Název roje je poněkud zvláštní. Běžně jsme zvyklí mluvit o rojích, jejichž jména jsou odvozena z polohy radiantů (míst, odkud meteory daného roje zdánlivě na obloze vylétají). Pokud leží radiant v souhvězdí Lva, jde o Leonidy, z Persea vylétají letní Perseidy a tak dále. Nicméně je pochopitelné, že leží-li v nějakém souhvězdí hned několik radiantů několika rojů, je potřeba je odlišit. Souhvězdí Vodnáře (Aquarius) je právě jedním z nich a v průběhu roku se v něm sejde hned 6 radiantů. Proto bylo rozhodnuto, že jejich názvy budou odvozeny od ještě přesnější polohy, nežli v jakém souhvězdí leží, a to pomocí nejbližších hvězd k danému radiantu. Radiant Eta-Aquarid tedy leží velmi blízko hvězdy η-Aqr (hvězda 4. hvězdné velikosti). Označení hvězd řeckými písmeny zavedl německý astronom Johann Bayer na sklonku 16. a 17. století.
 To, co však roj činí nejzajímavějším, je bezpochyby jeho mateřská kometa. Není jí žádná jiná než 1P Halley, tedy lidově známá jako Halleyova kometa. Ta se vrací ke Slunci s poměrně stálou periodou pohybující se okolo 76 let. Jméno získala po slavném anglickém hvězdáři Edmundu Halleyovi, který si jako první všimnul její periodicity. Když je kometa v odsluní, její jádro se ocitá někde ve za drahou planety Neptun. V přísluní je blíže než Venuše. Halleyova kometa je snad tou nejznámější a nejpozorovanější kometou v historii lidstva vůbec. Není divu, že i italský malíř Giotto di Bondone ji zobrazuje na svém obraze „Klanění tří králů“ z roku 1301. Byť její návrat v roce 1986 již nebyl tak věhlasný, co se týče její jasnosti, určitě se nevyhnul patřičné mediální pozornosti. A nebylo tomu jinak ani v hlubší historii. Jeden příklad za všechny. Když v roce 1910 procházela Země chvostem komety, američtí obchodníci na tom nebývale vydělali. Díky popularitě komety napálili ohromnou masu veřejnosti, když začali prodávat pilulky proti otravě z plynu jejího ohonu. Lidská hloupost opět zvítězila.
 První záznamy o Halleyově kometě pochází už z třetího století před Kristem. Od té doby se z jejího mnohačetného pozorování zjistilo několik věcí. Její oběžná doba kolísá v rozmezí 74,4 – 79,2 let. Nejblíže ke Slunci byla roku 11 před Kristem a roku 66 po Kristu. Při příležitosti posledního návratu (v roce 1986) k ní bylo vysláno hned 5 sond. Naprosto monumentálním prvenstvím se pak mohla chlubit sonda Giotto (pojmenovaná na počest již zmíněného renesančního umělce), která minula jádro komety ve vzdálenosti pouhých 600 km. Během jejího průletu sonda pořídila dnes již světoznámé snímky „bramborovitého“ jádra o rozměrech přibližně 6x6x18 km. Také bylo zjištěno, že samotné jádro odráží pouhé 3 % dopadajícího slunečního světla, což z ní dělá jedno z nejtemnějších těles sluneční soustavy. To, že jsme kometu schopni pohodlně pozorovat, způsobuje až její prachoplynná obálka zvaná koma, která však jádro obalí až v určité blízkosti ke Slunci.
 Kometa za sebou na své dráze zanechává vláknitou stopu malých prachových tělísek zvaných meteoroidy. Proud těchto částic křižuje zemskou dráhu, a to hned ve dvou místech. Proto býváme na obloze během roku svědky dvou meteorických rojů s poměrně podobnými vlastnostmi. Jedním z rojů jsou květnové Eta-Aquaridy a druhým říjnové Orionidy. Vzhledem k maximální výšce radiantu nad obzorem jsou Eta-Aquaridy pro středoevropana tím méně vyzývavým rojem k pozorování. Přesto si však zaslouží značnou pozornost, neboť rovnoměrné studium obou rojů napomáhá k pochopení struktury proudu meteoroidů a nepřímo i mechanismů na povrchu jádra komety při přiblížení ke Slunci. Navíc dva uzly stejného proudu roje nám o to víc pomáhají pochopit podstatu meteorických rojů obecně.
Pozorovat Eta-Aquaridy je nejvýhodnější v ranních hodinách, a to i několik dní před a po maximu. Bohužel maximální výška radiantu nad obzorem za ještě vhodných pozorovacích podmínek (před rozbřeskem) dosahuje v ČR pouhých 12°. Běžná zenitová frekvence roje je asi 40 meteorů v hodině. Platí ovšem přibližný matematický vztah HF ~ ZHF*sin(h), kde HF je hodinová frekvence roje při dané výšce radiantu nad obzorem (h) a ZHF je zenitová hodinová frekvence roje (tj. počet meteorů, který bychom spatřili za jednu hodinu, kdyby byl radiant roje v nadhlavníku). Z toho vztahu (kam dosadíme h=12 a ZHF=40) nám vyplývá, že v ranních hodinách jsme schopni zahlédnout jen asi 8 meteorů za hodinu.
Nestabilní struktura roje vyvolaná gravitačními poruchami od Jupiteru však v posledních dvou letech zvýšila frekvenci bratrského roje Orionid a na základě pozorování bylo předpovězeno, že i Eta-Aquaridy by nás mohly mile překvapit. Vyšší aktivita by mohla v letech 2008 – 2010 dosahovat 80-100 meteorů v hodině, tedy když to přepočteme na naše podmínky, 5. května v ranních hodinách bychom možná mohli spatřit 16-21 meteorů. Meteory jsou poměrně rychlé (do zemské atmosféry vstupují rychlostí 66 km/s).
 Radiant meteorického roje Eta-Aquaridy - kliknutím na odkaz spustíte animaci (gif). Autor: Roen Kelly, astronomy.com A jak vlastně meteory pozorovat? Meteorické roje jsou i pro laika vděčnou příležitostí pro relaxaci. Není k tomu potřeba žádný dalekohled ani jiné speciální zařízení. Stačí si najít vhodné místo, pokud možno daleko od velkých měst a rušivého městského osvětlení. Ideální je nějaký vysoký kopec, odkud máte rozhled do všech stran. Pak si stačí lehnout do spacáku (i v květnových nocích však noční teploty klesají k bodu mrazu, proto oblečení nepodceňujte; vhodný je i teplý čaj v termosce) a koukat se do nebe. Souhvězdí Vodnáře vychází kolem 2. hodiny ranní na východě. Samotný radiant však ještě o půl hodiny později. Proto nejvýhodnější časové „okénko“ se nabízí přibližně od 2:30 do 4 hodin, kdy už značně ruší rozbřesk. Koukat se můžete kamkoliv, nejlépe na oblast mezi východním obzorem a nadhlavníkem. Na obloze v té době najdete například planetu Jupiter (jasný bod nad jižním obzorem) v souhvězdí Střelce a ještě před rozbřeskem se budete moci kochat letní Mléčnou dráhou.
Ať už se tedy rozhodnete roj pozorovat či ne, přejeme vám, abyste alespoň jednu Eta-Aquaridu, coby smítko z chvostu Halleyovy komety, mezi svátky spatřili. Samotná kometa se k nám vrátí až v roce 2061.
Zdroje
[1] Velká encyklopedie vesmíru, Josip Kleczek; Academia, 2002
[2] Hvězdářská ročenka 2008, P. Příhoda a kol.; HaP Praha a AVČR, 2007; pasáž o meteorech, autor Vladimír Znojil
[3] http://www.observatory.cz/news/detail.php?page=&id=145&pda=1
|
