Podle původního plánu měla americká sonda Galileo, jedna z tzv. "velikých" výprav NASA v ceně řádu miliard dolarů, strávit v agresivním prostředí radiačních pásů Jupiteru pouhé dva roky. Nakonec však překonala i ty největší optimistické iluze. Během třinácti roků celkem 38krát prolétla kolem některé z planet, planetek a především Jupiterových měsíců. Do atmosféry největší planety poslala speciální sondu, jako první zblízka fotografovala planetku a objevila přitom i její malý satelit, protáhla se pouhých sto kilometrů nad povrchem měsíce Ió, přinesla nepřímé důkazy o vodním světě pod ledovou kůrou Európy... výčet by mohl být téměř nekonečný. Mise této meziplanetární sondy přitom rozhodně nepatřila mezi ty nejsnadnější. Naopak! Galileo startovalo z paluby raketoplánu Atlantis 18. října 1989. Už během letu k Jupiteru přitom vypověděla poslušnost hlavní komunikační anténa, která tak degradovala přenos informací z meziplanetární sondy na pouhou stotisícinu původního plánu (díky práci počítačových expertů se propustnost nakonec asi stokrát zvýšila). Problémy měl i palubní magnetofon, na němž se zaznamenávala veškerá vědecká pozorování vysílaná později směrem k Zemi. A aby toho nebylo málo, při pobytu v okolí Jupiteru čelilo Galileo sprškám nabitých částic, které tu a tam mátly citlivou elektroniku. Kvůli tomu museli specialisté připravit "odolnější" softwarové vybavení. Od příletu k Jupiteru v prosinci 1995 až do sklonku roku 1998, tedy v původně plánovaném období, nakonec sonda pracovala téměř bez chyby. Proto byla výprava zcela zákonitě prodloužena; s akcentem na výzkum dvou zajímavých satelitů Jupiteru a samozřejmě s úkolem monitorovat aktivitu atmosféry planety. Během mise "led - oheň - voda" si sonda osmkrát prolétla kolem podivuhodné Európy a podvakrát se zanořila i hluboko do radiačních pásů kolem měsíce Ió. Konstruktéři mohli být spokojeni -- i tyto téměř sebevražedné manévry přestála umělá družice prakticky bez poškození. A to i přesto, že ji několikrát málem knokautovala nečekaná sprška nabitých částic, několikrát intenzivnější než se vůbec kdy předpokládalo. Koncem roku 1999 jsme se tudíž, bez jakéhokoli překvapení, dočkali dalšího pokračování výpravy. Tentokráte s honosným přívlastkem "miléniové" a pouze s roční podmínkou. Galileo mělo znovu navštívit Ió, Európu a Ganymeda a v závěru prodloužené mise se "připojit" k prolétající sondě Cassini a simultánně proměřovat kvality rozsáhlé Jupiterovy magnetosféry. S počátkem 21. století však byly dny úspěšného Galilea definitivně sečteny. Kromě radiačních šrámů si totiž odchod do důchodu vynutily především minimální zásoby pohonných hmot pro korekční motorky. Přesto všechno byla v roce 2001 výprava potřetí, ale už naposledy prodloužena. Sonda ještě dvakrát prolétla kolem Ió, podívala se i k malému satelitu Amalthea (bohužel už nepořizovala žádné fotografické záběry) a nyní nezadržitelně směřuje do Jupiterovy gravitační jámy. V atmosféře planety shoří krátce před půlnocí 21. září 2003. Proč? Jednoduše proto, že Galileo nikdy neprošlo žádnou sterilizací. Stejně jako atmosférické pouzdro, které při příletu vypustilo do Jupiteru. Pravděpodobnost, že by nějaké bakterie, které se při startu ukrývaly v útrobách, přežily dlouhodobý pobyt v meziplanetárním prostoru a ohromné dávky záření v prostoru kolem planety je sice malá, avšak ne nulová. Živé organismy jsou prevít, který vydrží hodně. Příkladem může být streptococcus mitis, baktérie, která v počtu 50 až 100 exemplářů přežila 31 měsíců v kabelech sondy Surveyor 3 na povrchu Měsíce. A protože by se mohlo stát, že si to neovladatelné Galileo někdy v budoucnu zřítilo na ledovou Európu, rozhodli se odborníci poslat úspěšnou sondu do Jupiterovy výhně. Zde sice bezezbytku shoří, vzpomínky na ni a především pak ohromná záplava pozorování stále zůstane. Už brzo se totiž bude hovořit o době "před" a "po" Galileu. (Zdroj: JPL, archiv autora) Zdroj: Astronomický deník |
