Věčnost je životní touha, se kterou s každou emocí bojujeme. Nezáleží na tom, jak ji hledáme, je prostě nedosažitelná bez vůle. Život versus věčnost. Toto je tolik známé téma, že není důležité o něm tolik co mluvit. Pojďme si ale připomenout příběh, který touhu po věčnosti naplnil a je dodneška vepsán do hvězdných atlasů.
Někdy je to něčí zájem. Jindy smysl života. A jindy zas jen životní sen. Pokaždé jinak. Toto není úvaha, ale jen poznatek. Poznatek, co některým tak nějak pozměnil pohled na život lidí, jejich povahu a cíl, který tak trochu pošpinil dobré jméno astronomie. Možná, že bychom se neměli zlobit. Jen některým stále vrtá hlavou, kde vzal onen "viník" odvahu.
 V rozmezí let 1746 - 1826 žil na tomto světě jeden italský mnich. Byl to astronom, co se jen tak nevidí. Pracoval na katalozích hvězd a publikoval je se 7646 hvězdami, jejich polohami, jasnostmi i pohyby. Jmenoval se Giuseppe Piazzi.
Piazzi byl nejen talentovaný, ale své vrstevní postavení využil pro dnes jistě správnou věc. Astronomii. A tak si právem zasloužil, aby po něm byla v pozdějších dobách pojmenována i planetka. Při té své úžasné práci, kde hrála význačnou roli matematika a umění použít ji, se mu podařila ještě jedna věc. Dne 1. ledna roku 1801 objevil dnes již notoricky známou planetku Ceres. Není tedy divu, proč jiná planetka, objevená roku 1923 (téměř století po jeho smrti), nese jeho jméno. Zkrátka si ji zasloužil.
K tomuto význačnému Italovi se váže však ještě jeden příběh. A velice unikátní; neméně zajímavý jako Piazziho práce. Ten příběh píše jistá osobnost, která se osobností stala právě ne moc legálně. Tato touha, o níž již byla řeč - věčnost - dovedla jistého člověka k porušení základního pravidla, podle kterého se žádná hvězda ani planeta nesmí pojmenovat po svém objeviteli. Vězte proto, že vy, co jste si nechali nějakou hvězdu na obloze pojmenovat přes jisté agentury, jste byli napáleni. Výjimku totiž tvoří jen komety. Navíc v současnosti rozhoduje Mezinárodní astronomická unie o schválení, či neschválení jména nebeského tělesa po někom.
 Pravidlo porušil právě Piazziův osobní asistent a v té době mnohem méně populární vědec. Snad právě touha změnit se ve slavnějšího, ba ve věčného, ho dovedla ke kroku, který učinil. Když Piazzi dokončoval svůj hvězdný seznam, v jeho nepřítomnosti se asistent vepřel do křesla a dopsal ke dvěma nejjasnějším hvězdám souhvězdí Delfína jména "Sualocin" a "Rotanev". Zdánlivě nevinná jména jsou něčím alespoň "podezřelá". Ale ne. Nebo ano? Jestli ano, v čem?
Píše se polovina dvacátého století. Jména dvou nejjasnějších hvězd v Delfínu se už dávno vžila do hvězdné terminologie. Astronomická unie znovu a znovu předělává seznamy hvězd. Cosi se nezdá. Zvláštní. Je to podivné a zvláštní. Proč ten podivný pocit? Nikdo neví. Ale snaží se na to přijít...Sualocin...Rotanev...A co kdyby? Á!! No jasně!! Co takhle "Nicolaus" a "Venator". To je přece latinský překlad italského jména Niccolaus Cacciator! Vždyť to je přece jméno Piazziho mladého asistenta! Na první pohled nevinného a roztroušeného mladíka s přáním být slavnější. S uznáním však klobouk dolů. To byla extrainteligentní lest. Jméno v latinském překladu převrácené pozpátku...
Otázka je ale proč. Proč zrovna takhle. Mohl si propůjčit dalekohled a vyhledat nějakou vlasatici. A když už hvězdy, tak proč Delfín? Chtěl tím poukázat na svou bělemnou skromnost? Do určité míry nevinnost? Težko říct. Možná snad odpověď je v tom, že souhvězdí Delfín je malé, ale výrazné. Tak jako Niccolaus. Byl malý po boku světového vzoru pozorovatelů, ale chtěl být výrazný mezi stálicemi astronomických velikánů. A co my současní? Dovede i nás touha po věčnosti k podobným cílům? Na to si musíte odpovědět sami. Snad i proto se někdy jména dvou nejjasnějších hvězd v Delfínu uvádí jako "neznámého původu". Možná, že Niccolaus jen chtěl, aby o něm někdo dnes napsal. |
