 Druhý let byl ve znamení denního přeletu přes rovník na severní polokouli. Pod námi oceán a občasné atoly poblíž Nové Guiney. Pro mě největším zážitkem byl přelet nad ostrovem Guam, který je nejbližší pevninou pár desítek km severně od Mariánského příkopu. Zvrchu vypadá příkop jako obyčejný kus oceánu, možná s trochou tmavší barvy modré (nevím, či to nebyla jen sugesce), ale vědomí, že je pod námi 11 km vzduchu a dalších 11 km hloubky vody, mi trochu přivádělo mrazení v zádech. Ne však takové jako náhlý pohled do díry mezi mraky na 65 let atmovou bombou poznamenané japonské městečko Nagasaki. Ještě dneska jsou z letadla krom plechových budov čitelné náznak neblaze vzniklého kráteru.
  Další překvapení nás ale čekalo přímo v korejském Soulu. Už na Rarotonze nám řekli, že hlavní zavazadla nám nemohou dopravit až do Prahy, v Soulu si je musíme vyzvednout a znovu nechat naložit. To proto, že při překročení datové hranice naše lety v součtu trvají více jak 24 hodin, což je prý časový limit pro kontinuální dopravu zavazadla bez zpětného odbavení. V Soulu nás navíc čekala dvacetihodinová přestávka před dalším letem. Tak jsme utahaní a smradlaví po 15 hodinách ve dvou letadlech + 5 hodinách na letišti v Aucklandu vystoupili a hledali cestu k zavazadlům. Tak nějak podvědomě jsme následovali dav a potkali jsme i pár Čechů (přeci jen let do Česka je jen jeden, a to zítra). Hanka se ptala jednoho z nich, jak to bude řešit se zavazadly a pak jsme se mu zmínili o smělém plánu přespat někde na letišti. Kluk s dredy nám vesele sdělil: "No, já nevím. Já mám stejně v ceně letenky hotel." Už ani nevím jak, ale dostali jsme se po vyzvednutí hlavních zavazadel cestou zpět do mezinárodního prostoru ke stánku, kde Korejci rozdávali lístky do hotelu. K našemu překvapení, když si Hanka zkusila zjistit, jak na tom je, jsme hotel měli taky. Tedy, vlastně jen Hanka. Nevím proč, měli jsme stejnou letenku i rezervaci, stejný let, ale placku opravňující k ubytování dostala jen ona. Nakonec jsme ale kluky šikmooký přesvědčili, že cestujeme spolu. Výsledkem byla cesta zadeštěným vlhkým okrajem Soulu k nejvyšší budově asi 30 km od letiště, poblíž ní stál Best Western Hotel s výhledem na Žluté moře a luxusním apartmánem v 7. patře. Součástí byl tolik potřebný internet, lednice, dokonce i žehlička s prknem a záchod s automatickým vyhříváním prkýnka. Nevím, k čemu je to dobré, ale kdo by to neocenil, že. Večeře i snídaně v ceně, a to pořádná. Tak pořádná, že oběd v ceně už jsme další den nevyužili a dali to na letišti v Soulu nějakým kolemjdoucím.
 Denní let do Prahy z okénka zdobily nekonečné mongolské pouště, má oblíbená Sibiř a kus obrovského jezera Bajkal. Když jsem pak stál v Praze u odjezdových tabulí na vlakovém nádraží (s Hankou jsme se rozloučili už na letišti, jela do Brna autobusem), měl jsem najednou nad všemi těmi ignorujícími kamennými tvářemi nadhled. Říkal jsem si, jak hodně se Češi mají co učit od obyvatelů Cookových ostrovů, jak hodně daleko mají od jejich svěží a přemilé povahy...
Závěrem: Svědek ráje...
Co dodat? Poslední úplné zatmění Slunce před dvou a půlletou přestávkou jsem neviděl. Avšak nemyslete si, že jsem tím ztratil k zatměním patřičný apetit. Popravdě spíš naopak. Navíc, viděl jsem mnoho jiných věcí. Viděl jsem dobrosrdečnost lidí, kteří neznají pochmurnou evropskou mentalitu. Zato jsou oddaní bohu, protože je jejich oporou. Nejsem sice věřící, ale jejich víru silně respektuji a závidím jim jejich vyrovnanost. V jejich jazyce neexistuje vykání, takže si nepotrpí moc na formality. Jsou prostě přátelé od potkání do loučení. Viděl jsem odhodlání, píli a ohromnou práci, která mohla vést k úžasným výsledkům. Měsíce mravenčího snažení pro minuty úkazu na nebi. Hana Druckmüllerová, o níž je řeč, si ale vrásky nepřipouští. Její odhodlání je ještě silnější a svůj projekt, který očividně obrovský smysl má, určitě bude dále se svým otcem zlepšovat. Dva a půl roku k zatmění Slunce v Austrálii 13. listopadu 2012 je dost dlouhá doba na ještě důkladnější přípravu. I když z mého pohledu už jsou tak na krajíčku dokonalosti, Hana říká, že pořád je co zlepšovat. V neposlední řadě jsem konečně spatřil tu vytouženou jižní oblohu, o které mi doposud lidé jen s úžasem vyprávěli. A dokonalou přírodní tmu. Už vím, co leží tam za horizontem, když v létě koukám do souhvězdí Střelce a v knihách píšou, že tím směrem je Mléčná dráha nejkrásnější. Už vím, jaký svět se nachází v místech, která nepodrobný atlas zobrazuje zdánlivě prázdnou modrou plochou listu s nápisem Tichý oceán. Jak praví přísloví - Svět obzorem nekončí. A nakonec - byl jsem tam. Obklopen oceánem bez milosti, omámen voňavým větrem a světem tak podobným tomu našemu a přitom tak rozdílným. Až se mě někdo zeptá, jak si představuji ráj, odpovím mu: "Já si ho nemusím představovat. Já jsem tam byl..."
Všechny díly seriálu:
|
