Kdy se u nás poprvé začalo hovořit o světelném znečištění?
Před deseti lety na prvním Astronomickém festivalu se tady v Brně o problematice světelného znečištění nemluvilo vůbec. Tou dobou se v České republice objevovaly první zmínky a informace o světelném znečištění, ale vážně se o něm jednalo poprvé až na tiskové konferenci v lednu 2001. Ve světovém měřítku se o světelném znečištění začalo vážně hovořit kolem roku 1960 a to ve Spojených státech amerických. Tam se velké observatoře, postavené poměrně blízko velkých amerických měst, začaly setkávat s tím, že se města bouřlivě rozvíjela a to včetně venkovního osvětlení. A toto světlo způsobovalo potíže při astronomických pozorováních. To je takový prvopočátek diskuzí o tom, že světelné znečištění může něčemu a někomu vadit. Už kolem roku 1990 se světelné znečištění v některých státech světa dostávalo do zákonů. Zákonodárství ve světě je tedy staršího data než diskuze v České republice. Informace, která tady v Brně proběhla letos, byla z hlediska toho desetiletého intervalu první.
Světelné znečištění se částečně táhlo všemi přednáškami jako taková červená nit. Vadí všem astronomům, i když se zabývají různými obory astronomie. Také se mluvilo o tom, že ovlivňuje hvězdárny, které ukazují oblohu veřejnosti. Jakým způsobem? Je to až tak vážné, že už není co ukazovat?
Tak hrozné to není, že bychom se museli odstěhovat na Měsíc, kde světelné znečištění neexistuje. Ale toto téma se opravdu táhlo všemi příspěvky a to nejen odbornými. Viděli jsme tu ukázkový pořad pro veřejnost o Měsíci. To je velmi často téměř jediný objekt na obloze, který je možné z měst pozorovat. Přitom na pražské Štefánikově hvězdárně bylo možné ještě kolem roku 1990 pozorovat dalekohledy pro veřejnost spousty objektů. Dneska je velmi obtížné něco nalézt. Samozřejmě, robotický dalekohled jakýkoliv objekt najde, ale pohled na něj je zásadním způsobem horší, než to bylo před deseti dvaceti lety. V každém případě ztrácíme možnost pohledu na oblohu. Odhaduje se, že dneska dvě třetiny světové populace žijí v oblastech se světelným znečištěním a v EU a USA, čili v těch vyspělých oblastech, je to 99 % obyvatelstva. Existuje takový příklad. V jednom americkém městě došlo naráz vlivem havarijní situace k vypnutí elektřiny a lidé volali, co je to za ten obrovský svítící oblak na obloze. Byla to Mléčná dráha, ale oni už ji neznali.
Problematiku si uvědomuje stále více států a více lidí. Začínají se objevovat první projekty, kdy je snaha na celých územích světelné znečištění co nejvíce potlačit. Jak jsou ty projekty úspěšné?
Teď máme první výsledky ze Slovinska. Slovinsko je poměrně malá země, dvoumilionová, ale v roce 2007 přijala zákon, který prudce omezuje světelné znečištění, včetně spotřeby elektrické energie. Má na to desetiletou lhůtu, ale když se dneska projedete Slovinskem, tak všechny nové instalace jsou ekologicky přítulné, svítí jen do dolního poloprostoru. Podle měření už dneska ve Slovinsku klesá světelné znečištění. To je zásadní rozdíl proti drtivé většině ostatních míst.
Pak jsou takové první vlaštovky, které vytvářejí ochranná území. Například na Novém Zélandě vytvořili jakousi rezervaci tmy. Je z toho obrovská turistická atrakce, do které jezdí ti lidé z měst, kteří už neznají Mléčnou dráhu. V Maďarsku existuje taková oblast, která se jmenuje Zselic. Je to první evropský park temného nebe, skutečně tmavého nočního prostředí.
Ale i Česká republika a Polsko chystají takovou informačně-ochrannou konzervační oblast. V ní by se nemělo svítit a tma by v ní měla být co nejvíce zachována. Je to na kraji Jizerských hor, těsně před Krkonoši, v obci Jizerka a na polské straně v obci Orle. Chceme ji vyhlásit ještě letos před prvním sněhem v rámci Mezinárodního roku astronomie. Podílejí se na tom čtyři instituce. Z české strany je to CHKO Jizerské hory a Astronomický ústav Akademie věd ČR, z polské strany Lesní správa Świeradów a Astronomický ústav Univerzity ve Wroclawi.
Rozhovor vysílal Český rozhlas Leonardo v pořadu Nebeský cestopis dne 19. 9. 2009. Otázky pokládal Petr Sobotka. Přepis rozhovoru připravila Věra Bartáková. |
