Scheila se dokázala chovat jako poslušná a řádně vychovaná planetka více než 104 let. Po celou dobu byla hodná a nenápadná, tak hodná, že na ni lidé začali pomalu pozapomínat, byla obyčejnou tuctovou planetkou, jednou z tisíců. S tím se však nehodlala smířit a v nedávné době se rozhodla pro změnu a pořádně zazlobila a upoutala pozornost. Překvapivou zprávu o jejím chování přinesl cirkulář IAUC 9188 ze 14. prosince 2010. Kde Steve Larson (Lunar and Planetary Laboratory, University of Arizona) oznamuje, že snímky pořízené 11,44 až 11,47 UT prosince 2010 pomocí 0.68-m f/1,8 CATALINA Schmidt teleskopu ukazují malou planetku (596) Scheila jako kometu, s obálkou, která se táhne 2' severně a 5' západně od centrální kondenzace. Kometární vzhled následně potvrdila celá řada pozorovatelů.
Alex Gibbs, prohlédl archivní snímky pořízené v rámci projektu CATALINA 18. října, 2. a 11. listopadu a 3. prosince 2010 a zjistil, že planetka měla v prvních třech obdobích normální stelární vzhled - v listopadu se její jasnost v oboru V pohybovala na kompozici čtyř 30-s snímků kolem 14,5 mag. Ovšem kompozice čtyř 45-s snímků ze 3,4 prosince 2010 ukazuje planetku již lehce difúzní s jasností v oboru V kolem 13,2 mag.
_scheila_-_1_s.jpg "Snímek malé planetky (596) Scheila. Autoři: Ernesto Guido a Giovanni Sostero.") Snímek malé planetky (596) Scheila pořízený 12. prosince 2010 v 8h 20m UT pomocí 0,25-m f/3,4 reflektoru + CCD na GRAS observatoři (Mayhill, NM, USA). Jedná se o kompozici 8 x 120 s. Autoři: Ernesto Guido a Giovanni Sostero.
Excentrický spirálový chvost byl u planetky pozorován od objevu po několik prosincových dní. Pomalu se rozpínal a slábl. Na počátku druhé poloviny měsíce rušil v oblasti Měsíc a znemožňoval další pozorování, když ustoupil, nezbylo již z úkazu příliš. Například italští astronomové S. Baroni, L. Buzzi a spol. snímali planetku 0,18-m f/7,32 refraktorem na Tzec Maun Observatory, Mayhill v USA, jednalo se o kompozici čtyř 120-s expozic a výsledkem bylo zjištění, že 18. prosince měla planetka jen slaboučký náznak chvostu. Zatím poslední pozorování pochází z 29. prosince 2010, kdy Joseph Brimacombe fotografoval planetku z Nového Mexika pomocí kvalitního astrografu Takahashi FSQ 106 F/5 a CCD kamery STL11K (kompozice 5 x 120-s). Na snímku je dobře patrná jasná planetka, ze které se táhne dvojice slabých chvostů. Dá se předpokládat, že v následujícím čase se bude prachová vlečka stále více rozpínat a úhlově zvětšovat a bude dále slábnout, až se zcela ztratí.
_scheila_-_2_s.jpg "Snímek malé planetky (596) Scheila. Autor: Joseph Brimacombe.") Snímek malé planetky (596) Scheila pořízený 29. prosince 2010 v 7h 25m UT pomocí FSQ 106 f/5 Takahashi astrografu + CCD STL11K v Novém Mexiku. Jedná se o kompozici 5 x
120 s. Autor: Joseph Brimacombe.
Co způsobilo tento přechodný jev u velké planetky hlavní pásu? Jednalo se o impakt malého meteoroidu nebo o emisi prachu způsobenou odhalením a sublimací malého ložiska těkavých látek? Můžeme ji začít pokládat za možného kandidáta skupiny Main Belt Comets (MBC)? Otázek je více než odpovědí, ale již nyní je o důkaz jasněji, že klasifikace a hranice mezi planetkami a kometami je velice úzká, křehká a nejednoznačná.
Je možné, že podobných úkazů, méně výrazných, se odehrává vícero. Jde jen o to, že současná technika sledování malých planetek není schopna je odhalit. Jedná se především o typ přístroje a délku expoziční doby. Drtivá většina snímků je pořizována přehlídkovými systémy a světelnými dalekohledy s nižší rozlišovací schopností. Přičemž expoziční doba se pohybuje v řádu sekund. Důvodem je skutečnost, že snímky primárně slouží pro astrometrické účely - pro určení polohy známých či nově objevených malých těles Sluneční soustavy a výpočet elementů dráhy. Aby bylo možné studovat fyzikální chování malých planetek, bylo by určitě zapotřebí výkonnějších dalekohledů a delší integrační dobu snímků. Příkladem může být nedávné pozorování rekurentní aktivity komety 238P/Read, člena Main-Belt Comets (MBC). Na přehlídkových systémech by se zajisté jevila jako malá planetka, stelárního vhledu, ovšem na kompozici o celkovém expozičním čase 1140s (19 minut) pořízené pomocí 10-m Keck I teleskopu má patrnou komu, FWHM o 0,05" větší než hvězdy v okolí, a slabý zúžený chvost sahající do vzdálenosti až 5".
V této souvislosti je dobré zmínit i několik postřehů z dávné či nedávné historie, kdy si několik pozorovatelů všimlo mlhavého vzhledu malých planetek. Samozřejmě, se mohlo jednat o optické klamy, instrumentální či lidské pochybení, ale může se v nich skrývat i skutečnost - může se jednat o zaznamenání přechodného jevu.
Několik poznámek obsahuje například práce The Origin of Asteroids, kterou vydal Nicholas T. Bobrovnikoff v roce 1931: "On the other hand several well-known asteroids have been reported surrounded from time to time by a nebulosity. It is a matter of interest that two famous astronomers, Sir William Herschel and Schroeter, observed Ceres and Pallas surrounded by a nebulosity which was subject to frequent changes. Herschel observed a very small nebulosity around Juno, while neither of them could see any trace of nebulosity around Vesta. Their observations are commonly interpreted as erroneous. "The cometary clouds, in which the small planets were at ?rst supposed to be enveloped, have disappeared on investigation with more perfect instruments." Yet it is difficult to believe that both observers were mistaken." Další poznámka pochází z modernější doby, kdy optika dalekohledů byla na mnohem dokonalejší úrovni a pozorování by mohlo mít reálný základ: "J. Comas Sola mentions 224 Oceana and 182 Elsa as observed by him surrounded by a nebulosity. Oceana was observed, on special request, by G. Van Biesbroeck and A. Pogo at the Yerkes Observatory on December 1 and 21, 1927, with the Bruce refractor and the 24-inch re?ector. Elsa was observed by the writer at Lick Observatory with the Crossley reflektor on June 20, 1928. In neither case was any nebulosity found." Překážkou k potvrzení přítomnosti mlhoviny u malé planetky, mohlo být také někdy až slepé přesvědčení, že nic takového se nemůže nikdy stát: "We might say that, although the presence of nebulosity around some of the asteroids has never been conclusively proved, it should be seriously considered and subjected to the observational test. It is more than likely that such phenomena would be often overlooked simply because asteroids are not supposed to have any nebulosity - A well-known astronomer told me that he observed 899 Joana on two plates with a halo of 3" to 5". He did not consider the matter important enough to be."
Teprve díky planetce (596) Scheila se po mnoha desetiletích podařilo poprvé prokázat, že se malá planetka hlavního pásu může skutečně na čas zahalit do mlhoviny a stát se tak kometou. Záhadou prozatím zůstává proces, který má tuto přeměnu na svědomí.
Informační zdroje:
Převzato ze stránek Společnosti pro MeziPlanetární Hmotu. Konečná verze článku bude publikována v časopise královehradecké astronomické společnosti (ASHK) Povětroň. |
_scheila_-_1.jpg "Snímek malé planetky (596) Scheila. Autoři: Ernesto Guido a Giovanni Sostero.")
_scheila_-_2.jpg "Snímek malé planetky (596) Scheila. Autor: Joseph Brimacombe.")
