Česká astronomická společnost

V onom roce 1981 na podzim, jsem vyrazil na tehdy populární radioastronomický seminář do Úpice, který byl jak z pohledu obyčejného amatéra, jako poznání nezvyklého okna vesmíru s přehršlí příspěvků o Slunci, tak pro naši, tehdy lidovou hvězdárnu, vskutku klíčový. Všechno na semináři začalo prezentačkou, kde jsem s překvapením objevil jméno jediného účastníka z Jižních Čech, konkrétně z Borovan. Tak se ptám přístojícího (Pavel Mairich, tehdejší meteorolog z tamní hvězdárny), který mi rychlým pohledem po sále ukázal dotyčného astronoma, který tu prý každý rok přednáší. Po seznámení se ptám, a že z kterých Borovan vlastně je, od Budějic nebo od Písku? Na kole jsem měl sjetý kraj a věděl jsem i o Borovanech u Písku. A že je od Budějic. Říkám, že v přilehlých Ledenicích mám pár kamarádů ze školy v Č. Budějovicích. Věci se nakonec semlely tak, že tehdy F. Vaclík, který byl osobním řidičem dr. Křivského do Úpice a vozil i další hvězdáře z Ondřejova (rozuměno z tamního Astronomického Ústavu), a že jak prý jedu domů, že se zeptá doktora, jak to bude s volnými místy zpět. No a zpátky se nakrásně jelo ještě s dr. Vojtěchem Letfusem, postarším slunečním fyzikem, v r. 1976-89 předsedou ČASu, od kterého vlastním svoji první podepsanou průkazku ČASu. Na AsÚ v Ondřejově dr. Letfus mj. sdílel s dr. Křivským kancelář. V místnosti měli také pařez stromu, ze kterého dr. Křivský studoval sluneční cykly. Byl tak obrovský, že musel mít několik set letokruhů. Doktor jej později užíval jako sedačku. V autě se pochopitelně převážně hovořilo o Slunci a registraci jevů v různých oborech záření atd. Tady jsem se poprvé dozvěděl o předpovědní službě FOTOSFÉREX, kterou zavedl dr. Křivský a přinesl desítkám (pasivních i lidových) hvězdáren oživení a mnohým, dodnes vytouženou odbornou činnost. Jak známo, v době, kdy nejsou nejen pro nepřízeň počasí možné každodenní záznamy z drahých a výkonných slunečních radioteleskopů, heliospektrografů, magnetografů aj. komplikovaných a geniálních mašin, vneslo využití „primitivních“ kreseb povrchových jevů na Slunci metodou projekce za dalekohledem, z určitých časů pozorování, během každého dne roku, užitečný příspěvek. Díky geografickému profilu a meteorologickým podmínkám na území Čech a Slovenska dr. Křivský získával z hvězdáren a soukromých pozorovatelů od Aše po hvězdárnu Humenné a od Úpice po Borovany, od Kysuce po Hurbanovo na šíř státu, i z Polska zákresy sluneční aktivity často ze všech 365 dní roku. Takto rozsáhle a plošně se pořizovaly kresby sluneční fotosféry právě za služby FOTOSFÉREX. Nelze opomenout dlouhodobé soukromé pozorovatele, kteří s dr. Křivským spolupracovali. Jedním z nich byl např. Ladislav Schmied z Kunžaku s nejdelší napozorovanou řadou kreseb fotosféry ve známém vesmíru, dále řada hvězdáren a pozorovatelen v Čechách a hlavně na Slovensku. Roční produkce jednotlivých pracovišť činí trvale bratru přes 200 kreseb ročně, čímž za léta vznikly úctyhodné a obsáhlé pozorovací archívy. Původní praxí meteorolog, dr. Křivský tímto tedy vnesl do sluneční fyziky, tehdy neslýchaný fenomén, předpověď sluneční činnosti. “Vždyť ještě neumíme ani předpovídat počasí…“, neslo se „za hvězdárnou“. Úspěšnost, s níž dosahoval předpovědi eruptivní aj. související sluneční činnosti je nepochybná, zvláště díky tomu, že vycházel z tisíc let starých záznamů a slunečních period aktivity v kmenech stromů aj. Měsíční protokoly z pořízených kreseb se tehdy zasílaly v rámci celostátního úkolu sledování Slunce i na hvězdárnu do Valašského Meziříčí, kde se Slunci věnoval např. Zdeněk Neubauer, a pro něž výsledky hromadně zpracovával právě Ladislav Schmied. Ve ValMezu byla zajímavá mj. „Praktika pro pozorovatele Slunce“.

Hvězdárna v Sezimově Ústí stojí u hospody, a kde je hospoda, je mnoho osvětlení, neboť výrobcům lamp nikdy nedošlo, že by mohli ušetřit plexi, kdyby instalovali rovné kryty a svítili směrem dolů a ne na veverky a řidičům v autech do očí. Provozovatelům nejen u nás je to podruhé „buřt“, když kolem hvězdárny nechají nainstalovat ve tvaru kuželu nové, tvarově ty samé lucerny, jako před 40 lety. Tušíce, že se do budoucna nic nezlepší, jsem tak dodnes spokojen s rozhodnutím, že jsem tehdy začal s pozorováním Slunce, a v noci se nečílil, že pořádně nic nevidím, když potřebuji optimální měření a s klidem se jdu vyspat, a tu ta tam si v noci zapozorovat.

O dávných nočních pozorováních by mohl vykládat Freddy Vaclík, který se, jak známo, dlouhá desetiletí zabývá pozorováním proměnných hvězd. Všechna pozorování pořizoval z balkónu paneláku nad osvětlenou ulicí odstíněn zábradlím a deklem, který si přes balkón přehodil. Později se zmínil dr. Jiří Grygar, že od něj kdysi dostal měření jisté hvězdy, jejichž přesnost mj. dosahovala přesnosti fotoelektrického fotometru v Ondřejově. Pamatuji z vyprávění, že Jura prý Freddymu mimochodem řekl, že se ještě nesetkal s hvězdářem, který by jedinou hvězdu pozoroval 7 let. A protože na lidské oko, těch super přesných měření hvězd bylo povícero, na Ondřejově jej začali namísto pane Vaclík pro jistotu oslovovat pane „Fotometr“.

Do Úpice jezdíval dr. Křivský nejen za astronomickými akcemi, ale i za rodinou, na hvězdárně totiž léta pracuje i jeho syn. V duchu jsem mu říkal dr. Láďa Křivský II. S Honzou Klimešem, další „stálicí“ Úpické observatoře, se tehdy zabývali vývojem a stavbou astronomických měřicích a registračních přístrojů atd. Tak např. jeden čas byl populární příjímač pro měření SEA -zvýšení náhlých atmosfériků. Tehdy ho chtělo plno hvězdáren, zabývající se pozorováním Slunce. K vizuálním kresbám, to byl dostupný ideální doplněk s vhodnou porovnávací registrací jevů na Slunci. Tovární výroba nebyla levná, ale Láďa byl schopný „na koleně“ přijímač postavit za „pár tisíc“. Jednalo se o registraci náhlého zvýšení atmosfériků, (hvizdů), jinak řečeno o měření „nepřímého rentgenového“ záření ze Slunce. Jak známo, rentgenové záření Slunce lze zachytit pouze satelity mimo Zemi, protože jej pohlcuje atmosféra. Velmi zjednodušeně: Finta tkví v tom, že když na Slunci vznikne erupce, (na pořízené kresbě můžeme mít blízko středu slunečního disku k Zemi namířenou mohutnou skupinu skvrn), minimálně za pár hodin se očekává sprška rentgenového záření, které erupce provází, a která vytváří a přes den udržuje na Zemi nejnižší ionosférickou vrstvu D. Jako vodič slouží elektromagnetické záření v atmosféře, z tisíce km vzdálených bouřkových blesků, které se šíří po celé Zemi, i když je u nás „azuro“. Po spršce od erupce zhoustne vrstva D, tedy zvýší se odrazivost, tím se náhle zvýší intenzita atmosférik a registrační zařízení zaznamená výchylku. Dle intenzity lze registrovat jevy od záblesku až po mohutné erupce na různých frekvencích příjmu SEA. Výsledná data se mj. používala k řešení předpovědi nebezpečí a vlivů erupcí v době maxima sluneční aktivity na život na Zemi, jakými jsou např. havárie na silnicích, srdečně-cévní choroby obyvatel aj. Díky množství těchto problémů tehdy vznikl v Úpici pracovní helioklimatologický seminář „Člověk ve svém pozemském a kosmickém prostředí“, který se každoročně koná dodnes.

Dr. L. Křivský při oslavách 100 let AsÚ Ondřejov-1998 při rozhovoru s vlašimskými astronomy.

Jednou nás s Freddym při pobytu na Ondřejově dr. Křivský „varoval“ před jogínskou praxí Honzy Klimeše, stálého pracovníka hvězdárny Úpice, se kterým jsme tam byli ubytováni: „Až se ráno probudíte, tak se nelekejte, kdybyste viděli v pokoji nějaký nohy u stropu. Honza bude cvičit jógu“. Jóga, aspoň pro mě byla tehdy v rozmanitém vesmíru neznámý objekt a nevědět o tom, dva by ráno utrpěli šok. Opravdu, časně ráno za stolem trčely bosé nohy ke stropu. S odstupem doby jsem si, dle pohybů jeho břišních partií, uvědomil, že Honza cvičil pokročilý stupeň jógy.

Dr. Křivský miloval přírodu, chození na houby, dobré sýry, maďarské klobásy a dobré víno. Říkal, “Přivezte nějaké víno, já teď jedu přednášet do Bratislavy a dovezu skvělé maďarské klobásy. Mám tam dobrý pramen.“ A tak se často besedovalo do ranních hodin.

V Sezimově Ústí dr. Křivský přednášel o dopadu planetek na Zemi (1985) a o Slunci a vzniku pyramid (1989). Jednou vyprávěl, jak v zimě prý na něj manželka doma v Ondřejově zavolala: „No, Láďo, pojď se honem podívat, jaký krásný kráter mráz udělal v tý polívce!“ Za oknem v chladu přechovávali zabíjačkovou polévku, kde dle popisu dr. Křivského mráz vymodeloval skutečný kráter, který mu později byl inspirací k původní vědecké práci o vzniku impaktních kráterů na Zemi, na základě ochlazování hornin. Když dr. Křivský přicházel ráno do kanceláře Slunečního oddělení, často se díval z okna na právě vycházející Slunce. Jednou prý nevěřil vlastním očím, když viděl vycházet Slunce ve tvaru pyramidy. Zážitek ho inspiroval k vědecké práci o vzniku pyramid. A jelikož nebyl egyptolog, šlo sice o mezní problém mezi sluneční fyzikou a egyptologií, musel prostudovat všechny možné vědecké práce o jejich vzniku, nejen u nás, protože máme egyptologii světového jména, taktéž prý i práce odborníků v Británii, v Německu, v Káhiře aj. Když došlo na samotnou cestu do Egypta, „tak tam to vypadalo jako Ostravsko s Mosteckem dohromady“, vyprávěl dr. Křivský. „Emise písečného prachu se vznášely vysoko nad horizont. Na východ a na západ Slunce na jasné obloze jsem musel čekat i několik dní, a na pyramidální Slunce několik týdnů!!!“ „ Jak to, že na to nepřišli za staletí výzkumů samotní egyptologové?“, ptám se. Ti prý jen kopali a objevovali drahocenné vykopávky. Jak řekl dr. Křivský, nechtělo se jim, a ani je nenapadlo, každý den vstávat před šestou hodinou a hlídat Slunce. Za příznivých podmínek a rozložení atmosférických vrstev nad obzorem občas dochází k tomu, že Slunce vychází ve tvaru prvních pyramid, např. Džóserova. Kult Slunce (bůh Ra, Re) v Egyptě, popř. příbuznost kultů v L. Americe a jinde vězel v tom, že první a poslední paprsek Slunce během putování po obloze, vždy dopadá právě na vrchol pyramidy. Tam „sídlí“ faraón, bůh Re. „Natočili jsme pyramidální Slunce na 8mm film, a když se egyptologové a „sluníčkáři“ po světě o objevu dozvěděli, museli jsme film rozmnožit, rozstříhat a jednotlivé snímky jim poslat.“

Humorné i vážné zážitky z vojny, z vědy, či ze zkostnatělé politiky a životní příběhy dr. Ladislava Křivského by nebraly konce. V knize „Já a moje panoptikum“ se lze zasmát už jen při pročítání obsahu článků.

Převzato ze zpravodaje JihoČAS 2/2008, který vydává Jihočeská pobočka ČAS.