 Odkud se vlastně meteority berou? Většinou představují pozůstatky po vzniku Sluneční soustavy před více než čtyřmi a půl miliardami roků. Řada z nich ale vznikla později, při srážkách planetek v oblasti mezi Marsem a Jupiterem, stejně jako při průletech velkých vlasatic. V pozemských sbírkách se dokonce ocitly vzorky z Měsíce a Marsu vyvržené do meziplanetárního prostoru při pádu větších těles.
Meteority se dělí se na kamenné, železokamenné a železné. Zpravidla mají jemnou černě natavenou povrchovou kůrku bez ostrých hran, která vznikla během ohnivého letu zemskou atmosférou. Pro některé exempláře (obzvlášť železné) jsou typické zaoblené okrouhlé jamky podobné otiskům prstů -- stopy po erozi vířivých nadzvukových proudů vzduchu během pádu tělesa. Obecně přitom platí pravidlo, že čím je meteorit větší, tím větší jsou tyto dolíky; na druhou stranu ale platí také tvrzení, že se vždy vytvořit nemusí. Natavená kůra je sice hlavním poznávacím znakem, nicméně může být velmi tenká a pod náporem povětrnostních vlivů brzo po pádu zmizí. Kromě toho se tu a tam meteorit za letu rozlomí na několik kusů a obnaží tak vnitřní, nezčernalé části. U kamenného meteoritu se mohou uvnitř objevit zvláštní kulovitá tělíska -- tzv. chondry, která se v pozemských horninách nevyskytují. V některých případech jsou velké jako špendlíková hlavička, v jiných jako hrášek. Takovým meteoritům se pak říká chondrity. Existují však kamenné meteority bez chonder a také velmi vzácné uhlíkaté chondrity. I když mají ve vesmíru největší zastoupení, představují nejkřehčí kosmické kamení a průlet atmosférou přežijí jenom málokdy. A pokud ano, rychle se na vzduchu rozpadají. Na první pohled vypadají jako kus uhlí, to pro vysoký obsah organických látek, a pokud je navlhčíte, zpravidla nepříjemně páchnou. Uhlíkaté chondrity představují pro odborníky materiál vyvažovaný zlatem! I když jsou v meziplanetárním prostoru nejhojnější právě kamenné chondrity, v pozemských sbírkách dominují především železné meteority. Jednak poměrně snadno přežijí spalující let zemskou atmosférou, jednak jsou nápadné ještě dlouho po svém pádu.
Hmotnosti a nepravidelné rozměry meteoritů kolísají od nejjemnějších prachových částic až po mnohatunové kusy (pád tak velkých těles doprovází vznik kráteru, který je samozřejmě nepřehlédnutelný). Největší známý meteorit se jmenuje Hoba, leží v Namíbii a váží šedesát tun. Spadl před nejméně několika tisíci roky (možná i miliony) a podle stupně zkorodování odborníci odhadují, že měl původně kolem sta tun. Největší kamenný meteorit (chondrit) přistál v roce 1969 u mexického městečka Allende. Všechny jeho nalezené úlomky vydaly na dvě tuny. V lednu roku 2000 se pro změnu v kanadské Aljašce zřítil uhlíkatý chondrit, ze kterého se podařilo vyhledat celou přes čtyři sta úlomků, z nichž největší vážil 2,3 kilogramu. Nálezcům možného meteoritu lze doporučit jediné: dopravit kámen (třeba poštou) do
Národního muzea v Praze,na Astronomický ústav Akademie věd České republiky v Ondřejově,Přírodovědeckou fakultu Univerzity Karlovy v Praze,event. do geologických sbírek některého z větších muzeí (třeba Moravského zemského muzea v Brně). S největší pravděpodobností půjde o odpadní strusku z hutní pece, silně korodovaný předmět či neobvyklou pozemskou horninu, ale může se stát, že najdete skutečného "posla z hvězd". Realita je však neúprosná: Sledovat přímo pád takového kamene se poštěstí asi třem lidem z milionu. Na druhou stranu však můžete být svědky řady doprovodných jevů, především pak samotného letu bolidu zemskou atmosférou. Pro odborníky jsou v takovém případě nesmírně důležité následující údaje: přesná doba pádu, trasa v atmosféře, popis průvodních jevů (světelných, zvukových) a dokumentace (fotografická) místa, kde byl kámen či kameny nalezeny. Meteoritu se nikdy nedotýkejte holou rukou, opatrně ho zabalte třeba do čistého igelitového pytlíku a okamžitě uvědomte některou z výše uvedených institucí nebo alespoň nejbližší hvězdárnu. Lovu zdar! Zdroj: denik.hvezdarna.cz, Návod na použití vesmíru |
