 V časných ranních hodinách nás autobusy odvezly na letiště, abychom mohli v 8:00 odstartovat s RARO Air na Mangaiu. Striktní hmotnosti a rozměry se kontrolovaly jen u hlavních zavazadel. Taky nám doporučili vzít si špunty do uší, protože hučící vrtule umí své. Sedačky se rozkládaly jen ve dvou řadách u oken a v zadní části lichá sedačka držela uprostřed. Veselý co-polit nám sdělil, že nás radostně vítá a let bude trvat 40 minut. Pak už bez dalších odkladů začaly vrumčet vrtule a stroj se dal do pohybu. Rozjel se rychle ke konci dráhy, což nás trochu vyděsilo, protože ještě zdaleka neměl patřičný tah. Naštěstí se jen otáčel. Pak už to ale myslel vážně. Jakmile se zvedl, vzal Rarotongu půlkruhovým obloukem, aby si část posádky vychutnala výhled. Přímo skvostnou podívanou pak byla Laguna se svými 4 ostrůvky a Hanka se mi do toho hluku snažila vysvětlit, že támhle je ten "náš" včerejší kopeček. Pár minut na to ale letoun změnil směr a dalších 35 minut pod námi byl jen holý oceán.
 Marně jsem se snažil vyhlížet velryby, o nichž mi Ron Royer barvitě vyprávěl, že právě teď migrují kolem Nového Zélandu a Cookových ostrovů. Že je poznám ve chvíli, když vytryskne gejzír od jejich hlavy. Ale neuspěl jsem. Hana mezitím objevila noviny, které pilot hodil na zem. Nemilá zpráva na konci stránky se bohužel stala další den osudnou. K Mangaie se blíží okluzní fronta s deštěm, ve 12 hodin místního času je již 200 km od ostrova na západ. Co mě dostalo, byl pilot. Jen, co zvedl stroj a nastavil kurs, jednoduše přidělal k oknu látkovou zástěnu proti Slunci, přečetl si ty noviny a dal si dvacet. Pohoda.
 Po půl hodině se na obzoru zjevil temný stín. Čím jsme byli blíž, tím bylo jednoznačnější, že oválný útvar je ostrov porostlý bohatou vegetací. Ležel tam jak obrovský nehybný zelený talíř, co zprostředka zdobila načechraná zelenina. Pár minut na to jsme s lehkým letadlem dosedli na prašnou dráhu. Kia Orana, Mangaia!
 K velkému údivu všech organizátorů jsme nechali náš těžký batoh odvézt na smluvené ubytování (ubytovna v největší ze tří místních škol) a vydali se po silnici vedené po obvodu ostrova pěšky. Mangaia zdaleka není jako Rarotonga. Je to divoký ostrov se zarytou historií viditelnou na každém kroku. Upravená je pouze hlavní prašná silnice, jinak se všude staví nebo tu trčí u břehů ruiny. Na každém kroku potkáte uvázanou kozu či prase. Jakmile jsme pak došli podle mapky k ubytování, už jsme byli známí jako ti, co všude chodí pěšky. Někteří to vzali dost rozporuplně (Co kdyby se jim něco stalo? Vždyť je to 10 km? - pro většinu Američanů nepochopitelné), jiní velmi pozitivně (z pořadatelů hlavně sportovně založená Deborah Carterová, u které Hanka nechápala, jak si může nechat říkat Deborah - většina žen tohoto jména takový tvar nenávidí, upřednostňují Debbie [Debí] a podobně).
 Jak se dalo předpokládat, pro místní pětisetlidnaté obyvatelstvo byla návštěva dalších asi 400 turistů národním svátkem. Škola, kde jsme spali, připravila velkou hostinu i divadlo s dětskou verzí exotických tanců. Autobusem nás zavezli do jedné vesničky, kde ve velké hale stálo asi 100 plastových židlí (pro první část TravelQuestové skupiny). Na druhé straně místnosti seděly na pódiu tři staré ženy oděné v těch nejbarvitějších krojích. Mezi námi a pódiem pak stál dlouhý stůl s bohatým výběrem jídel. Myslel jsem, že se odehraje nějaké divadlo ve stylu Čekání na Godota. Mýlil jsem se. Ženy byly nejspíše nejstaršími obyvatelkami této vesnice a měly tak výsadu reprezentovat Mangaiu u slavnostní hostiny jako svědkyně této mimořádné události. Pamatuji si, že jedna z nich krátce po příchodu první vlny turistů začala brečet. Silné momenty prožívali i ostatní obyvatelé včetně malých dětí, co okukovaly vše, co se dalo. Od malých kompaktů a videokamer až po zatměňové brýle. Takové například Ron Royer věnoval jedné nemluvné dívence s roztrhaným tričkem. Hanka si mimochodem o dva dny později všimla, že nějaký traktorista je má pořád na očích místo slunečních brýlí. Před samotnou hostinou byla vyřčena modlitba. A hostina ve stylu švédských stolů nabízela veškeré ovoce, zeleninu, rybí a kuřecí maso, naštípnutý kokosový ořech se svým neodolatelným mlékem, džusy... Prostě vše, čím chtěli a dokázali místní projevit vděk za tak velkorysou návštěvu. Dost těžko říct, zda byla větší atrakce pro nás být na Mangaie, nebo pro místní obyvatele nás tu mít.
 Ve škole měly děti vyhlášený týdenní svátek "eclipse holiday" (zatměňové prázdniny), byť pobyt turistů sčítal hlavně tři dny se zatměňovou nedělí uprostřed. "Eclipse holiday" pak podle místního rozvrhu školního roku měly stejný význam jako "Queen Birthday Holiday" (tedy volný den na narozeniny britské královny Alžběty). Sopečný ostrov se skromnou duší a štěstím plakající chudí, ale soběstační lidé. To jsou nejsilnější dojmy, co ve mně Mangaia zanechala.
Všechny díly seriálu:
|
