Kalendář je slovo latinského původu. Základem je termín calendae což je název prvního dne v měsíci, calendula se překládá jako měsíček, calendaria znamenalo ve středověku seznamy skutků světců.
Všeobecně se ví, že kalendář souvisí s pojem rok, tedy s dobou oběhu Země kolem Slunce. Ve starověku tomu tak nebylo vždy, existovaly kalendáře vycházející z doby oběhu Měsíce kolem Země. Z praktických důvodů od toho bylo upuštěno. Nicméně si měsíční kalendář zachoval islám. Nadále se ovšem budeme věnovat kalendáři odvozenému ze zdánlivého pohybu Slunce.
1. Juliánský kalendář. Již ve starověkém Egyptě přišli na to, že rok stanovený z pohybu Měsíce nevyhovuje k předpovídání přírodních dějů (povodně na Nilu) a přešli ke kalendáři řídícího se postavením Slunce. Měl 365 dnů. Z pozorování hvězdy Sirius usoudili na to, že přibližná délka roku (od jarní rovnodennosti k jarní rovnodennosti) je 365,25 dne, což vyřešili zavedením přestupného roku o 366 dnech. Tato úprava se ale v Egyptě neprosadila. O ní se však dozvěděl římský císař Gaius Julius Caesar (100 - 44 př. Kr.) a zavedl ji na návrh alexandrijského astronoma Sosigena. Vznikl tak kalendář, nazývaný podle císaře juliánský. V tomto kalendáři jsou v 4-letém období tři roky o 365 dnech, po nich následuje přestupný rok o 366 dnech. Průměrná délka roku je 365,25 dne.
Děje v přírodě (střídání ročních období) souvisí s polohou Slunce vůči jarnímu bodu (což je bod na světovém rovníku, v němž se ocitá Slunce na jaře), s níž souvisí např. okamžiky rovnodenností a slunovratů. V důsledku precese zemské osy rotace (osa rotace opisuje plášť kužele s periodou cca 26 tis. let), vyvolané Sluncem a Měsícem a precese roviny ekliptiky (roviny oběžné dráhy Země kolem Slunce), vyvolané planetami, se poloha jarního bodu vůči hvězdám mění. Doba mezi dvěma po sobě následujícími průchody tzv. druhého středního Slunce (definici najde čtenář v článku "O čase") jarním bodem se nazývá tropický rok, jehož délka je cca 365,2422 dne, na rozdíl od siderického roku ( sidus = hvězda) souvisejícího s opakovaným postavením Slunce vůči hvězdám, jehož trvání je cca 365,2564 dne a anomalistického roku (pravá anomálie je úhel který svírá spojnice Slunce-těleso se směrem Slunce - přísluní; přísluní je bod na dráze tělesa nejbližší Slunci), dobou mezi dvěma průchody Země přísluním (průchod nastává v prvním týdnu v lednu), s délkou cca 365,2596 dne.
Průměrná délka roku v juliánském kalendáři je tedy o 0,0078 dne větší než délka tropického roku, takže za 128 let se opozdí juliánský kalendář asi o 1 den. Jarní rovnodennost tak nastává za každých 128 let vždy o 1 den dříve.
Rok ve starém Římě začínal původně březnem. Tím vysvětlíme názvy některých měsíců v cizích jazycích (např. pro září až prosinec jsou jména ve slovenštině - september, október, november, december - odvozena z latiny - znamenají "sedmý" až "desátý"). Později byl stanoven jako počáteční měsíc leden - Ianuarius podle boha jménem Ianus (což byl bůh počátku a strážce bran). Roky se počítaly od založení Říma (ab urbe condita = od založení města), později podle nástupu vlády konsulů nebo císařů.
Koncem starověku se počítalo v Diocletianově éře (Gaius Aurelius Valerius Diocletianus, 284-305 římský císař). Náš letopočet byl založen v 6. století opatem Dionysiem Exiguem, který přiřadil 248. roku éry Diocletianovy rok 532 ab incarnatione Domini(= od vtělení Pána), tedy od narození Ježíše Krista, v čemž se však bohužel opat zmýlil, neboť k oné události došlo cca o 5 let dříve. Přejal juliánský kalendář v tom smyslu, že každý rok jehož letopočet je dělitelný 4, je přestupným o 366 dnech.
Literatura:
[1] Guth V. a j., Astronomie (Nakladatelství ČSAV, Praha 1954)
[2] Ilustrovaná encyklopedie (Encyklopedický dům, s.r.o., 1995)
[3] www.slovnik.cz
[4] Kleczek J., Švestka Z., Astronomický a astronautický slovník (Orbis, Praha 1963)
[5] Procházka J., Astronomie sférická (Vysoká škola technická Dra Edvarda Beneše, Brno 1951)
|
