Úspěšnější byly skupiny astronomů, které se vydaly za hranice. Například
čtyřčlenná výprava do Německa zaznamenala za 1 hodinu a 53 minut
čistého času dohromady 332 Drakonid. Po patřičných korekcích z toho vyšlo, že
maximum trvalo kolem jedné hodiny a frekvence byla zhruba 300 meteorů
za hodinu. Další pozorovatelé se vydali až do severní Itálie, do blízkosti obce
Cavandola a z jejich výsledků vyplývá, že maximum nastalo 8. října mezi 21:50 až 22:00 SELČ a frekvence v pětiminutové špičce byla až 390 meteorů za hodinu. Astronomové z Ondřejova měli dvě želízka v ohni. Část z nich pozorovala meteory z okolí Milána v Itálii a zastoupení měli dokonce i v mezinárodní výpravě, která sledovala Drakonidy ze dvou letounů typu Falcon. Obě letadla startovala ze švédského města Kiruna a letěla stejnou trasu ve vzdálenosti asi 100 kilometrů od sebe. Byly tak zachyceny meteory ze dvou míst, což umožňuje vypočítat jejich přesné dráhy. Na sledování bylo použito několika kamer, které zaznamenávaly meteory po celou dobu maxima, protože let trval tři a půl hodiny. Z paluby letounů, které se pohybovaly ve výšce kolem 11 kilometrů, byla během pozorování vidět také velmi jasná polární záře. I tito astronomové udávají čas maxima 22:00 SELČ a maximální frekvenci 400 meteorů za hodinu.
Jakub Černý ve svém článku píše, že frekvenci, převyšující 50 meteorů za hodinu, bylo možné sledovat bezmála tři hodiny, konkrétně 8. října 2011 od 20:30 do 23:20 SELČ. Maximum bylo 309 meteorů za hodinu a v některých intervalech dosahovaly frekvence téměř 350 meteorů za hodinu. Je možné, že se během výše uvedené doby vyskytlo maxim několik.
Mezinárodní meteorářská organizace (IMO) uvádí, že podle prvních získaných dat vychází maximum na 332 meteorů za hodinu. Mělo poměrně rychlý vzestup a pomalejší pokles. Výsledky byly získány zpracováním 5 599 Drakonid, které napozorovalo 116 astronomů z 27 států. Poloha radiantu, získaná z 28 "vícestaničních" meteorů potvrdila, že tyto frekvence opravdu způsobil oblak, vzniklý v roce 1900 při průchodu mateřské komety 21P/Giacobini-Zinner kolem Slunce. Díky němu bylo možné pozorovat i mimořádné meteorické deště v letech 1933 a 1946, ale od té doby se již značně rozptýlil. Výpočty ukazují, že hustota oblaku byla v roce 2011 asi 3 300 částic na jednu miliardu krychlových kilometrů. Pro představu - jedná se o oblast meziplanetárního prostoru ve tvaru krychle o stranách 1 000 kilometrů. Jak je vidět, i tak nízká hustota stačí, abychom mohli na obloze spatřit velmi pěkný a neobvyklý úkaz.
Použité zdroje:
Převzato: Hvězdárna a planetárium Plzeň, novinky na Facebooku
|
