Jedním z oborů, kterým se věnují čeští amatéři jsou zákryty hvězd. Co to vlastně znamená?
Zákryty hvězd jsou výhodné v tom, že k nim dneska máme velice přesné časové normály. Ty má k dispozici celkem každý. Na pozorování není potřeba ani nijak zvlášť velký dalekohled, dá se dělat velmi snadno. Výsledky jsou znamenité právě pro tu vysokou časovou přesnost údajů a z nich se dá kontrolovat leccos. Dokonce to sahá až do ověřování obecné teorie relativity. Můžeme tak zjišťovat i nerozlišené dvojhvězdy, protože právě v okamžiku toho zákrytu se projeví difrakční jevy. Velké nové téma je sledování zákrytu hvězd planetkami – to nám dává možnosti hodně se o planetkách dozvědět - jejich přesné dráhy a dokonce i tvar. Metoda je to velmi perspektivní a naši astronomové amatéři ten trend zachytili velmi dobře. Dnes ji rozšiřuje ještě metoda tranzitu exoplanet přes mateřské hvězdy - to je v podstatě totéž v bledě růžovém. Tady jsou, myslím, do budoucnosti velké možnosti.
Jak můžou přispět čeští amatéři v pozorování Slunce?
Pozorování Slunce je u nás tradicí, jsou tady velmi dlouhé pozorovací řady. Ve vědě se cení, když taková pozorovací řada je homogenní. To znamená, že se provádí jedním přístrojem a stejnou metodou po dlouhou dobu. Pro astronomii je typické, že potřebujeme sledovat změny dlouhodobě, v průběhu desítek nebo dokonce stovek let. Proto je důležité v řadách pokud možno týmiž přístroji a týmiž metodami pokračovat do budoucnosti. Tak vzniknou dlouhé řady, jako jsou jsou třeba meteorologické řady v Klementinu - ty jsou nenahraditelné právě pro svou délku. Nejde jenom o sluneční skvrny, ale také o pozorování erupcí, protuberancí, koronárních výtrysků. Pochopitelně také sledování projevů sluneční činnosti jako jsou polární záře – zejména ty extrémně silné - nebo poruchy magnetického pole Země a podobně.
A co třeba meteorické roje, stále jsou tak neprozkoumané, že i tady se mohou amatéři uplatnit?
Je to tak z důvodu, že dosud v podstatě není lepší metoda pro pozorování meteorů než pozorování očima. Pro krátké signály, které trvají obyčejně jen zlomky sekundy, je lidské oko mimořádně dobře citlivé. Zejména u neočekávaných meteorických rojů, které se objeví poprvé, většinou profesionál nezareaguje dost bystře, zatímco amatér ano. Nebo třeba studium takových klasických rojů, jako jsou Perseidy, je zajímavé tím, jak se rok od roku jeho intenzita mění, jsou tam různá vlákna. To se dá dneska krásně dohledat. Spolupráce teoretiků s pozorovateli je dokonce tím hlubší, čím déle se pozoruje.
A jak je to s oblastí komet?
Většina komet se dneska objevuje roboty, tam astronomové amatéři už nemají velkou šanci. Dostávají sice cenu Edgara Wilsona, ale ročně ji získají maximálně dva tři. Důležité je to v extrémních případech, kdy roboty z nějakého důvodu nemohou pracovat. Například pro sluneční svit - za soumraku nebo za úsvitu. Astronomové amatéři vychytají i tyto okraje. Někdy se v tomto směru nečekaně objeví velmi jasná kometa. Další význam je například v tom, že to byl astronom amatér, který si všiml, že kometa Holmes jednoho dne zjasnila. Tato kometa byla slaboučká, vzdalovala se od Slunce, a pak náhle zjasnila - asi 1000 krát, nakonec to bylo půlmilionkrát. Tady byl amatér rychlejší než jsou profesionální roboty.
Jedním z oborů, kde se mohou amatéři dobře uplatnit, jsou proměnné hvězdy. Těch je víc než sto tisíc....
Ano, proměnné hvězdy jsou taková klasická oblast, kde astronomové amatéři jsou velmi významným protějškem profesionálů. Zejména u těch exotických proměnných hvězd, které třeba dlouho nedělají nic a pak najednou je tam výbuch. Nebo jde o hvězdy, které mají velmi dlouhé periody, případně o hvězdy, které jsou stabilní a najednou se z nich překvapivě stanou proměnné hvězdy. Extrémní případ jsou novy v naší Galaxii - naprostá většina z nich je objevená astronomy amatéry. Žádná profesionální metoda tomu zatím nemůže konkurovat.
Jsou ještě nějaké oblasti astronomie, o kterých jsme se nezmínili a amatéři by tam mohli dobře působit?
Podle mého soudu ta nejnovější oblast je hledání světelných ozvěn supernov. U supernov, které vzplanuly v naší Galaxii v minulosti a které jsme nemohli sledovat, protože naši předkové neměli příslušné přístroje, je možné sledovat světelné ozvěny. Jsou to jakási prasátka, která se objeví na mezihvězdném materiálu. Pokud je tento mezihvězdný materiál za supernovou, musel signál nejprve doletět z němu, tam se odrazil a k nám přišel se zpožděním několika set let. To je chvíle, kdy můžeme nasadit veškerou moderní techniku. Ve dvou případech už se to podařilo. Tady mají astronomové amatéři velké možnosti, protože nikdo neví, kde všude ta mezihvězdná prasátka jsou.
První díl rozhovoru s Jiřím Grygarem najdete zde.
Rozhovor vysílala stanice ČRo Leonardo v pořadu Nebeský cestopis v sobotu 27. září 2008. Zvukový záznam jako mp3 najdete v archivu rozhlasu. Rozhovor přepsala Věra Bartáková. |
