„A nezbláznil jsi se? Jet za zatměním Měsíce až někam bůhvíkam, když je to ke všemu jenom částečné? Zatmění Slunce chápu, ale tohle je trochu ujetý.“ Tak přesně tohle mi znělo v uších jako echo při cestě autem za jasným počasím do jižních Čech, když jsem se rozhodl, že to letošní třetí zatmění musím vidět. Víc jak vlastní echo to byl monolog kohokoliv, kdo mě zná a koho jsem si v tom okamžiku představil. Pravda, letos 16. srpna nastalo jen částečné zatmění Měsíce (avšak 81-procentní), ale na tři roky poslední „pořádné“ viditelné od nás. A navíc – já nevím proč, ale zatmění Měsíce mám prostě rád.
Vlastně za tuhle vášeň může moje maminka, která mi řekla před zatměním v lednu roku 2000 (kdy bylo nad naším územím úplně jasno), že mám jít v osm večer domů a spát. Zatmění tehdy proběhlo nad střechou naší bytovky a já jen další den ráno smutně poslouchal od svých přátel, jak to bylo skvělé. Od té doby mám jakousi vnitřní potřebu dohnat tenhle nedohnatelný deficit a logicky proto se ženu za dalším každým zatměním Měsíce, klidně i za hranice naší republiky.
Pozorovat tohle zatmění jsem měl v plánu s rodinou na chalupě mých prarodičů, především pak s mým dědou, kterému pořád básním o skvostných zatměních a on, vybaven notebookem a Stellariem, si při zatažené obloze jen simuluje to, co se na té smolně zatažené obloze děje. Přitom právě on nemalou mírou může za to, co ze mě dneska je, protože když jsem jako malý špunt jezdíval k němu a babičce na chalupu (v Železných horách), tamní zimní obloha se skvostně blyštila hvězdami. Děda i babička jako milovníci přírody se mě snažili něčím nadchnout a došlo taky na ty hvězdy. Když mi pak babička na zmrzlém sněhu (já už byl v pyžamu, což mi v tom úžasu za mrazu vůbec nevadilo) ukazovala nejjasnější hvězdy (sama netušila, že jedna z nich byla planeta Jupiter). A pak mi ukázala jediné souhvězdí, co sama znala, Velký vůz, zpečetila tak najisto můj další osud. Od té doby jsem ale hvězdy u nich a s nimi nepozoroval, takže tohle zatmění mělo být díky svému načasování ideální příležitostí. Bohužel to zrádné počasí tomu dalo zcela odlišný scénář.
Na sobotu 16. srpna bude bezpochyby vzpomínat zaměstnanec sečského informačního centra, neboť jsem na místní internet zavítal s nervózní tváří, chystající se okousat monitor, hned dvakrát, a to v rozmezí jedné hodiny (a kdyby věděl, že mám chatu asi 4 km jižně přes kopec, chytl by se za hlavu). Čekal jsem totiž na nejnovější snímky meteorologického modelu ALADIN, který mi před pátou večerní vesele představil poslední výsledky. A poměrně nechvalné. Podle předpovědi se měla oblačnost z jihozápadu postupně trhat a největší šance ke spatření úkazu byly v jižních Čechách. Naopak u Sečské přehrady se měla držet ještě dlouho a na Klokočově (kousek od Seče na jih od přehrady), kde mají chalupu prarodiče, se to samozřejmě moc nelišilo. Dlouho jsem rozhodoval s pomyšlením na zklamaného dědu a na nedohnatelný deficit, až jsem se nakonec rozhodl. Jedu na jih.
A tak s tímto rozhodnutím už nikdo nehnul, zadní sedadla modrého Peguota 306 (půjčeného od rodičů) zalehl tubus mého ze záplav mnohokrát zachráněného Dobsona (0,25 m; f5), sedadlo spolujezdce jeho montáž a kdesi po podlaze ležel stativ a kamera, bunda a nějaký ten přehrávač hudby do samoty. Z deštivé a zamlžené krajiny jsem vyrazil s jistou vidinou a stálými smutnými vzpomínkami na asi již zklamaného dědu. Cestu jsem volil přes Chotěboř do Havlíčkova Brodu směr Humpolec, Jindřichův Hradec a Český Krumlov. Už jsem ji dobře znal, neboť touto trasou jezdíváme několikrát do roka s Pardubáky na „lov“ vltavínů. Společnost mi dělalo poprvé v životě jen rádio, ale naštěstí víc bláznů mého typu silnice nebrázdilo, tudíž jízda byla vcelku svižná. Úkaz mi pak kousek před Choteboří připomenul Pavel Suchan z vln rádia Impuls, kde lidi zasvětil do jeho principu při seřazení Slunce, Země a Měsíce. V tom jsem si představil, jak se ta chladná krátery rozvrásněná koule rychle řítí do kuželovitého zemského stínu a jak nicotná je proti tomu rychlost toho Peguota řítícího se za jasným nebem do jižních Čech. Čas se mi začal poměrně rychle krátit, do startu částečné fáze zatmění zbývaly 3 hodiny.
 V Humpolci jsem se dostal do sítě vln rádia Faktor, jehož mottem je „hrajeme jenom ty největší hity“. A opravdu hráli, i když ty současné už za to moc nestály. Program se ale zlepšil ve chvíli, kdy se smělo volat a psát o nějakou tu písničku na přání. Kousek od Třeboně už na obzoru zářily první škvíry blankytného nebe, a tak jsem si z popudu emocí vzal mobil a napsal netradiční přání do éteru. Moderátor to mírně spletl, když mi pak přál, ať mi to počasí vyjde, když se za ním ženu až do vzdálených Pardubic (místo ze vzdálených Pardubic). S koncem písniček na přání se ale už párkrát ukázal v podélných mracích úplňkový Měsíc, ze spodního okraje už zjevně „začouzený“ zemským polostínem. Do úkazu zbývalo půl hodiny, takže jsem se za Českým Krumlovem otočil vlevo, pryč z hlavního tahu a lesní silničkou hledal v polích a lesích nějakou vhodnější lokalitu k zastavení. Až za vískou Mezipotočí nedaleko Slavkova nacházím malou cestičku do pole a lesa (kde jsem pak malou procházkou zjistil, že tam leží nějaká táborová základna). Tam stavím k okraji auto, rychle vytahuji Dobsona i tu kameru a žužlám u toho hladový jak vlk kuřecí bagetu. Úplňkový Měsíc pomalu stoupá a je markantně oslaben zemským polostínem. Nad obzorem taky září Jupiter a v Dobsonu necelý stupeň od Měsíce planeta Neptun. Mraky se sice táhnou pomalu, ale obloha je krásná, polojasná. Než stíhám zamknout auto, je 21:35 a začíná částečné zatmění.
 V Dobsonu je patrné rudé zabarvení stínu už po prvních deseti minutách stínem ukusovaného Měsíce. Občas kolem projede auto a jakmile vidí na okraji silnice to moje velké bílé „dělo“, vypíná dálková světla a pomalu projíždí. Experimentuji i s kamerou a zkouším nějaké statické snímky. Měsíc do stínu vplouvá poměrně rychle a kolem desáté večerní už je znát barva stínu bez problému i pouhýma očima. Co je ovšem nemilé, tak jsou houstnoucí vrstvy oblaků, které jakoby chtěly nade mnou zpomalovat, zakrýt Měsíc a provokativně nechat škvíru jasného nebe jen nízko nad obzorem. Zprvu tomu nedávám příliš velkou váhu, ale postupně je to horší a horší. Do maximální fáze nezbývá ani hodina a Měsíc definitivně mizí za neprůsvitnou oponou. Když se otočím za sebe, vidím Kleť a na spodní ploše oblaků jasně zářící žlutý koláč od Českého Krumlova. Oblačnost, zdá se, zahaluje skutečně velkou oblast. Tak se slovy „Když už se sem táhnu takovou dálku …“ urychleně balím kameru i dalekohled a vyjíždím poslepu za jasnem. Směr mě ihned vyhazuje na jakousi lesní cestu, kde se snažím, aby se auto nerozsypalo. Po prvních asi 5 kilometrech se však konečně dostávám na nějaký hlavní tah, a tak instinktivně odbočuji vpravo na jih, kde je vidět škvíra v oblacích. Z malého městečka Světlík pak pádím tak, že se sám divím.
 Do maximální fáze zbývá asi deset minut a dálková světla se občas odráží v mlze. Přesto se však štěstí začíná usmívat kouskem Mléčné dráhy u obzoru. Pak vykukuje už i Jupiter a z té Mléčné dráhy jsou mi jasné dvě věci – obloha jižních Čech musí být skvostná a Měsíc už musí zářit vážně málo. Vesničku Blatná míjím s pohledem k nebi a začíná světlat protrhaná oblačnost kolem Měsíce. Samotný Měsíc ale pořád nevidím. Rádio Faktor už místy šumí, takže nejspíš už budu hodně blízko Lipna. A je to tu! Srpek Měsíce prosvítá z mraků a zbytek oblohy je jasný. Vjíždím do temného lesa a za ním je v dáli vidět jasná záře nějakého městečka. Je mi to fuk a stavím hned za tím lesem. Vylézám z auta a Měsíc je ještě za odcházejícím oblakem. Vytahuji kameru, Dobsona, šteluji, čekám … Je to nádhera. Mrak nejdřív osvobozuje osvětlenou část Měsíce a později i tu utopenou v zemském stínu. V Dobsonu je kontrastně červená a s mým podivem je stín velmi tmavý. Dokonce ani v Dobsonu nedokážu pořádně rozeznat menší útvary, jakoby se ta temná rudá barva slila s ještě tmavšími měsíčními moři. Zato okraj stínu je velmi kontrastní a plynule přechází do osvětlené části Měsíce. Na jižní straně kotouče je jakási temně hnědá oblast. Chvíli to dávám za vinu orosenému primárnímu zrcadlu Dobsona, ale na fotografiích i videu vyniká to samé. Pohled okem však vnímá něco poněkud jiného – kompletní obraz celého dějiště s nevinnou měsíční „čapkou“ na jihočeském hvězdném nebi. Dokonce mi ani nevadí, že pozoruji na hlavním silniční tahu, takže občas mi projíždějící auto září reflektory přímo do očí. Okem je barva ztemnělé strany Měsíce temně rudá a k jihu se mění dohněda. Přechod mezi stínem a světlem je podbarven úzký pásem šedomodrého zabarvení. Předností částečného zatmění je navíc vjem toho, jak rychle se Měsíc po té obloze sune. I v případě maximální fáze to je znát, hlavně na tom místě, kde se rozmezí stínu a světla setkává s okrajem plného Měsíce. Je to nádhera. Ačkoli zklamání zároveň při pomyšlení na mého dědu, kterému by se tohle určitě moc líbilo.
 Po půl hodině, kdy se Měsíc pomalu vynořuje ze stínu, mě zase dohání oblačnost. Tentokrát není tak hustá, ale přeci jen to nejlepší jsem viděl, takže balím a jedu dál. To zářící město je Frymburk na břehu Lipna a silnice mě zavádí až k Lipnu nad Vltavou, odkud nevědomky mířím až k hranicím. Nevědomky proto, že to tu neznám a všude vládne hustá mlha. Dostávám se až k Přední Výtoni (to, že je to hraniční přechod, zjišťuji směle až nyní). No, je čas se přeci jen podívat do mapy. A při pohledu do ní vzniká plán. Jet na Vyšší Brod a odtamtud do Kaplice. Plán je to dobrý, ale tou velkou mouchou je mlha. Ať jedu sebelíp, Měsíc se už neobjevuje. Teprve po necelé hodině cesty se kousek za Vyšším Brodem zastavuji a naposledy vytahuji z auta tu podivínskou techniku. Tentokrát koukám na konec částečné fáze přímo za zadkem nějakého odpočívajícího kamiónu. I tady houstne mlha, ale ten pohled je překrásný. Ten Dobson to prostě jistí. Minuty utíkají rychle a pomalu si se smutkem uvědomuji, že na další tři roky „pořádné“ zatmění viditelné od nás se chýlí ke konci. Ale už teď sám sobě utvrzuji pravdu, že za to celá tahle šaráda stála.
 Pod svitem jasného úplňku jsem ještě měl v plánu jet dospat únavu v autě na nějaké vltavínové lokalitě a s ránem bych si s nabroušenými prstíky nějaký ten zelený tektit na letním poli zkusil ulovit. Ale mlha rozhodla i o tomto. V nestřeženém okamžiku jsem kdesi u Kaplice odbočil kamsi a pak už jsem se táhl asi 20 km nepříjemnou lesní cestou do neznáma bez sebemenší možnosti to otočit. O to nepříjemnější to pak bylo ve chvíli, když jsem zjistil, že je to cyklostezka a že není ani na mapě. Takže když jsem se po úmorném a stresujícím hledání nějakého hlavního tahu konečně dostal na regulérní silnici, na nejbližší odbočce jsem byl seznámen s tím, že jsem blíž k Třeboni, než k Ločenicím. Nadopován únavou a vidinou klidnější cesty teď v noci než za „chatařské“ denní špičky jsem se vydal za svitu úplňku zpět do Železných hor. Však vltavíny, třeste se, já se vrátím už za měsíc.
 Tak tolik k mé strastiplné cestě za posledním „pořádným“ zatměním do roku 2011. V Evropě spatříme příští rok na Silvestra večer skutečně chudé částečné zatmění o velikosti 8 %. V červnu 2011 nám to ale snad vynahradí velkolepé úplné zatmění Měsíce, které bude nad obzor vycházet už jako částečné a úplná fáze, při níž Měsíc projde středem zemského stínu, potrvá necelých 101 minut.
Zdroj:
[1] Přehled zatmění ve světě, Fred Espenak, NASA
Související:
[1] V. expedice SAROS se hlásí ze sibiřské metropole (zatmění Slunce 1. srpna 2008)
[2] O V. expedici SAROS na EAI (1)
[3] O V. expedici SAROS na EAI (2)
[4] O V. expedici SAROS na EAI (3)
[5] O V. expedici SAROS na
EAI (4)
[6] Vydařená expedice za úplným zatměním Měsíce 21. února 2008
|
