"Tady někde je vodbočka. Zastavíme." povídá zjista a dává pravý blinkr. Prudce nabírá koly svou zatáčku. Na jakési ploše staví, pohasíná světla. Rozevíráme hlasitě dveře. Vašek jde první a kouká jen vzhůru. Já lapám po bundě, končím vítězně nad odepnutím bezpečnostního pásu a konečně také vystupuji. Otáčím se vzad a lokty se opírám o kapotu auta. Hledím s orientací do zmíněné Labutě. Panebože…
Polosuše polykám údivem a kouří se mi z úst. Po levé straně jezdí v nepříliš husté mlze auta. Tiše tu stojí dvě lampy a mlha jejich svit krotí. Napravo je nízký lesík. Jenom se otáčím kolem své osy a tiše si zpívám. Jsem svědkem něčeho, na co čekám možná 17 let svého dosavadního života. Ani Václav neubírá v nadšení. Jeho svérázná a jediná slova zní jen: "No dop....." Směji se. Jakoby tam nahoře byla válka u řeky. Nazelenalé řeky, která se parůzně klíčí poblíž nadhlavníku ve zvířetníkových souhvězdích a kdesi v Kefeovi kříží Mléčnou dráhu. Přímo nad hlavou poblíž Berana je jakási červená růže. Jakýsi malý aurorální vír. A taky nějaké "zuby". Dále nad tím lesíkem je sever. Zapřažený Velký vůz utíká před "potopou" co nejvýše nad obzor. Ale nezvládá. Jako mosty se jeví nejširší struktura teď silně podmanivé nazelenalé barvy na severu. Celý západ je červený v žáru aurorálních bitev. S Labutí. Na východě je to podobné. Skleslý červenobílý pás je i nevysoko nad jižním obzorem. Napadá mě spousta věcí, ale v tuhle chvíli mě hlavně dostává jeden mocný pocit. Totiž tato záře nemůže být tolik "normální" jako ty předchozí od nás viditelné. Ne, to ne. Tahle je skutečně výjimečná. Musí být vidět i v Itálii. Ano, mám pocit, že stojím pod jednou z největších slunečních bouří v historii.
Zastávka v Safari aurory končí a Vašek, silně rozhodnut k focení, rychle startuje kupředu do Bohdanče, kde bydlí. Taky bych to bral. Je asi deset hodin a dvacet minut. Oba nevíme co říct, ale přesto mluvíme. Už ani nevím, jestli jenom o záři. Parkuje doma a cosi tam šťourá. Trvá to celou věčnost. Výsostné divadlo zase končí a já pevně věřím, že ne úplně. Volá maminka. Vypadá to, že nepůjdu do školy.
Loudám se po obrubě chodníku sem tam a přemýšlím. Proč to Vaškovi tak trvá? A proč se člověk kvůli systému, v němž žije, musí jó hodně snažit, aby viděl polární záři? A proč je mi zima zrovna teď?
 "Jedem!" povídá Vašek. Nemá moc radost a cestou mi vysvětluje, jak musel svazovat foťák ke stativu gumičkou. Jak chtěl vzít s sebou syna Standu. A tak dále. Chudák Vašek. Má to zatraceně těžké se vším, co si přeje. Vlastně jsme všichni obyčejní lidé, co se jen snaží o neobyčejné věci v tomhle systému. Kolik hloupostí by se dalo jinak zanedbat. Kolik! Jen kvůli záři musíme jet daleko za město. Jen kvůli domácím povinnostem přijít o část tak nezvyklé události. Povinnosti jsou všední - tohle ne. Přízemní mlha nás ovívá ze všech stran a už poněkud ztrácíme naději. Asi to bylo na té odbočce maximum. Nebo těsně potom - to jsem viděl já na obrubníku a Vašek byl doma.
Najíždíme do polní cesty, kterou nás vpravo obklopuje podzimní les. Vašek vysvětluje, že jsme kdesi na jeho oblíbeném pozorovacím stanovišti, které je však odlehlou vojenskou střelnicí. Takže vlastně jedeme do "děravého betonu". Teď se tu snad střílet nebude. Ale vojenská stráž tu je. Stavíme nejprve v louce ze všech stran lesem obklopené, ale poté volíme poněkud volnější plac. Stále čekám, že bude něco znovu, ale už ne.
Následující hodinku vlastně trávíme společně v zahřívaném autě i venku. Sever je pořád zelený a západ pořád červený. Teď je tam Pegas. Už to není tolik intenzívní, ale dohrává to tu nádhernou skladbu. Často se vedle Oriona či Velkého psa na východě rozsvěcují jakési mraky aurory. Rychle zas mizí - jako kouř. Nebo jako ta vánoční okna, vyzdobená všemožně pomalu rozsvěcujícími a zhášejícími světly. Za měsíc je bude mít na oknech každý. Jak je ta technologie úžasná.
Mráčky pulzují dál. Pomalinku se rozsvítí a pak zase zhasnou. Občas se nízko nad severem, který navíc ruší ten řídký les, vyzdvihne větší červený sloup. A pak zmizí. Jasný pás podobný Mléčné dráze, jenž ji také chvíli křížil, už dávno do ducha zeslábl. Pozbyl tu jen načervenalý slabý pruh, který ani Vašek neviděl. Občas se v něm rozzářila struktura, ale moc dlouho nevydržela. Jakoby oheň neměl z čeho hořet. Jakoby Zemi bombardoval už jen řídký okraj mraku nabitých slunečních částic.
 Napravo od Plejád se objevil takový divný flek. Postupně se přeléval pod Plejády a spolu s druhým vzbudil dojem jakýchsi dvou zubů.
Jakoby se vše v ticho změnilo. Veškeré jevy se odsunuly do pozadí a zbyl jsem tam já, Vašek, auto a ty blikající obláčky. Však ještě nízko nad jihem! Přeci pozitivum. Dalo by se to přirovnat k nějaké symfonii. Možná Smetanova Vltava pozpátku. Vrchol padl již dávno a teď už dohrávají jen slabé příjemné tóny. Možná harfa, piano, kytara. Možná to je duše, která takhle hraje. Viděl jsem polární záři a přespal do dalšího dne u Vaška doma. Snídal s jeho syny a poznal jeho rodinu. Projížděl jsem mlhou domů a šel spát. Ušetřil jsem si pětku ze slohové práce, protože téma bylo "Charakteristika rázovitých postav Nerudovy Malé Strany". A já jsem povídky nečetl. Viděl jsem záři tak jako další výjimečné úkazy na obloze v tomhle roce. Byl jsem u toho. Přesně týden na to mi modrooká dívka poslala SMS, v níž bylo psáno, že jak vím - má přítele a má ho moc ráda. Že prý ode mě to tak nebere. Jak je ta technologie dneska úžasná...
Polární záře v noci z 20./21. listopadu 2003 byla vyvolána ojedinělou, avšak vysoce aktivní oblastí č. 484 na Slunci. Jednalo se o největší záři za posledních asi 50 let. Byla viděna v Evropě, Asii i v severní Americe. Na jihu ji sledovali v Austrálii, na severu až v Itálii, Řecku a severní Africe. Měsíc byl o tři dny později v novu (23. listopadu 2003 - úplné zatmění Slunce v Antarktidě). Za jasného počasí mohli záři vidět prakticky všichni Evropané - její počátek se datoval s počátkem občanského soumraku.
A Vašek Knoll? Pokud jste dobře četli, dvakrát se obětoval a jednou mě zachránil. Obětoval se nejdřív tím, že půjčil auto těm, kteří nemuseli nutně pracovat na demontáži hlavního dalekohledu v kopuli. Aby si prožili ten zážitek na celý život. Záři jsme tak díky němu mohli pozorovat mimo město. Podruhé obětoval svůj čas, jen abych mohl já vidět záři až do samotného konce. A zachránil mě před tím neúspěchem ve škole... Takový Vašek zkrátka byl. Z mnoha jeho vlastností si nejvíc cením té obětavosti, která nejčastěji směřovala k nám - jeho odchovancům, budoucí generaci astronomů. Astronomii jsme nakonec ze všech kroužkařů pardubické hvězdárny zůstali věrni jen drtivá menšina, ale i tak mu to za to stálo. Byl to výsledek, který byl vždy kořením jeho úsilí. A kdyby tady byl, určitě by se obětoval znovu, a to ne jen pro další hrstku nadšenců ještě mladší generace.
Všechny díly článku:
Doporučené odkazy:
[1] Fotogalerie záře na Astro.cz
[2] Fotogalerie na Ukazy.astro.cz
[3] Fotogalerie na Spaceweather.cz
[4] Fotografie M. Druckmüllera spolu s vyprávěním
[5] Fotografie P. Pazoura
[6] O Václavu Knollovi na Astro.cz
|
