Právě dnes, 29. března 2011, uběhlo půl desetiletí od dosud posledního úplného zatmění Slunce pozorovatelného z evropských končin. Měsíční stín se po přechodu přes jižní Atlantik a Afriku nasunul nad "zemi půlměsíce", tedy Turecko, aby tam na několik minut ukázal do dnešních dnů jeden z nejproslulejších tvarů sluneční koróny v historii "zatměňových" fotografií. Živé vzpomínky na poměrně dlouhé sluneční zatmění leží v hlavách nemálo Čechů a Slováků, kteří se za ním vydali zejména do Turecka, Egypta či Libye. Slávu tomuto zatmění vdechla i řada jedinečných digitálních snímků pořízených či zpracovaných revoluční metodou brněnského profesora Miloslava Druckmüllera a jeho dcery Hany.
Nebývale zajímavé a poměrně dlouhé zatmění Slunce se odehrálo ve středu 29. března 2006. Dráha úplného zatmění, za kterého spustil zákryt Slunce obrovské ovace, začal v ranních hodinách v nejvýchodnějším cípu Argentiny. Dále stín Měsíce přecházel přes jižní a střední Atlantik do centrální Afriky, kde zatmění dosáhlo maximální délky (4 minuty 7 vteřin v Libyi). Z Egypta se přes Středozemní moře přesunul do Turecka, kde jej s nadšením sledovalo i nejvíce českých a slovenských expedic. Poté se v tamních odpoledních a večerních hodinách nasunul nad Rusko, Kazachstán, opět Rusko a skončil na rusko-mongolské hranici. Šlo historicky o jedno z nejlépe pozorovaných zatmění, neboť po délce pásu totality z velmi velké části vládlo příhodné či dokonce absolutně ideální počasí.
Sluneční aktivita v době úkazu byla již 4 roky po svém maximu, nicméně i přesto se na kotouči nacházely dvě skupiny slunečních skvrn. Nevídaný pohled však nabídla dvojice obrovských protuberancí, které při počátku zatmění vypadaly jako dva narůžovělé rohy u okraje měsíčního kotouče. Na mnoha místech se podařilo pozorovat neobvyklé a doposud zcela nevysvětlené letící stíny, které vypadaly jako dlouhé pruhy táhnoucí se podobně jako obrazce vln na dně plaveckého bazénu. Naprosto nejvýraznější dojem však v člověku zanechal samotný tvar sluneční koróny, který již ukazoval Slunce jako magnetický dipól (četné radiální paprsky u pólů Slunce, dlouhé koronální jehlice v rovníkových oblastech) nicméně i očima byly patrné jasné smyčky uzavřených magnetických polí na okraji slunečního kotouče. Samotná koróna byla tak veliká, že při pohledu okem její úhlový průměr (od okraje k okraji) přesahoval pětinásobek měsíčního kotouče. "Býčí" protuberance a "pavoučí" koróna se ode dne zatmění staly jedním z nejfrekventovanějších zjevů slunečních zatmění na internetu vůbec.
V České republice nastalo zatmění částečné zatmění o velikosti kolem 49 procent (velikost zakrytí slunečního průměru). Počasí úplně nepřálo, ale přesto jev mnoho lidí spatřilo. Do Turecka však zamířilo několik desítek oficiálních i spontánních expedic, vědeckých i veřejných. Jmenujme například expedici Hvězdárny v Úpici, Pražské pobočky ČAS či IV. expedici SAROS pořádanou pardubickou hvězdárnou.
Video: Sestřih z IV. expedice SAROS se zatměním Slunce v závěru
Zatmění, které nám "představilo" Druckmüllery
Pokud si dneska do internetového vyhledávače vepíšete "solar eclipse" nebo prosté "zatmění slunce", nepochybně na vás vyskočí přinejmenším několik dechberoucích fotografií sluneční koróny obklopující kupodivu ne až tak temný Měsíc, jak by se při jeho novu čekalo. V okolí zakrytého Slunce budou rozloženy slaboučké hvězdy. Výraz "unikát" je v tomto případě na místě hned v několika rovinách, přičemž pro nás je nejdůležitější nejspíše ta, že jejich autory jsou čeští matematici Miloslav a Hana Druckmüllerovi, otec a dcera, kteří do světa přišli se skutečně revolučním a vědecky nesmírně cenným nápadem, jak úspěšně přejít problém nesmírně nesnadného zachycení všech částí sluneční koróny najednou (kvůli jejímu vysokému kontrastu) a posunout tak navzdory pesimistickým názorům vědeckých kapacit výzkum Slunce dál i při tomto jedinečném úkazu. Bylo to právě toto zatmění, jehož snímky vměstnaly jméno Miloslava a Hany Druckmüllerových do povědomí české i zahraniční veřejnosti, a to vědecké i laické.
Pan profesor a jeho dcera se mají tendenci vždy při zatmění rozdělit, aby jednak eliminovali neúspěch v případě zataženého počasí na jedné z lokalit a druhak aby byli v případě úspěchu a větší vzdálenosti mezi oběma lokalitami schopni zachytit případné drobné změny ve sluneční koróně za dobu, která dělí obě místa časem okamžiku úplného zatmění. Zatímco Miloslav byl v africké Libyi, Hana se zúčastnila zájezdu Slovenské astronomické společnosti při Slovenské akademii věd do Cappadocie v Turecku. Počasí vyšlo na obou lokalitách naprosto skvěle a první kardinální úspěch byl na světě. Nejen, že se po několika týdnech náročného zpracování objevily na internetu první unikátní snímky "pavoučí" koróny, ale díky rozestupu obou lokalit se podařila zachytit i kýžená změna v koróně. Samozřejmě úspěchů při tomto zatmění bylo značně více.
Samotná práce Druckmüllerových se však datuje už s tím předchozím evropským zatměním v roce 1999. Důvod, proč museli čekat 7 let na uznání alespoň vyvažující s jejich úsilím, byl počáteční silný odpor vědců v oboru k této nové metodě zpracování digitálních snímků zatmění Slunce. Vědecké kapacity, především v Americe, zabývající se léta sluneční korónou při zatměních Slunce na přelomu milénia ztratily víru v hlubší vědecký význam slunečních zatmění při nástupu nových družicových technologií, které snímaly Slunce (včetně koróny) v podstatě nepřetržitě a ve vysokém rozlišení. Největší měrou (téměř monopolní) se na tom podílela družice SOHO, společný projekt ESA a NASA. Když však, odlehčeně řečeno, přišel nějaký profesor matematiky (se svou dcerou) z malé evropské země, kterou si v zámoří žel kolikrát pletou s Čečenskem, s něčím naprosto odlišným od desetiletých standardů, musel zákonitě narazit. Nevýhodou pro něj bylo i to, že jako matematik povoláním zdaleka nespadal do komunity odlišně přemýšlejících astronomů. Při prvních marných pokusech o publikaci vědeckého článku prezentujícího nové metody, které se svou dcerou vyvinuli, mu bylo okamžitě vyčteno, že se neopírá o starší metody, nevychází ze zaběhlých postupů a především problematice nemůže jako člověk mimo obor rozumět. Těžko však mohl navázat na starší metody, když přišel se zcela novým přístupem k věci. Díky obrovské vytrvalosti, píli, otevřenosti i přístupnosti však tito dva čeští matematici krůček po krůčku začali získávat důvěru ve vědecké komunitě, byť ti nejzaujatější odborníci na ně stále pohlíželi se značným skepticizmem. Sám prof. Druckmüller však stále říká, že se jenom snaží docílit toho, aby snímek co nejvíce odpovídal realitě, tedy tomu, co je během zatmění vidět očima. A že komerční programy k tomu nehodlá používat, neboť nezná jejich vnitřní algoritmy a nemůže se proto opřít o svou milou matematiku. Nejjednodušší pro něj proto je si vytvořit program svůj, neboť přesně ví, jaké matematické procesy v něm probíhají a může je spolehlivě popsat. Jinými slovy: Nekreslí a neupravuje si jen tak podle oka, ale vnáší matematiku do služeb astronomie.
Dnes se oba těší ze spolupráce s mnoha odborníky i nadšenými astrofotografy, kteří jim po každém úplném zatmění zasílají dle jejich propozic získané digitální snímky. A nejen to. Zasílají i fotografie z dob, kdy byla éra digitálního zpracování ještě v plenkách, a fotilo se na klasický film. I s tím si profesor se svou dcerou vědí rady a podařilo se jim tak s pomocí autorů snímků z celého světa vytvořit řadu přinejmenším kvalitních a v době svého vzniku již téměř vědecky nepřínosných snímků skoro všech úplných slunečních zatmění od roku 1980! Navíc "turecko-libyjské" zatmění byl jen začátek. O dva roky později si již oba mohli své vynaložené úsilí vybrat i s úroky z mnohonásobně většího úspěchu při pozorování slunečního zatmění 1. srpna 2008. Tehdy již detailní snímek koróny šel přímo na obálku prestižního časopisu Nature.
Bez nadsázky si tedy troufnu říci, že stejně jako české pivo, krása českých žen, lední hokej, Čapkův "robot" či historická Praha jsou i snímky slunečních zatmění díky rodině Druckmüllerových tím světovým unikátem, se kterým se Česká republika může chlubit. A že si toho nejen naše vědecká obec nesmírně váží, dokazují i četná ocenění, která Miloslav i Hana Druckmüllerovi s poctou získali. Jmenujme alespoň umístění prof. Druckmüllera v síni slávy České astrofotografie měsíce coby Astrofotografa roku 2006, ocenění Kopalovou přednáškou za rok 2010 a u jeho dcery Hany kupříkladu Ocenění ministra školství, mládeže a tělovýchovy za tentýž rok. Děkujeme za váš přínos!
Video: Pasáž z filmu "Tajemná zatmění" o vzniku a jedinečnosti zatmění Slunce s četnými fotografiemi Miloslava a Hany Druckmüllerových
Malý přehled do budoucna
Evropa má na úplná zatmění spíše smůlu. Nicméně v následujících dvou dekádách let se můžeme těšit na tři tyto skvostné jevy probíhající alespoň na pomyslném pevninském či mořském území našeho kontinentu. První z nich se odehraje již za necelé 4 roky, 20. března 2015. Stín Měsíce se ale posune velmi nešikovně v Severním ledovém moři, severně od britských ostrovů. Pevninu zastihne pouze na Faerských ostrovech a na Špicberkách. V České republice spatříme podobně jako letos výrazné částečné zatmění v dopoledních hodinách, při němž Měsíc ukousne přibližně 73 procent slunečního průměru. Mnohem větším lákadlem však budou léta 2026 a 2027. V obou případech pás úplného zatmění "střihne" exotické Španělsko (dvě úplná zatmění za necelý rok v tomtéž státě Evropy tu opravdu dlouho nebyla!). První z nich přejde přes latinský stát v podstatě šikmo, a to 12. srpna 2026. V České republice budeme svědky velmi atypického západu zespod (!) ukousnutého Slunce. Ve vtipnou situaci vyústí pozorování tohoto zatmění ve španělské metropoli, neboť hranice pásu půlí velkoměsto na východní polovinu, v níž bude zatmění úplné, a západní, odkud už jen částečné. O necelý rok později, 2. srpna 2027, bude měsíční stín doslova tečovat jižní Španělsko v Gibraltarském průlivu. Půjde o nejočekávanější sluneční zatmění celých 20. let 21. století, neboť nejdéle potrvá obdivuhodných 6 minut a 23 vteřin, a to v Egyptě. Pás totality bude přecházet přes všechny severské státy Afriky s velmi vysokou šancí jasného počasí a samotný úkaz proběhne dost vysoko nad obzorem (v Egyptě skoro v nadhlavníku!). U nás jej opět spatříme jako výrazné částečné.
Zvířetníkové světlo, Venuše a Mars: To vše je nám nyní dostupné po setmění. Stačí jen jasná průzračná obloha a pokud možno tmavý výhled k západu, protože kvůli světlu z měst prostě toto slabé světlo jen tak neuvidíme. Jasnou Venuši si ale můžeme vychutnat poměrně vysoko na jihozápadě ještě za světla. Kousek nad ní je slabší Mars. Fotil Vilém Heblík na Pardubicku.
Detail jádra komety: Rosetta se prosmýkla jen asi 6 km od jádra komety 67P a pořídila zajímavé detailní záběry. Něco už je k vidění na webu ESA. Zdroj.
