 Snad proto, že úpická hvězdárna popírá statistické zákony, když z 11 napozorovaných zatmění bylo pouze jedno pro déšť nepozorovatelné, vypravili se tři její pracovníci (ředitelka Eva Marková, Ladislav Křivský a Marcel Bělík) na jih jižní Ameriky do argentinského městečka El Calafate toto zatmění pozorovat. Tato výprava byla součástí rozsáhlé "Shadow-tracking expedition". Již několik zatmění zpět se její účastníci snaží pokrýt pozorováními co nejdelší část pásu totality tak, aby bylo možno zatmění pozorovat v co nejdelším časovém rozsahu. To proto, aby bylo možno z pozorování uskutečněných v rámci desítek minut či až několika hodin studovat dynamické jevy, které ve sluneční atmosféře probíhají. Příkladem takového výsledku je pozorování dynamiky polárního paprsku během zatmění v roce 2006, které bylo první svého druhu na světě.
Tak nyní už víte proč jsme se vypravili až na samý konec pásu totality, kde jsme se dostatečně vzdálili předchozím pozorování a můžeme se podívat na cestu a hlavně zatmění samotné.
Průběh cesty nebudu snad dlouze rozebírat, i když dlužno říci, že nebyla nezajímavá. Několik letových zpoždění, téměř noční přejezd Buenos Aires z letiště na letiště, 20 hodin čistého času po letadlech a téměř tolik po letištních halách bylo jen předehrou k dalším událostem. Naštěstí nás na posledním letišti v El Calafate čekalo předem objednané auto z půjčovny, které se po několik dalších dní stalo našim čtvrtým kolegou. Ač na letních gumách nevalného vzorku nás převezlo přes téměř všechny ledovatky až na jedno zapadnutí téměř po nápravy do bahnito-ledové břečky. První tři dny po příletu jsme najezdili spousty kilometrů ve snaze zkonfrontovat "googlovské" snímky okolní krajiny s našimi výpočty a realitou kraje. Po zjištění, že kopečky okolo městečka jsou obehnány ostnatým drátem místních farmářů s branami zajištěnými řetězy a bytelnými zámky, jsme upnuli své naděje na slavnou National Route 40 (jednu z nejdelších silnic světa) táhnoucí se podél And celou Argentinou os severu k jihu. My se nevydali tak daleko, nýbrž nás "náš" malý Chevrolet dovezl asi 60 km na východ do míst, kde se cesta vzdaluje Andám a zároveň zdvihá tak dostatečně, aby se zatmělé Slunce neskrylo nejen do vrcholků vzdálených horských masivů, ale ani do případné nízké vrstvy mraků.
Počasí je stále nevyzpytatelné. Zataženo střídá jasno, v noci nad námi svítí hvězdy jižní oblohy a hlavně "místní" Mléčná dráha. A my stále sledujeme předpovědi počasí. Zatím se vyvíjejí tak, aby dohonily statistiku, tedy - zataženo.
  Den zatmění, tedy 11. červenec se probudil do jasného dne. Dopolední poslední cesta definitivně potvrdila místo pozorování; lehký oběd, poslední příprava a kontrola techniky. Hodinu před začátkem částečné fáze vyrážíme z hotelu Kelta, kde jsme byli ubytováni, do argentinské pustiny. Máme nachystánu jednu paralaktickou montáž s objektivem 500mm ohniska, klasickým barevným filmem FUJI a několik digitálních fotoaparátů širších ohnisek pro pozorování velmi vzdálených oblastí koróny a jejího přechodu do zodiakálního světla. Klasický film pro delší ohnisko volíme z důvodu větší vhodnosti zpracování. Přeci jen bude Slunce velmi nízko nad obzorem a jeho deformaci z klasického filmu prof. Druckmüller snadněji opraví. Objevují se mraky a vzdálené vrcholky hor si neodpustí alespoň slabou oblačnou vlečku. Naštěstí ne v našem směru. Již běží částečná fáze, stmívá se. Poslední kontrola montáže, sundat filtry a z kapsy nasadit nahřáté baterie. A již přilétá měsíční stín a objevuje se koróna. Dále je po více než 2 minuty slyšet jen klapání závěrek. Náhle se objevuje první sluneční paprsek a úplné zatmění končí. Opět úplně jiné než ta předchozí. Při pohledu okem koróna zářila dosti nevýrazně jako slabý prstýnek okolo černého měsíčního disku. Typické přilbicové paprsky vidím pouze při důkladném pohledu, nejsou vůbec výrazné jako při jiných zatměních. Kužel měsíčního stínu se zužuje směrem k obzoru a při jeho okrajích, směrem k obzoru, září Slunce Měsícem jen částečně zakryté. Je to zvláštní pohled.
 Ještě nafotit korekční snímky pro digitální fotoaparáty, sbalit techniku a vrátit se do hotelu. A večer se obloha zatahuje. Zatmění v El Calafate sledoval snad každý. Majitelé hotelu Kelta vynesli svůj fotoaparát se stativem na zápraží hotelu a pořídili určitě zajímavý snímek zapadajícího zatmělého Slunce, který s jejich dovolením přikládám k pokochání (viz úvodní snímek).
 Dalších několik málo dní je již v duchu spíše poklidného očekávání odletu. Využíváme je k návštěvě jednoho ze splazů ledovce Perito Moreno. Tento ledovec s plochou 250 km2 je jedním ze 48 ledovců tvořících Jižní patagonské ledovcové pole. Toto pole je třetí největší zásobárna čerstvé vody na světě. Samotný splaz se v šíři 5 km a výšce přes 70 m posouvá každý den o 2 metry do jezera Lago Argentino, přičemž se tyto 2 metry ledu denně do jeho vod postupně odlámou. Jeho prohlídka je tak doprovázena téměř neustálým hlasitým pukáním a pády ledu do vody.
 Skutečným zážitkem je však noční obloha. Již několik kilometrů od města zapadají a vycházejí hvězdy přímo za obzor. Pouze směrem k městu uvidíme typickou oranžovou záři. To se však změní o 20 kilometrů dále, kde se město schová za nedaleký vrch. Neznámá souhvězdí jižní oblohy i k nepoznání na hlavu postavená naše souhvězdí severní vytvářejí spolu s jasnou Mléčnou dráhou a zodiakálním světlem idylickou představu potěchy astronoma jižní polokoule. Takto jsme ale potěšeni i my a pořizujeme si několik snímků "na památku".
A pak již jen cesta domů do horkého srdce Evropy. Ještě musíme vyvolat negativy a poté nastane fáze zpracování napozorovaných dat. Již po prvním pohledu na výsledky i z jiných expedic je jasné, že snímků bude hodně a struktura koróny byla zajímavá a plná zajímavých jevů. |
