S neutuchajícím pocitem "pohodlně se usaďte do svých sedaček a nechte se unášet" připravujeme své náčiní a přístroje. Dalibor dvacítku Newtona na paralaktické montáži a tělo foťáku k tomu, já skládacího 0,35m Dobsona od Jirky Drbohlava, videokamery, foťák a binar 11x70. Nestačíme ani dovybalit a v šerém "Venušině pásu" nad jihovýchodním obzorem se vynořuje červánkový půl-Měsíc. Je to nesporně jeden z nejsymboličtějších pohledů pro zasvěcené, neboť Měsíc leží na okraji "Venušina pásu", což je zemský stín promítající se do zemské atmosféry. Ten samý stín pak o méně jak půl druhé světelné sekundy daleko ukrajuje měsíční úplněk a při té výšce nad obzorem atmosférická extinkce zeslabuje i tu osvětlenou část Měsíce a zabarvuje jej do červena. Stejná atmosféra pak při pohledu dalekohledem dává temně rudou barvu zastíněné polovině úplňku díky lomu dlouhovlnné části slunečního světla. Jak Měsíc postupně vystupuje z nejisté mlhy na obzoru, jeho neskrytá část se úží v majestátný srpek a s postupujícím soumrakem vyniká i světlejší část zemského stínu na zbytku krvavé luny.
"Hmmmmmmmmmm," komentuje svým legendárním flegmatickým tónem Dalibor celý zjev a Irenka dává každou minutou najevo úžas. První desítky minut celého úkazu provází neobvyklá světelná hra, při které je obloha ještě tak světlá, že podivný rudý flek se vznáší jako skoro neviditelný duch, jako tajemný nehybný flek nad pomalu se rozsvěcujícím městečkem Strání v údolí pod ním. Pravý horní okraj Měsíce je jasnější a tak dává pocit jakéhosi deja vu, neboť vzhled Měsíce připomíná to, co jsme viděli při jeho východu. Akorát že v tomto případě už je ve stínu ponořen celý a ta tmavší část se zkrátka na šeré obloze úplně ztrácí. Na několik minut se tempo stmívání synchronizuje s tempem tmavnutí Měsíce při jeho pomalém pohybu do temného centra zemského stínu, a tak bez nadsázky můžu říct, že Měsíc zmizel úplně. Teprve asi dvacet minut před maximem zatmění před desátou hodinou se jihovýchodní obloha začíná třpytit hvězdami letní oblohy a Měsíc i při svém žebráckém jasu vyniká. Bombastický pohled nabízí až binar nebo Dobson. Oba jsou dost světelné na to, aby hnědo-červený kotouč vytáhly z toho šedomodrého nejista a ukázaly poprvé v celé kráse neurčitou trojúhelníkovou plochu středu zemského stínu. V nemalé míře je ten tvar spíše optickým klamem, neboť vykrývá oblasti s měsíčními moři, což lidské oko jen těžce filtruje. Přesto stopy po vlivu sopečných erupcí jsou čitelné - barva Měsíce přechází v druhé půli úkazu z rudé do jakési oranžovo-hnědé.
Vzpomínám, jak mi Pavel Gabzdyl, měsíční znalec z brněnské hvězdárny a planetária, kdysi vyprávěl (bylo to jak na potvoru opět toho roku 2007), že po erupci filipínské sopky Pinatubo v roce 1991 se do zemské atmosféry dostalo přes 20 milionů tun sopečného popela. První úplné zatmění se odehrálo až v prosinci 1992 a bylo uhelně temné. Značně dramatičtější pak nastalo v červnu 1993. Bylo to právě to předchozí zatmění série SAROS před 18 lety a chytlo podobný osud. Až na to, že Měsíc v druhé půli úkazu začal z okraje světlat a chytat normální rudou barvu. Takže o drama i při tak poměrně dlouhém úkazu bylo postaráno. A drama tohoto zatmění se o moc neliší od dramatu svého periodického předchůdce. Měsíc sice není černý jak uhel, ale poznamenává jej poloha u středu zemského stínu a i opačný okraj Měsíce, kde by měla být barva již světle oranžová, se pořád rozprostírá nejistý nádech hnědé příměsi. Navíc hodiny pokročilého soumraku sypou poslední písek a nebýt toho přesvětleného městečka Strání, byla by modravá obloha s kontrastně červeno-hnědým Měsícem protnuta jemnou září stříbřité Mléčné dráhy až u obzoru.
Čas odtikává dál a ztemnělý Měsíc stoupá. Jsou konečně vidět i ony vytoužené náznaky Mléčné dráhy a skvostné souhvězdí Štíra se sune dál k západu, nadbíhá nad vrchol Velké Javoriny. Přímo za námi staví auta se dvěma posádkami v kouření si libujících nadšenců, pro něž je Měsíc unikající ze spárů temna v centru stínu Země stále čitelnější a tedy kouzelnější. Možná právě teď, těch posledních asi 30 minut úkazu je nejkrásnějších. V binokuláru se obraz barevného Měsíce odsouvá z rohově tvarovaného centra stínu a světlá jak levý okraj, tak čepička severního pólu Měsíce. S nadsázkou můžu hrdě říct, že jsem svědkem Marsu o velikosti Měsíce. Ani nějak takhle rudá planeta vypadá při zření velkým přístrojem za mimořádné opozice, které jsme byli svědkem například v roce 2003. A asociace myšlenek nekončí - když už mě to napadá, hanebně přímo za běhu tohoto zatmění se těším na měsíční zatmění v červenci roku 2018. Právě tehdy bude přímo v den zatmění Mars od roku 2003 v nejlepší opozici se Sluncem a lidi si tak obě - v té chvíli rudá - tělesa porovnají a pochopí, že každoroční Mars o velikosti Měsíce zkrátka časem bude muset vystoupit z trendu. A navíc pokud to, co teď sleduji, je páté nejdelší měsíční zatmění století, za 7 let se budu kochat tím úplně nejdelším… Ale už se cítím, jako bych byl současnému zatmění nevěrný a vrhal se za jeho zády na jiné.
Jak se blíží ošidný a nezvratitelný čas 23:03, Měsíc z levého okraje krásně světlá. Není to žel až tak výrazně tyrkysová modř, jakou jsem si přál vidět, ale přeci jen i tento útržek scénáře jev částečně plní. Je to nádhera. Obloha světlá, ač ještě není konec úplného zatmění. Ale blíží se to rychle. V Dobsonu se najednou u světlejšího měsíčního okraje ukazuje jasný proužek úplňkové záře a postupně se rozšiřuje. Teprve teď si uvědomuji, jak hodně tmavé to zatmění bylo, neboť při předchozích zatměních jsem měl poměrně problém poznat přechod z okraje stínu do prvních známek přímého úplňkového svitu. Tím, že Měsíc vychází po dráze vpodstatě přesně od středu stínu, je jeho výstup ze stínu dosti rychlý. Za minutu se světelný srpeček nasytil o nemalou část měsíčního kotouče, desetiminutový pohled byl jak zpomalený film. Ještě než začala obloha markantně světlat, dostali jsme od své lokace malou odměnu za přízeň v podobě perfektního položení Měsíce na obloze vůči pravidelným leteckým linkám. Měsíc už moc nestoupal, takže v časovém koridoru přibližně půl hodiny nám částečné zatmění "propichovalo" jedno letící letadlo za druhým.
Stručná galerie leteckých přeletů
Částečná a polostínová fáze zatmění je po takovém zážitku už jen příjemnou vzpomínkovou dohrou. Jako když po táboráku sledujete, jak postupně pohasíná plápolající rozžhavený popel uprostřed ohniště, vzpomínáte na ten hluk a štěstí a mnete si ruce u tepla. Úplné zatmění skončilo. Je to tak. Přes sto slibovaných minut je pryč. Čas, na který jsem se tak těšil, uplynul a nechal jen hluboký pocit splněného snu. Bylo to rozsáhlé, povedené, nic se nedalo vytknout. Teprve ke konci úkazu dorazila kusá střední a vysoká oblačnost. S úsměvem na tváři za nastávající úplňkové noci jsem proto jen hrdě pobral veškerý svůj vercajk, rozloučil se s Daliborem a Irenkou a rázem jsem si uvědomil, že můj Peugeot vlastně ani dneska nepřekonal žádnou hranici státu. Pousmál jsem se při pohledu do zpětného zrcátka, protože ten nedostatek mi v tu chvíli přišel jako doslova jako kaňka na moři. Vtipná kaňka na moři. Stál jsem jen asi 2 metry od hraniční značky. Zapřáhl jsem těch jeho 130 koní a za Vaškových Roxettů i další líbivé hudby posledních dvou dekád minulého století vyrazil zpátky k Sečské přehradě. Konečně jsem po dlouhé době zase přijel s vlastním zážitkem a nemusel se dívat na internetu, o co jsem přišel.
Až odpoledne následujícího dne při tvorbě galerie čtenářů jsem si uvědomil zplna, jak dokonalý zážitek to byl. Z fotografií Martina Popka jsem zjistil, že severní obzor zdobila i ta kýžená noční oblaka. My jsme je vidět nemohli, protože ač okna vesmíru byla otevřena dokořán, před severním obzorem se boulil poměrně vysoký kopec. Ale co… Vyšlo to. Dokonce mám od té doby pocit, jakoby ze mě spadl ten kámen "zatměňového" deficitu, který mi na srdci dlouho držel. Zkrátka to konečně všechno vyšlo a bylo to ještě lepší, než jsem čekal.
Video: Zatmění Měsíce 15. června 2011 nad Strání
Epilog:Díky obrovské shovívavosti členů komise jsem o týden později konečně úspěšně odstátnicoval z fyziky. Mohl jsem tak dát Vaškovi konečně i duševní sbohem a hnout se v životě dál…
Všechno je nějak provázané a všechno se vším nějak souvisí. Když si ty souvislosti zdravou cestou spojíte k obrazu svému, jste na dobré cestě ke klidu v duši. Příležitosti a jevy kolem vás jsou vždycky pojítkem k nalezení cesty, kterou se v životě můžete hnout dál. Zatmění, Roxette, Vaškova slova, 170 tisíc… 7 let dlouhá směsice různých cest scházejících se v datu 15. června 2011 a 4 roky neurčitého stání na zmrzlém životním bodě. "Takových ještě bude," slýchávám od svých přátel o měsíčních zatměních. Ale tohle zatmění bylo zlomové. A další milník? Snad jím bude datum 13. listopadu 2012…
Zvířetníkové světlo, Venuše a Mars: To vše je nám nyní dostupné po setmění. Stačí jen jasná průzračná obloha a pokud možno tmavý výhled k západu, protože kvůli světlu z měst prostě toto slabé světlo jen tak neuvidíme. Jasnou Venuši si ale můžeme vychutnat poměrně vysoko na jihozápadě ještě za světla. Kousek nad ní je slabší Mars. Fotil Vilém Heblík na Pardubicku.
Detail jádra komety: Rosetta se prosmýkla jen asi 6 km od jádra komety 67P a pořídila zajímavé detailní záběry. Něco už je k vidění na webu ESA. Zdroj.
