Česká astronomická společnost

Jako první je zapotřebí určit, co vlastně budeme považovat za "americký raketoplán". Pro většinu lidí platí jednoduchá rovnice, která říká: americký raketoplán = program Space Shuttle. Pokud budeme brát v úvahu jen stroje, které vzlétly na oběžnou dráhu, pak je rovnice v pořádku. Podle Mezinárodní letecké federace (FAI) je však stanovena hranice vesmíru 100 km nad zemským povrchem a v současnosti existují již dva letouny, které ji překonaly. Jeden se jmenuje North American X-15 a dosáhl maximální výšky 108 km, druhý pak nese jméno Scaled Composites SpaceShipOne a dolétl ještě o 4 km výše. Tyto exempláře jsou zařazeny do kategorie takzvaných suborbitálních raketoplánů a v budoucnu jich bude zřejmě přibývat. Někdy se do této skupiny nepřesně přidávají i takzvaná vztlaková tělesa (lifting bodies), která v některých případech také překonala hranici vesmíru. Pro naše potřeby ale nebudeme brát suborbitální raketoplány v úvahu a zaměříme se jen na stroje, které vznikly během programu Space Shuttle.

Vzhledem k tomu, že v tomto programu je kompletní raketoplán tvořen orbitálním letounem (Orbiter Vehicle - OV), dvěma startovacími raketami (Solid Rocket Boosters - SRB) a také externí nádrží (External Tank - ET), opět je nutné upřesnit, kterou část považujeme za samotný raketoplán. V našem případě určíme, že se bude jednat o samotný orbitální letoun. Každý takový orbiter má nejen svoje jméno (Columbia, Atlantis...), ale také zkratku, která začíná písmeny OV, po kterých následuje pomlčka a trojmístné číslo. To se skládá ze dvou částí. První číslice označuje sérii, další dvě pak pořadové číslo konkrétního stroje. Série "0" je vyhrazena pro zařízení, která jsou určena pro testování a nejsou letuschopná. Pro funkční raketoplány se používá číslo série "1". Pokud se podíváme po internetu, případně do dalších materiálů, najdeme tyto zkratky a názvy, související s raketoplány:

Na některých zkratkách jsou odkazy, které vás po kliknutí přesměrují na stránky, kde najdete podrobnosti o daných zařízeních. Zde se zmíníme jen o těch strojích, které nemají svůj vlastní článek.

Prvním z nich je OV-099 a jedná se o raketoplán Challenger, česky "vyzyvatel". Tento orbitální letoun neměl původně nikdy vzlétnout do vesmíru, protože byl sestrojen jako testovací zařízení a podle plánu měl být použit pouze pro statické zkoušky. Tomu odpovídá i původní označení STA-099, které znamená Structural Test Article (konstrukční testovací zařízení). Když však mělo dojít k přestavbě Enterprise (OV-101) na plnohodnotné vesmírné plavidlo, zjistilo se, že by to vyšlo neúměrně draho. Proto v NASA nakonec rozhodli, že bude výhodnější provést přestavbu STA-099. V označení se pouze změnilo STA na OV, zbytek zkratky zůstal zachován, včetně nuly na začátku. Jméno dostal podle námořní lodi HMS Challenger, která plula Atlantikem a Pacifikem pod britskou vlajkou v sedmdesátých letech 19. století. Stejně byl pojmenován také lunární modul Apolla 17. Tento raketoplán, jak všichni víte, explodoval během startu 28. ledna 1986.

Zcela v rozporu s pravidly, uvedenými výše, dostala čestné označení OV-100 maketa raketoplánu Explorer. Nejen, že byla jedničkou na začátku zařazena mezi letuschopné exempláře, ale ani druhá dvě čísla nejsou správná. Podle nich se jedná o stroj číslo 00. Explorer mohli lidé obdivovat od roku 1993 v Návštěvnickém centru Kennedyho vesmírného střediska (KSC). V prosinci 2011 byla maketa demontována a odvezena do montážní haly VAB, odkud později pokračovala lodí do Johnsonova vesmírného střediska (Johnson Space Center) v Houstonu. Po renovačních pracích bude vystavena jako exponát návštěvnického střediska tohoto institutu. Na jejím původním místě vznikne nová expozice, ve které návštěvníci najdou skutečný raketoplán Atlantis.

OV-102 se jmenoval Columbia a byl to nejstarší raketoplán, který vzlétl do vesmíru. Poprvé to bylo 12. dubna 1981 a od té doby uskutečnil celkem 28 kosmických letů. Při návratu z posledního došlo 1. února 2003 k tragédii, při níž raketoplán shořel v atmosféře. Pozdějším šetřením bylo zjištěno, že příčinou bylo poškození tepelné ochrany při startu. Ta poté nedokázala ochránit letoun před vysokými teplotami, které panují při přistávání. Jeho název pocházel od stejnojmenné lodi, která jako první pod velením Roberta Graye obeplula svět. Zároveň šlo o poctu velitelskému modulu Apolla 11, který také nesl jméno Columbia.

OV-103 je raketoplán Discovery a toto slovo v překladu znamená "objev, objevování". Jméno bylo vybráno podle několika významných lodí. Nejvýznamnější z nich byla ta, se kterou James Cook plul při své třetí a zároveň poslední plavbě v letech 1776-1780 po Pacifiku. S lodí stejného jména se Henry Hudson v letech 1610-1611 pokoušel obeplout Ameriku přes Severní ledový oceán (hledal severozápadní cestu) a Discovery se jmenovala také loď, na které se plavili Ernest Shackleton a Robert Falcon Scott při svých antarktických expedicích mezi roky 1901 a 1904.

Pod zkratkou OV-104 nalezneme raketoplán Atlantis. Stejně jako předchozí tři, i tento byl pojmenován po významné lodi. Tentokrát se jednalo o první americkou oceánografickou loď, provozovanou organizací Woods Hole Oceanographic Institution. Tato plachetnice se dvěma stěžni brázdila vody v letech 1930 až 1966. Atlanis byl nejnovější raketoplán do té doby, než byl v roce 1991 dostavěn Endeavour jako náhrada za zničený Challenger. Původně se měl naposledy vydat do vesmíru již v roce 2008, ale plán byl změněn a nakonec v průběhu let 2009 až 2011 vykonal ještě čtyři vesmírné mise.

Poslední postavený raketoplán má označení OV-105 a dostal jméno Endeavour. To v překladu znamená "úsilí", což má symbolizovat, že ani po tragické havárii Challengeru se NASA nevzdala a nechala vyrobit další raketoplán. Opět byla nějakou dobu ve hře přestavba Enterprise, ale nakonec se rozhodlo o stavbě nového orbiteru. Zní to možná neuvěřitelně, ale i stavba zcela nového stroje vyšla výhodněji. Při výrobě raketoplánů Discovery a Atlantis zůstaly totiž některé komponenty nevyužité a nyní se mohly zužitkovat. Oficiálně bylo jméno vybráno podle lodi z 18. století HM Bark Endeavour, která plula pod vedením Jamese Cooka. Zároveň má připomínat stejně pojmenovaný velitelský modul Apolla 15. V některých materiálech bývá tento raketoplán uváděn jako Challenger 2.

Zkratka OV-106 je administrativní označení pro soubor konstrukčních součástí, určených pro raketoplán Endeavour. Ty měly nahradit některé starší komponenty, použité při jeho stavbě. Krátce po začátku jejich výroby byla ale smlouva na jejich zhotovení zrušena a proto nebyly nikdy dokončeny. Po zkáze Columbie se jeden čas uvažovalo o stavbě nového stroje. Ten by byl zřejmě také označen jako OV-106, ale nakonec bylo od tohoto návrhu odstoupeno.

Občas můžete narazit ještě na zkratku OV-200, případně OV-20X nebo OV-2XX. Tak bývaly označovány návrhy na druhou generaci raketoplánů, která měla nahradit stávající flotilu. Podle většiny plánů měly vypadat na první pohled podobně jako současné orbitery, ale uvnitř měly dostat zcela novou výbavu. Toto pojmenování je neformální a vzhledem k tomu, že raketoplány mají být v budoucnu nahrazeny klasickými raketami, nebude asi nikdy použito.

Když jsme si teď představili všechny možné kandidáty na raketoplány, je načase se vrátit k otázce, položené již v nadpisu. Jak jsme zjistili, nedá se na ni odpovědět jednoduše jedním slovem, a proto musíme odpověď rozdělit do několika skupin.

Během amerického programu Space Shuttle bylo vyrobeno:

• 5 raketoplánů schopných letět do vesmíru (Columbia, Challenger, Discovery, Atlantis a Endeavour)
• 1 raketoplán, který může létat v atmosféře, není však vybaven pro kosmický let (Enterprise)
• 1 testovací maketa raketoplánu ve skutečné velikosti (Pathfinder)
• 1 maketa raketoplánu určená pro veřejnost (Explorer)
• 1 laboratoř pro testování programového vybavení (Shuttle Avionics Integration Laboratory - SAIL)
• 1 zařízení na testování hlavních motorů (Main Propulsion Test Article - MPTA-098)

Pro úplnost je třeba dodat, že výše uvedený počet maket platí v případě, že bereme v potaz jen zařízení, které se alespoň někdy označují jako Orbiter Vehicle a mají svoji "OV" zkratku. Když svůj záběr rozšíříme, zjistíme, že maket raketoplánů je mnohem více. Naprostá většina z nich jsou však jen různé simulátory či modely, které slouží pro seznámení široké veřejnosti s tím, jak raketoplán (nebo některá jeho část) vypadá, ale přímo v programu Space Shuttle nehrály žádnou roli. Existuje však několik výjimek, které sloužily technikům nebo astronautům. Hned tři simulátory raketoplánu se nacházely v hale Space Vehicle Mockup Facility (SVMF), což je budova číslo 9 právě zmíněného Johnsonova vesmírného střediska. Dva jsou tvořeny přední části raketoplánu včetně kabiny pro posádku (CCT, CCT II), třetí vypadá jako celý orbitální stupeň, pouze mu chybí křídla (FFT). Na těchto zařízeních se trénovaly posádky a zkoušely různé postupy. Po skončení programu Space Shuttle už pro ně nebylo odpovídající využití a proto je čeká stěhování do nových lokalit. Téměř neznámá je pak bezejmenná maketa orbiteru v měřítku 1:1, která vznikla ve firmě Rockwell Corporation (nyní se jedná o součást Boeingu) již kolem roku 1972. Jejím úkolem bylo předvést, jak bude raketoplán ve skutečnosti vypadat a zajistit kontrakt na jeho výrobu. Dlouhá léta byla skryta v jednom skladu, teprve nedávno se přestěhovala do venkovního přístřešku, dostupného veřejnosti. Až se podaří získat potřebné finance, měla by být zrekonstruována a přemístěna do stálé expozice.