"Jó…něco tam je!" vážím slovně. Kunětická hora je tu v mžiku. Všíci navigují a Petr rozplácává cestu vahou auta s námi. Sever je mi nyní přímo před nosem. Zelený jak fosforová lázeň…
 Řidič mění rychlostní převod na "do kopce" a žene se jako koňské spřežení. Konečně zastavuje. Umírňuje motor a zháší světla reflektorů. Objektivní kráska vybíhá z auta a pádí přímě ku vrcholu hory. Já odpoután v jejích stopách. Oba se tak vzájemně předbíháme, usmíváme, funíme a závodíme s časem. Vpravo se tyčí masivní historická věž a zbytek stavby na úpatí vrcholu. Já, zadýchán, vstupuji na plochu severně od zámku a teprve teď rozevírám dokořán své oči…
Nevím, jak se teď cítí polární lišky, či medvědi, ale já zažívám rozsáhlý žár, rozpoutaný vzpomínkami a tímhle. Polární zář. Mimořádný okuskvostný jev přímo před zrakem. Fosforový oblouk se táhne od severovýchodu k severozápadu a síla světla zasahuje slavného Herkula v jeho souhvězdí. Barva krve se nese přes jeho hruď. A není sám. Červená barva zcela otevírá i zbylým dobíhajícím jejich dosud nespoutaná srdce nevýrazným prvotním šokem. Krása. Oni vidí polární záři. Já vidím totéž. Jen se bojím, že to končí a vše, co vidím, je jen teď a hned. Nikdy víc. Smutek prošívá úsměv a jásot přátel, modrooké krásky. Místo slz rozevírám své oči jako dvě veliké opony, před nimiž se odehrává prostorné divadlo. Jásám. Skáču, vrčím, směji se a v duši brečím i slavím. Jásám. Až natolik, že mi moje bolesti a útrapy denního života odlétají, kudy nevím, ven.
 Všíci neuvěřitelně brumlají; to coby kdyby. To jakoby. A tak dále. V tom vzruchu se nad východním obzorem rozlévá další tok bitev částeček vzduchu; ionizujícího kyslíku a dusíku. Rozplouvá se bez optání na obloze jako kouř. Zelenomodrý kouř na hvězdité a tmavé noční obloze. Honza Skalický píše znovu. Prý vyběhl na Kraví horu v Brně, kde sídlí hvězdárna, a konečně se raduje. Je tam prý spousta lidí a všichni jen kvůli záři.
"Hele - ten velkej zapletenec," hlásí kdosi. Krásná dívka obvolává kamarádky. Zlitý šílenstvím skáči do výše. Dokonce tak, že bych se interagujících částeček chtěl dotknout. Ani mi to jako fyzikální reakce nepřipadá. Spíš jako…jako vlny. Ano - přerozlehlé fosforové vlny, do kterých fouká spoustu větrů najednou. Chaotický nazelenalý oceán a obrysy laškujících, neznámo čím nasvícených vln. Vtom mi zvoní mobilní telefon a volá Lumír Honzík z Plzně. Jak je ta technologie úžasná…
Opovážlivé provokace se nekupí jen na nebi, nýbrž mnohem blíže. Vrhla se na mě dívka. No, spíš já na ní. Sportovní šarvátka je to toho typu - tak ukaž, co umíš, já jsem stejně lepší. Kráska je totiž boxerka a pořád se pouze přetahává kvůli faktu, že ji ještě nikdo nepřepral. Ani jsem jí to nevyvrátil. Oba jsme byli natolik zmocněni tou amforou nad hlavami, že přátelská šarvátka skončila jen naučením se několika způsobů obrany v noci. Já naučil ji, ona mě. Odnesl jsem to zraněním já - takové škrábnutí se o klacek trčící ze země. Jenže to musí člověka více upoutat k astronomickému vězení - to aby si dívek nevšímal. Však zas takový šílenec nejsem. O čtyři dny později, v pondělí, jsem jí koupil růži a zcela vyvedl z míry její jinak hrdou povahu.
 Po několika telefonátech a výkřicích jsme pro změnu na jižní straně kopce. Nad morbidním tácem pardubického světla, připomínajícího smogový létající talíř, se hostí Mars své "pláže". Nu i jeho aurorální příliv na chvíli pohltil. Pýcha předchází pád. Radno tušit, že nic nekončí a já klopýtám zpětně na sever. Tajně okem procházím část záře pod Kefeem a žas následuje. Přímý oštěp červeného světla se rozjíždí až k Mléčné dráze. Křičím na všechny, aby o to nepřišli. Vždyť to je ono! Tohle jsem si přál vidět! Opět přemýšlím, jak je ta technologie úžasná. Jak bych bez ní byl o to všechno okraden. Ostře kontrastní rudé "kopí" se dvojí a nyní si vzpomínám na zkoušení z deskriptivní geometrie ohledně vzájemné polohy dvou přímek. Už jsem institucionalizovaný.
Zcela mlčím v taji záře. Možná, že někteří psi teď vyjí. Její kouzlo obrací naruby vcelku veškerou světskou diskrétnost a morálku. Naprosto se mi zarývá do kůže tolik hříšných pomyšlení. Bez obav teď stojím přáteli opuštěn, sám pod rozhořelou oblohou na Kunětické hoře. Strastiplné obměny tvarů i barev ovlivňují mou svobodnou mysl. Jako v nějakém romantickém hudebním videoklipu, kde zpěvák zaujímá pozici děje a zpívá přitom tu svou. Za mě ji zpívá polární záře. Jenže, bohužel, je čas jet zpátky…
Ani za otrlé jízdy se nepřestávám otáčet do lesních bydlišť. Pořád věřím, že to nekončí. Pavel Fabuš vystupuje v Bohdanči, ani se nesetkal s Vaškem. Dívčina Lenka v centru Pardubic. Petr Musil, kráska a já se vracíme k hvězdárně vrátit auto a pomoci ochotníkům s demontáží hlavního dalekohledu v kopuli. S chutí doděláme poslední slupku toho, co odloupli oni, když my se kochali mimo město divem světa. Jsme na hvězdárně v kopuli. Záře tam venku nad střechou žhne dál. Přitom mi pořád krvácí ta rána z šarvátky a před očima mám představu souhvězdí Pegase, jak ho v nadhlavníku půlí vodorovná nazelenalá i červená linie. Nutkání. Žene mě to pořád k jakémukoliv otvoru ven, kde je možnost záři znovu spatřit. Zítra píšeme slohovou písemnou práci z češtiny. Život je ironie. Neustále něco pro i proti. Nemám rád slohové práce - musím psát to, co mi nařídí a jak to nařídí. Šílenství.
Skončená práce na dalekohledu mé oči žene ven na terasu, kde, ač přes veliké městské osvětlení, jsem veden k lepší realitě. V Orionově zákoutí na východním křídle zimního šestiúhelníka se rozkládá rudá zeď, slábnoucí s ubývající výškou nad obzorem. Nad hlavou lovce se do Malého psa a na druhý směr k Vozce sune ukousnutý nazelenalý tok. Dynamicky se mění a chudák severní obzor se pořád topí ve smogu nad centrem města. Je jen tušit jakýsi fosforový příspěvek k hrůze pouličního osvětlení. Tohle nekončí! Nemůže nic končit tak rychle, jak se zdá. Zvláště pak tohle. Je to silnější - dá se to spatřit i z města!
Před budovou DDM Delta. Každý vláčně a unaveně slimčí domů a já se snažím přesvědčit alespoň někoho, ať mě vezme znovu za město. Má snaha o navození jistoty o ještě nekončícím úkazu je zbytečná. Nikam to nevede. Renata mě žene spát a učit se, modrooká kráska se chce sama učit. Jirka Kohoutek a Petr Musil na nic ani nepomýšlí. Vašek nevěřícně bloumá, že prý chce být sám a něco vyfotit z domu v Bohdanči. V chaosu a loučení se posmutněle otáčím k severovýchodu do Blíženců a zase jsou zde změny. Je deset hodin. Okroužím zpět k Vaškovi s prosbou a tvrdím, že zpět klidně pojedu trolejbusem. Jenže jeho argument o nejezdících trolejbusů z Bohdanče do Pardubic v popůlnoční době mě zase víc sune do bažiny zármutku.
"No dobře," povídá mi při pohledu na mé smutné oči. "Nasedni."
"Díky, Vašku!!!" a rozveselen se se všemi loučím. Se všemi těmi, kteří nechtějí jet a jdou se radši učit. Učit se mohou každý den. Tohle je jednou za život. Oni mi to nevěří…
Dokončení v příštím díle...
Všechny díly článku:
Doporučené odkazy:
[1] Fotogalerie záře na Astro.cz
[2] Fotogalerie na Ukazy.astro.cz
[3] Fotogalerie na Spaceweather.cz
[4] Fotografie M. Druckmüllera spolu s vyprávěním
[5] Fotografie P. Pazoura
[6] O Václavu Knollovi na Astro.cz
|
