 Pokud se nacházíte mimo výraznou zář rušivého městského osvětlení (například vysoko v horách), můžete už v těchto dnech spatřit poměrně výrazný světelný kužel, sápající do výše až 25° nad obzor, a to v době, kdy je Slunce již déle jak hodinu pod obzorem (tedy kolem 19:30 a později). Zbytek oblohy (neruší-li zmíněné světelné znečištění) je již neskonale tmavý a plný hvězd. V oblasti nízko nad obzorem, takřka v nejjasnější části nazlátlého kužele, plným jasem připomíná svou účast na nebeské sféře planeta Venuše. Zapadá krátce po osmé hodině. Vrcholek tohoto zvláštního kužele zasahuje až do očima viditelné otevřené hvězdokupy zvané Plejády nebo Kuřátka v souhvězdí Býka. Měsíc vůbec neruší, vychází až v druhé půli noci a spěje do novu, kterého se dočkáme 26. března. Jsme mimo městské osvětlení a ten kužel tam stále září ještě 4 hodiny po západu Slunce. Sune se jako náplast na hvězdné obloze a pomalu zapadá spolu s ní. Všechny pozemské možnosti vysvětlení úkazu jsme vyčerpali. Tak o co tedy jde?
Jste-li skutečně svědky tohoto podivného kuželovitého světla, připomínajícího kolmý svit nějaké silné halogenové lampy a táhnoucího se přes zvířetníková souhvězdí od Ryb (na obzoru) až k Býku, či ještě výše, sledujete zodiakální světlo. Jde o rozptyl slunečního záření o miniaturní částečky (0,001 – 0,1 mm) meziplanetárního prachu, které se nachází v rovině ekliptiky (rovina zemské dráhy, kterou si myšleně promítáme na oblohu jako linii procházející zvířetníkovými souhvězdími). Celková hmotnost tohoto meziplanetárního prachu se odhaduje na 5x1016 kg. Jak Slunce prochází zvířetníkovými souhvězdími, ekliptika mění v průběhu roku pro daný čas sklon s obzorem. Největší úhel svírá s obzorem v období jarní rovnodennosti po západu Slunce a v období podzimní rovnodennosti před slunečním východem. V oblastech poblíž rovníku je zodiakální světlo pozorovatelné po celý rok, neboť nikdy nesvírá s obzorem tak malý úhel, aby se ztratilo v záři soumraku či přesvětlených aglomerací. Z našich zeměpisných šířek jej můžeme na jaře sledovat večer po soumraku nad západním obzorem, na podzim naopak na východě ráno před rozbřeskem.
 Jas zodiakálního světla se dá srovnat s jasem chudší části Mléčné dráhy. Pokud na vašem pozorovacím stanovišti máte možnost Mléčnou dráhu spatřit, uvidíte s největší pravděpodobností i kužel zodiakálního světla. Nejlepší podmínky na světě k pozorování tohoto jevu mají například na Kanárských ostrovech nebo v Chile (kde leží i slavná observatoř ESO La Silla Paranal, jíž je Česká republika členem). V těchto končinách lze spatřit světlo nejen jako kužel, ale jako souvislý pás křižující Mléčnou dráhu a disponující výrazným zjasněním v místě na opačné straně oblohy než Slunce. V této oblasti oblohy jsou totiž částečky meziplanetární hmoty osvětlené Sluncem z našeho pohledu celé (tedy jsou v „úplňku“) a do oka pozorovatele tak dopadá nejvíce světla. Tomuto oválně vyhlížejícímu zjasnění se příhodně říká „protisvit“. V České republice však míru tak dokonale temné oblohy nenajdeme, takže protisvit můžeme obdivovat jen z úžasných fotografií pořízených například právě u chilské observatoře Paranal.
Podmínky k letošnímu pozorování jarního (tedy večerního) zodiakálního světla jsou naprosto ideální. Jak bylo řečeno, k jeho spatření je zapotřebí pokud možno tmavá obloha, a to nerušená jak pozemským rušivým světlem, tak i tím z vesmíru – v našem případě hlavně měsíčním svitem. Měsíc je v době letošní jarní rovnodennosti záležitostí ranní oblohy, tudíž jedinou překážkou by mohla být ta světla z měst.
 Chcete-li se tedy stát svědky zodiakálního světla a nejste zrovna v Chile či na Kanárských ostrovech, vyjeďte do hor. Tam si najděte místo, odkud máte odkrytý výhled k západnímu obzoru a jistotu, že někde tím směrem nezáří nějaká výrazná aglomerace. V naší republice to není bohužel příliš možné, ale dá se to. Dobrým tipem je například střední oblast Vysočiny, Orlické hory, či Praděd. Krkonoše jsou bohužel vinou své rekreační slávy už rušivými světly ovlivněny natolik, že pro sledování zodiakálního světla doporučujeme spíše jejich západní část (například vrch Medvědín). Z hlediska podmínek jsou na tom celkově nejlépe jižní Čechy. Tam si skutečně stačí najít vyvýšené místo (pokud možno s velkými městy za zády, na východě – aby západní obzor byl bezpečně temný).
Měsícem nerušený západní obzor nám příroda umožní přibližně do 27. března. V dalších dnech začne stoupat dorůstající Měsíc, který svou září jas zodiakálního světla přebije. Kromě tohoto světla můžeme v těchto dnech na večerní obloze po 20. hodině pozorovat u obzoru stále hůře viditelnou planetu Venuši coby výraznou večernici, v Býku pak zmíněnou hvězdnou kupu Plejády, ve Lvu planetu Saturn a pro majitele větších přístrojů jsou tu ještě stále poslední chvíle ke spatření slábnoucí komety C/2007 N3 Lulin v oblasti západní poloviny souhvězdí Blíženců.
Dodatek k 25. březnu 2009: Z četných reakcí na tento článek (za což velmi děkuji) vyplývá, že v České republice existují místa, odkud lze sledovat "protisvit". Jednou z lokalit je oblast severní části Jizerských hor. |
