 Druhý pohled byl zcela opačného rázu - pohled na davy lidí, lyžařů, maminek se zimně vytuněnými kočárky, kteří se snažili dobýt vrchol Luční hory s vyhlídkou u symbolické kapličky. A tam jsme také měli namířeno. Po přechodu pláně "severního pólu" a minutí Luční boudy jsme se vydali hned v jejich šlépějích. A tady se taky naskytl pohled na asi nejkrásnější halový jev dne - osamělá řasovitá oblačnost se nacházela přesně v té správné úhlové vzdálenosti od Slunce, aby mohla rozložit sluneční světlo na barevné spektrum. Malí mravenci - tedy lidé ženoucí se na vrchol Luční hory - mi v tu chvíli přišli jako poutníci pod zázračným zjevením.
 Astronomické krásy ovšem nezůstaly u atmosférických jevů. Zatímco západní obzor už zcela ovládla neprůhledná oblačnost přicházející teplé fronty (a odsoudila tak pochod k nezakončení pozorováním slunečního západu), ten východní byl zcela čistý. A v blankytné modři nebe se u obzoru tyčila nedaleká Sněžka a naopak velmi daleký Měsíc. Oba objekty pak Slunce bojovně vzhlížející v poslední skulince mezi mraky osvětlovalo ze stejného úhlu. Kdyby tohle Galileo viděl před 400 lety, asi by ani nepotřeboval fáze Venuše k tomu, aby Slunce posadil doprostřed světa (dneska tedy jen doprostřed Sluneční soustavy). Úchvatný to pohled.
 Náš pochod mířil od kapličky na Luční hoře dále a Slunce se při jejím dobytí definitivně schovalo za mraky. Odsud jsme ještě stihli spatřit smutně střežící pevnost z druhé světové války obalenou mrazivým sněhem. Ale dost pesimismu - před námi vidina večeře na chatě na Rozcestí (která z tohoto vrcholu byla už slibně blízko). Petr věděl, kdy se "podprdelníky" budou hodit, protože znáte-li terén z Luční hory k Výrovce, víte, že jde o silně strmou cestu dolů. No, ukázalo se, že naše váha už se nedá řadit ke správné váhové kategorii uživatelů těchto sjezdových nástrojů, takže po pár metrech zkoušky jízdy jsme se museli stejně spolehnout na své dvě zadní. Ale nebojte se - červené pekáče nakonec přeci jen ještě budou mít svojí roli.
Rozcestí, čaj, čivabčiči, kinder čokoláda. Neumíte si představit, jaká je to úleva narazit na zdroj jídla po tak náročném (byť relativně krátkém) pochodu, a to ještě v místech, kde najdete poměrně lidské ceny včetně vysokohorské přirážky a to jídlo za to stojí. Celou hodinu jsme si dávali do nosu, odháněli i hladili místního žebrajícího labradora a přemýšleli, že nám to nakonec všechno vyšlo, i když je škoda, že se ostatní členové Astronomické společnosti Pardubice nebo Hradec Králové nepřipojili. No, snad příště. Nyní vzhůru dolů...
Ano, už ob odstavec nachází ty pekáče svou zmíněnou roli. Protože oblaka přikryla celou hvězdnou oblohu, rozhodli jsme se nedobýt Liščí horu, ale vydat se zpět k Výrovce a odtamtud dolů do Pece. A tam už - jak asi tušíte - leží přeci jen strmější úseky přímo vyzývající k tomu vybalit červené pekáče. Všimněte si té stylovosti - do Pece na pekáčích. A jak to funguje? Až na pár úseků za slabého měsíčního svitu to drandí grandiózně. Díky těmto plastovým vynálezům jsme pak i za přítomnosti vykulených nočních běžkařů Pec spatřili jen asi deset minut po opuštění Výrovky.
Z Pece zbývalo dojít do sousední Úpy. Při zpětném ohlédnutí na počátek naší cesty jsem tak začínal mít před očima kruté scénáře od botičky na kole auta až po jeho nepřítomnost. Naštěstí se nakonec přeci jen auta nikdo nedotkl a náš pochod zakončila ještě jedna krásná událost - obrovské kruhové halo kolem Měsíce, které sice nedosahovalo takových kvalit, jako dva dny předtím, ale i tak bylo výrazné i za silného úpského osvětlení. Děkujeme, těšíme se za rok!
Doporučené odkazy:
[1] První ročník Krausova pochodu (rok 2007)
[2] Druhý ročník Krausova pochodu (rok 2008)
[3] O Krausových pochodech na stránkách města Harrachov
|
