Je hodně pravděpodobné, že se první malíři ukrývali už mezi odvážnými Féničany, kteří se plavili podél Středomoří a dost možná zavítali ještě jižněji až někam k rovníkové Africe. Jejich črty se však do dnešní doby nedochovaly a tak privilegium nebeského křtu jižní oblohy připadlo až drsným námořníkům středověku. Byl to portugalský kapitán Ferdinand Magellan (1480-1521), který se jako první rozhodl obeplout kulatý svět -- pod vlajkou jeho španělské výsosti to jeho flotile trvalo několik roků. Prvním zajímavým objektem, na který narazil po překročení rovníku v prosinci 1519 poblíž Brazílie, byly dvě zvláštní skvrny jako odtrhnuté od Mléčné dráhy, samotným Magellanem pojmenované jednoduše "oblaka". Jménem samotného admirála byly pokřtěny teprve později jeho písařem Antonio Pigafettou. Bohužel, sám Magellan tragicky zahynul poblíž Filipín a zbědovaná posádka byla ráda, že se vůbec dostala domů. Vždyť se z původní pyšné flotily pěti lodí a dvě stě padesáti mužů vrátila po obeplutí zeměkoule jen jedna jediná plachetnice se sedmnácti námořníky! Antonio Pigafetta byl každopádně zajímavý člověk. Kromě dokumentace celé výpravy se totiž věnoval i astronomickému pozorování, v jeho deníku je například toto sdělení: "Antarktický pól nemá tytéž hvězdy jako arktický. Poblíž pólu je patrná řada semknutých slabých hvězd, v podobě dvou blízkých nepříliš jasných mlhovin nedaleko sobe, uprostřed kterých jsou dvě velmi jasné hvězdy." Ano, jde o oba Magellanova oblaka, mezi kterými se nachází jasná kulová hvězdokupa 47 Tucanae a mlhovina Tarantule. Je pravda, že Magellanova oblaka znali i jiní pozorovatelé, například Al-Sufi, který v desátém století revidoval Ptolemaiův Almagest, Evropané ale nakonec prosadili svou a dvě satelitní galaxie od té doby nesou jméno legendárního kapitána -- Velké a Malé Magellanovo oblako. Kdo tedy získal ono výjimečné privilegium ocejchovat celou jižní oblohu? Většina nových souhvězdí vznikla skoro o století později, když se v roce 1595 vydala do východní Indie holandská obchodní expedice. Její hlavní navigátor Pieter Keyser měl totiž za úkol zhotovit alespoň hrubou mapu hvězdné oblohy v okolí jižního nebeského pólu, kterou by pak mohli při orientaci využívat i všichni ostatní budoucí námořníci. Keyser a jeho asistent Frederick de Houtman (1572-1627) svůj úkol splnili téměř na jedničku. Nejen, že pořídili jednoduchou mapu jižné hvězdné oblohy, kde proměřili polohy 135 hvězd, ale dokonce si dovolili pojmenovat některé seskupení jasných stálic. Jednoduše vzali odvahu do hrsti a po vzoru dávno zapomenutých astronomů nakreslili na oblohu novou generaci souhvězdí. V letech 1595 až 1603 se proto na oblohu dostala tato nejnápadnější souhvězdí: Apus (Rajka), Chameleon, Dorado (Mečoun), Grus (Jeřáb), Hydrus (Malý vodní had), Indus (Indián), Musca (Moucha), Pavo (Páv), Phoenix (Fénix), Triangulum Australe (Jižní trojúhelník), Tucana (Tukan) a Volans (Létající ryba). Je evidentní, že si autoři vzali inspiraci z podivuhodných zvířat, na které během své cesty narazili. Souhvězdí Ara, Centaura, Kříže a Zajíce pak pocházela už ze starověku -- díky precesi byly docela snadno pozorovatelní i z blízkého východu či Afriky, ty zbývající, které většinou vyplnily místa bez nápadných hvězd, pak v polovině osmnáctého století dokreslil francouzský hvězdář Nicolaus de Lacaille.Pieter Keyser sice v roce 1596 zemřel na ostrově Jáva, jeho asistent však drahocenné záznamy dovezl zpátky do Holandska a nová souhvězdí se krátce poté dostala do prvního tištěného astronomického atlasu od německého kartografa Johanna Bayera. Jeho Uranometria spatřila světlo světa v roce 1603, jeden z listů nádherného díla je přitom věnován právě okolí jižního pólu a obsahuje vše dvanáct nových souhvězdí. Dodejme přitom, že další veliký krok při mapování jižní hvězdné oblohy neudělal nikdo menší než Edmund Halley, který se v roce 1676 dostal na zásobovací lodi Východoindické společnosti až na ostrov Svaté Heleny v jižním Atlantiku, jenž tenkrát představoval nejjižnější výspu britského impéria. Ve skutečnosti se ale jednalo o nepříliš dobrou volbu -- počasí zde bylo velmi proměnlivé a navíc se ostrov nachází jen šestnáct stupňů pod rovníkem. Výhled na okolí jižního nebeského pólu je tudíž odtud nevalný... Nakonec ale Halley v průběhu jediného roku zvládl přesně změřit polohu alespoň tří set nejjasnějších hvězd, mezi které se pokusil -- neúspěšně -- propašovat i jedno nové souhvězdí Robur Carolinum, tedy Dub krále Charlese. Sedmého listopadu 1677 zde dokonce sledoval vzácný přechod Merkuru přes sluneční kotouč, což ho inspirovalo k rozvinutí myšlenky, jak s pomocí tohoto úkazu přesně změřit velikost astronomické jednotky. Jenom dvacetiletý Edmond Halley se po návratu ze vzdáleného ostrova stal členem Královské společnosti a také blízkým přítelem Isaaca Newtona, kterého podporoval při vydání revolučních Principií. Objevil periodické návraty jasné komety později nazvané jeho jménem, zjistil, že se hvězdy na obloze pohybují, a přispěl k vydání Flamsteedova katalogu hvězd.Zdroj: denik.hvezdarna.cz |
