Tento podivný objekt nejprve zavedl své objevitele na špatnou stopu, když jej identifikovali jako klasický záblesk záření gama, který obvykle doprovází smrt hvězdy ve vzdáleném vesmíru. Krátce nato se ale zdroj projevil unikátními vlastnostmi, které ukázaly, že se nachází mnohem blíže. Po úvodním gama záblesku následovala třídenní aktivní perioda, během které bylo pozorováno 40 záblesků ve viditelném světle. Další epizoda záblesků, tentokrát infračervených, následovala za jedenáct dní, a byla zaznamenána přístroji ESO/VLT. Poté se zdroj stal opět neviditelným.
„Máme co do činění s objektem, který byl před touto krátkou aktivní periodou dlouhé období v hibernaci“, vysvětluje Alberto J. Castro-Tirado, hlavní autor článku, který vyšel v časopise Nature.
 Nejpravděpodobnějším objektem, který by mohl projevit takto unikátní vlastnosti, je magnetar nacházející se v naší galaxii, asi 15 000 světelných let daleko směrem do souhvězdí Lištičky (Vul). Magnetary jsou mladé neutronové hvězdy s extrémním magnetickým polem, které je miliard miliard-krát silnější než v případě Země. „Pokud by se takový magnetar nacházel na půl cesty k Měsíci, vymazal by informace ze všech kreditních karet na Zemi“, říká spoluautor Antonio de Ugarte Postigo. „Magnetary zůstávají po dlouhá období klidnými. Přestože jich bylo dosud identifikováno jen několik, je pravděpodobné, že jich v Mléčné dráze existuje nemalá populace“.
Někteří vědci upozorňují, že s klesající silou magnetického pole by magnetary měly pomalu „odcházet na klidný odpočinek“. Doposud však nebyl nalezen žádný vhodný zdroj, který by takový vývoj u magnetaru potvrdil. Nově objevený objekt, známý jako SWIFT J195509+261406, který se projevil nejprve jako gama záblesk GRB 070610, je prvním možným kandidátem. Vysvětlení pozorovaného jevu prostřednictvím magnetaru je podpořeno ještě další studií, založenou na jiném vzorku dat, která vyšla v tomtéž čísle Nature.
Poznámky
Článek od Castro-Tirado A. J. a kol. 2008, Flares from a candidate Galactic magnetar suggest a missing link to dim isolated neutron stars, Nature, 25. září 2008.
Jiný článek od Alexe Stefanescu a kol. ve stejném čísle Nature hypotézu magnetaru potvrzuje.
Celkem 42 vědců z celého světa použilo data získaná prostřednictvím 8 teleskopů.
Neutronové hvězdy jsou odhalenými zhuštěnými jádry – pozůstatky velmi hmotných hvězd (s původní hmotností mezi 8 až 15 násobky hmotnosti Slunce), které při výbuchu supernovy odvrhly své vnější obálky. Neutronové hvězdy mají průměr kolem 20 km, stále jsou však hmotnější než naše Slunce.
Magnetary jsou neutronové hvězdy se silným magnetickým polem, které je asi 100 krát silnější než u obyčejných neutronových hvězd. Energie uvolněná magnetarem během jediného záblesku v aktivní periodě odpovídá energii, kterou Slunce vyzáří za 10 000 let.
Na objevu se významně podíleli také čeští astronomové. Podrobnější informace na www.asu.cas.cz/magnetar
Multimédia
Zdroj: TZ ESO 031/08
Převzato ze stránek Hvězdárny Valašské Meziříčí. Archív Tiskových prohlášení ESO v češtině je k dispozici na adrese: www.astrovm.cz/eso.
|
