přicházející od hvězd a mlhovin v souhvězdí Labutě dopadat na čip fotoaparátu. Z dvaceti devíti individuálních snímků pak po mnoha dalších hodinách sesazování, kalibrace a barevných korekcí vytvořil tento úžasný snímek.
Jako by se nepatrně pootevřela tajná dvířka do temného pohádkového pekla prosvíceného rudými mihotavými plameny žhavých ohňů. Zde na obloze však místo plamenů září ionizovaný vodík, který protkán cáry temných neprůhledných mlhovin vytváří bizardní tvary Severní Ameriky, Pelikána a dalších snad již nepojmenovatelných útvarů.
Samotná mlhovina Severní Amerika, astronomicky známá jako NGC 7000, je kolébkou nových hvězd, které zde ve vzdálenosti 1500 světelných roků tlakem svého hvězdného větru rozfukují okolní plyn a jemně tak dotvářejí modelaci temnými mlhovinami.
Pozadu nezůstává ani mlhovina Pelikán (IC 5070), která spolu se Severní Amerikou tvoří rozsáhlou pracho-plynnou hvězdotvornou oblast o průměru padesát světelných let. Která z hvězd však způsobuje onu ionizaci a tedy i zviditelnění vodíkových mračen, je dodnes nevysvětlenou záhadou.
Není to však pouze tyglík plynů a prachu prosvícených mladými hvězdami, co můžeme na snímku spatřit. Srpkovitá mlhovinka v pravé části snímku oklopuje stárnoucí a velmi horkou hvězdu WR 136. Tato hvězda, která si ještě donedávna jako rudý veleobr pomalým hvězdným větrem vytvářela okolo sebe rozsáhlou plynnou obálku, přešla na konci svého života do fáze hvězdy Wolf-Rayetovy a začala formou hvězdné vichřice rychlostí až 6 miliónů kilometrů za hodinu vyfukovat svou hmotu do okolí. A tato hmota stlačuje a zahřívá okolní plyn, který pak na obloze září jako Srpková mlhovina NGC 6888. Ta sama nebude mít dlouhého trvání a postupně se rozptýlí do prostoru, avšak hvězda sama nám připraví nejspíše ještě další podívanou. Asi za sto tisíc let překotného spalování paliva v jádru hvězdy dojde k jejímu výbuchu jako úžasného ohňostroje zvaného supernova, který budou moci naši potomci sledovat ze vzdálenosti pouhých pěti tisíc světelných let.
Pohled na letní oblohu je opravdu krásný. A stává se ještě krásnější, pokud nám někdo poodhalí i oblasti, kam naše oko nedohlédne. My v souhvězdí Labutě jistě a bez potíží zahlédneme hvězdy Deneb a Sadir, které najdeme i na tomto snímku, ostatní překrásné útvary nám však splynou ve stříbřitý jas trochu potrhané mléčné dráhy. A tak můžeme poděkovat autorovi, že nám přiblížil pohled do těchto skrytých končin oblohy a že to udělal tak úžasným způsobem. Můžeme jen doufat, že svůj dalekohled zamíří i do dalších končin oblohy a o radost se svými snímky se s námi opět rozdělí.
|
