Těmi vzácnými úkazy byly zákryty vzdálených hvězd Titanem. Když se Titan dostal do jedné přímky se Zemí a vzdálenou hvězdou, světlo této hvězdy bylo na své cestě zablokováno právě Titanem. Došlo k zákrytu hvězdy měsícem Titan. Protože Titan má velice hustou a rozsáhlou atmosféru, světlo hvězdy „nezhaslo“ okamžitě. Místo toho jasnost hvězdy klesala postupně, jak ji zakrývaly stále hustější vrstvy atmosféry Titanu. Tento průběh poklesu jasnosti hvězdy řekl astronomům mnoho cenného o atmosféře měsíce.
Zcela náhodou 14. 11. 2003, čtrnáct měsíců před historickým přistáním modulu Huygens na povrchu Titanu, měsíc přecházel před dvojicí hvězd, které postupně zakryl v časovém intervalu 7,5 hodiny. Bruno Sicardy, Observatoire de Paris (Francie) zorganizoval expedici za pozorováním tohoto mimořádného úkazu.
První zákryt byl pozorován krátce po půlnoci z oblasti Indického oceánu a z Jižní Afriky. Druhý zákryt pak byl viditelný ze západní Evropy, Atlantického oceánu, Severní a Střední Ameriky. Skupina astronomů se rozmístila podél hranice viditelnosti zákrytu.
Jedním z pozorovatelů úkazu byl i Sicardy. „Atmosféra Titanu se chovala jako čočka, takže zcela přesně uprostřed úkazu nastal jasný záblesk – krátkodobé zvýšení jasnosti,“ vysvětluje Sicardy. Pokud by atmosféra Titanu byla ve všech směrech stejnorodá, pak by centrální záblesk byl pozorován jako světelný bod, pozorovatelný pouze v samotném středu stínu měsíce Titan. Avšak porovnáním výsledků z mnoha dalekohledů Sicardy zjistil, že tento centrální záblesk (světelná skvrna), pohybující se napříč Zemí, měl tvar trojúhelníku.
„Je to podobné, jako když světlo prochází přes sklenici vody a vytváří jasnou skvrnu na stole. Soustředěné světlo nemá tvar přesného kotoučku, protože sklenice není perfektní čočka,“ říká Sicardy. Analýza tvaru světelné skvrny při záblesku ukázala, že atmosféra měsíce Titan byla zploštělá směrem k severnímu pólu. Je to proto, že v okamžiku zákrytu hvězdy Titanem byl jižní pól měsíce nakloněn směrem ke Slunci. Tím došlo k ohřátí atmosféry v okolí jižního pólu, což způsobilo její „nabobtnání“ a proudění směrem k severnímu pólu měsíce, kde došlo k ochlazení plynů a k jejich sestupu k povrchu měsíce. Tím vznikl nepravidelný tvar měsíce, započteme-li i tvar jeho ovzduší.
To byl jeden ze dvou objevů, který data z pozorování zákrytu umožnila Sicardymu a jeho spolupracovníkům učinit. Velmi silný vítr ve vysokých výškách (nad 200 km) vyvolal intenzivní proudění kolem Titanu v oblasti nad 50. rovnoběžkou na severní polokouli Titanu. Astronomové odhadují jeho rychlost na 200 m/s (tj. 720 km/h), což znamená, že vzduch zde oběhne jednou dokola za dobu kratší než jeden pozemský den.
„Jedná se o podobný jev, jako je tzv. jet stream (tryskové proudění) na Zemi,“ říká Sicardy. „Kromě toho tým kolem sondy Huygens očekával určité nárazy větru ve výšce kolem 510 km nad povrchem Titanu, způsobené úzkými a nenadálými teplotními variacemi v ovzduší.“ Práce na studiu atmosféry Titanu se však nezastavily. Třebaže modul Huygens přistál na Titanu již před dvěma roky, zpracování získaných dat přináší stále nové poznatky o tomto největším Saturnově měsíci.
Zdroj: www.esa
Převzato: Hvězdárna Valašské Meziříčí |
