Snímkem roku se stala galaxie M31 v Anfromedě. Rozhodl jste se ji fotil tu noc až na místě, nebo jste si ji vybral dopředu?
V podstatě je potřeba mít dopředu naprosto přesnou představu co fotit a jak má být snímek komponovaný, protože v noci na místě se improvizovat většinou nedá. Nicméně nikdy dopředu nevíte, jak to dopadne, to je na tom to nejhezčí. Představu o tom, jak má snímek vypadat jsem tedy měl a dopadlo to velice dobře. Tento objekt jsem si vybral, protože je to galaxie pěkná a veliká. Já ji svojí předchozí technikou ještě neměl nafocenou podle svých představ, protože jsem ji fotil většinou z míst, kde obloha nebyla tak kvalitní, tmavá.
Co všechno se na vašem snímku galaxie v Andromedě dá rozeznat?
Snímek má velmi vysoké rozlišení. Jedná se o kompozici dvou snímků, položených vedle sebe, aby se galaxie vešla do záběru. Na galaxii jsou vidět její spirální ramena, je možné v nich rozlišit temné oblasti, které zastiňují světlo z galaxie. Snímek zachycuje také emisní mlhoviny v oblastech, kde dochází k tvorbě nových hvězd. Dají se tam najít a podle mapy identifikovat i kulové hvězdokupy. Na záběru jsou vidět i obě trpasličí galaxie, které se nacházejí vedle galaxie M31.
Kdy jste se začal zajímat o astronomii?
Moje začátky s astronomií byly v době, kdy mi bylo dvanáct nebo třináct let. Tehdy jsem u strýce na půdě objevil refraktor s objektivem asi 60 mm a ohniskovou vzdáleností 60 cm na azimutální montáži. Bez jakýchkoliv znalostí hvězdné oblohy jsem s ním začal koukat nejen po plzeňských objektech ale i na oblohu.
Jak vás napadlo, že vám vlastně nestačí se na oblohu dívat, ale že ji chcete začít také fotografovat?
Jak říkáte, nestačilo mi jenom se dívat, ale chtěl jsem mít možnost podívat se znovu nebo to ukázat někomu jinému. Já jsem si fotografie, které jsem pořídil přes dalekohled a fotoaparát Praktika na kinofilm, sám doma vyvolával, zvětšoval a lepil do takového pozorovacího deníku. Tam jsem i zapisoval, kdy to bylo foceno, co na snímku je a podobně.
Během vaší, řekněme „astronomické kariéry“ váš zájem o astronomii chvíli upadal, ale nakonec jste se k ní vrátil. Co vás přivedlo zpět?
Ano, ta situace nastala někdy na konci průmyslové školy a na začátku vysoké. To už jsem svým malým refraktorem měl odpozorováno všechno, co se s ním pozorovat dalo a na slabší objekty nedostačoval. Protože jsem v té době žádný větší dalekohled neměl a nebylo snadné si ho pořídit, začal jsem se astronomii věnovat spíš tak, že jsem četl knihy. Později, když byl přístupný internet, tak jsem četl i články na internetu a to mě začalo vracet k astronomii. Dovršily to dvě po sobě jdoucí komety, Hyakutake a Hale–Bopp. Začal jsem je pozorovat a začal jsem se i poohlížet po větším dalekohledu a lepší technice na fotografování.
Nejprve jste fotil na filmy. Jaké jste s nimi měl zkušenosti?
Fotografie na film má jednu obrovskou výhodu a několik nevýhod. Jejich výhodou je, že vybavení je velmi jednoduché. Nemusíte s sebou vláčet žádné akumulátory pro pohon, nabíjení baterií a podobně. Na druhou stranu pro astrofotografii je potřeba vybírat filmy, které mají specifickou citlivost na určité konkrétní vlnové délky, ve kterých například září mlhoviny. Z celé škály filmů, které v té době byly na trhu, se ty vhodné pro astrofotografii daly spočítat na prstech jedné ruky. Další problém je, že nemáte okamžitou odezvu a nevidíte, jestli se „dílo zadařilo“. Astrofotografie je komplikovaná a vy nemáte zpětnou vazbu. Posouzení, co bylo špatně, v takovémto případě můžete dělat až po vyvolání snímků, tedy po několika dnech nebo i týdnech.
Spousta objektů na obloze svítí velice slabě a je potřeba provádět dlouhé expozice. Jak jste to řešil dříve a jak to řešíte dnes?
Při fotografování na film jsem měl dalekohled vybavený buď druhým pointačním dalekohledem, ve kterém je vložený pointační okulár s křížem. Po celou dobu expozice, která může trvat i hodinu, jsem stál u dalekohledu a tlačítkovým ovladačem montáže korigoval jemnými pohyby její chod tak, aby zaměřená hvězda zůstávala stále v průsečíku kříže. To je poměrně náročná záležitost. Existuje ale i druhá možnost, svěřit tento úkol elektronice. Tak jsem si pořídil tzv. autopointér, který snímá referenční hvězdu kamerou a automaticky koriguje pomoci notebooku chod montáže.
Kvůli lepším výsledkům jste si musel dokonce rozebrat a upravit svůj digitální fotoaparát. Co jste s ním udělal?
K tomu jsem dospěl asi po půl roce fotografování, protože digitální fotoaparát trpí stejným neduhem pro astrofotografii, jako filmy. Má v rámci věrného barevného podání úmyslně sníženou citlivost na vlnovou délku ionizovaného vodíku – to jsou ty zářící červené mlhoviny, které znáte z mnohých astrofotografických snímků. Takže u fotoaparátu je třeba nahradit příslušný filtr trošičku jiným filtrem. Znamená to fotoaparát kompletně rozebrat, vyměnit filtr a zase ho složit zpátky.
Dosáhl jste teď úspěchu, stal jste se astrofotografem roku 2007. Přesto se vás zeptám, jestli si vzpomenete naopak na svůj největší neúspěch.
Na ten se snad nedá zapomenout. Souvisí s kometou Halle-Bopp. Tehdy jsem ji fotil po dobu několika měsíců na zrcadlovku přes střední teleobjektiv s tím, že snímky vyvolám až všechny najednou a budu mít krásný průběh toho, jak se kometa měnila. Bohužel, po vyvolání na filmu nebylo vůbec nic! Všechna políčka byla exponovaná na první políčko, protože se po prvním snímku protrhla perforace a já jsem si potmě nevšiml, že mi nepočítá počítadlo snímků. To byl můj nejhorší astrofotografický debakl, od té doby se mi nic takového už nestalo.
Když se podíváte na všechny své dosavadní snímky, dá se říct, kterého z nich si nejvíce ceníte?
Nejvíce si cením jednak těch prvních, kdy se mi začalo dařit, kdy z toho, jak se říká, už „začaly padat“ pěkné obrázky, na to se nezapomíná. No a pak samozřejmě snímku, díky kterému jsem dostal titul astrofotografa roku 2007, tedy snímku galaxie M31 v Andromedě.
Říkal jste, že pouhé dívání se na oblohu vás přestalo bavit poté, co jste na ní spatřil vlastně úplně všechno. Jak je to s fotografováním oblohy? Také už jste vyfotil prakticky všechno, co se dá vyfotit?
Tak to se snad ani nedá. Objektů na obloze, které se dají vyfotit, je o několik řádů více, než těch, které se stejným dalekohledem dají pozorovat vizuálně. Takže si myslím, že mám ještě dlouho co dělat a že se mi ani do konce života nepovede vyčerpat všechny objekty.
Pokud by někoho zajímalo, jaké snímky se vám daří vytvářet, kde je najde?
Určitě je najde na mých webových stránkách na adrese foto.astronomy.cz, nebo stačí v libovolném vyhledávači napsat moje jméno a bez problémů se k mým snímkům dostane. Také byly publikovány v několika knihách a časopisech.
Rozhovor vysílala stanice ČRo Leonardo rozdělen na dvě části 19. a 26. dubna 2008 v pořadu Nebeský cestopis. Zvukový záznam jednoho i druhého pořadu jako mp3 najdete v archivu rozhlasu. Rozhovor přepsala Věra Bartáková.
Zdroj fotografií: foto.astronomy.cz |
