Vědecký komplex SSP obsahuje 9 nezávislých senzorů, vybraných k pokrytí širokého rozsahu možných vlastností povrchu Titanu, které byly očekávány - od kapalin či velmi plastických materiálů až po pevný a tvrdý led. Některé detektory byly navrženy pro práci především po přistání na pevném povrchu, jiné pro sestup do kapalného prostředí, přičemž 8 z nich pracovalo již během sestupu atmosférou k povrchu měsíce. Ve vysokých výškách nad povrchem měsíce byl zaregistrován mimořádný a neočekávaný "pohyb" pomocí měření sklonu ve dvou osách prostřednictvím jednoho detektoru, který byl součástí komplexu přístrojů SSP. Vyhodnocením záznamů bylo možné určit poměrně silné turbulence, jejichž původ zatím zůstává neznámý. Měření pomocí penetrometru a akcelerometru při dopadu na povrch Titanu odhalila, že místo dopadu nebylo vůbec tvrdé (jako pevný led) ani velmi elastické (jako například vrstva načechraného aerosolu). Sonda Huygens přistála na relativně pevném povrchu, který se podobá mokré hlíně, lehce pokryté sněhem nebo mokrým či suchým pískem. Kontaktní sonda ve spodní části modulu Huygens pronikla asi 10 cm pod povrch. Modul pak pomalu poklesl o několik mm a naklonil se o zlomek stupně. Počáteční vysoký odpor terénu vůči průniku čidla lze nejlépe vysvětlit tak, že čidlo narazilo na jeden z mnoha ledových oblázků, viditelných v okolí místa přistání. Akustická sondáž pomocí jednoho z detektorů SSP z výšky 90 m nad povrchem Titanu odhalila relativně hladký, ale ne zcela plochý a rovný povrch v okolí místa přistání. Vertikální rychlost sondy Huygens v okamžiku přistání byla velmi přesně určena na 4,6 m/s. Přistání se uskutečnilo v místě, jehož poloha je vyvýšena zhruba o 1 m nad okolním terénem o rozloze přibližně 1000 m2. Některé senzory přistávacího modulu byly určeny k měření vlastností kapalin (měření refrakce, permitivity a hustoty) v případě, že by sonda přistála v jezeře či mělkém moři kapalných uhlovodíků. Přestože sonda přistála na pevném povrchu, i tyto přístroje prováděly analýzu prostředí. Výsledky měření těchto detektorů se stále ještě zpracovávají. Údaje by měly přispět k identifikaci malého množství kapaliny, která se vypařila v okamžiku, kdy detektor GCMS registroval vypaření metanu po přistání sondy na Titanu. Zpracování informací o povrchu, získaných ve viditelném a infračerveném světle a pomocí radaru na sondě Cassini, a dále zpracováním snímků, které pořídila aparatura DISR (Descent Imager/Spectral Radiometer) na palubě sondy Huygens vedou k závěru, že povrch měsíce Titan mohou utvářet rozmanité procesy. Největší měrou se v oblasti přistání sondy Huygens projevují procesy fluviální (říční toky, mořský příboj), ačkoliv nelze vyloučit ani větrnou erozi. Data z přístrojů SSP a HASI (Huygens Atmospheric Structure Instrument) se shodují ve dvou pravděpodobných interpretacích vlastností jemného materiálu v místě přistání: tuhý granulovaný materiál mající velmi malou či nulovou soudržnost nebo se jedná o povrch "kontaminovaný" kapalinou. Ve druhém případě se může jednat o analogii vlhkého písku nebo dehet promíchaný s hlínou (jílem). "Písek" může být v tomto případě tvořen ledovými (nebo zledovatělými) zrníčky, vzniklými při impaktu nebo v důsledku fluviální eroze (působením kapalného metanu). Alternativou může být soubor produktů vzniklých fotochemickými procesy a jemných zrníček ledu, což může připomínat lepkavý dehet. Vzhledem k mimořádně chladnému povrchu měsíce Titan (teplota -180 °C) zde panuje určitá nejistota, která vyplývá z exotické povahy přítomných hornin a sloučenin, jenž tvoří povrch Titanu. Zdroj: www.esa.int
Převzato: Hvězdárna Valašské Meziříčí |
