Problém způsobuje nejednoznačná definice pojmů "kosmonaut"
a "astronaut". Nejprve se pokusíme zjistit, jaký je mezi nimi rozdíl. Ani v tom se ale jednotlivé prameny neshodnou. Někde se uvádí, že se jedná pouze o dva názvy pro stejnou profesi, jinde oba pojmy striktně oddělují a to podle různých hledisek. Jedna definice počítá s tím, že kosmonaut absolvoval výcvik v Rusku, případně Sovětském svazu, kdežto astronaut v USA. Další dělí účastníky kosmických letů podle dopravních prostředků. Ti, co využívají americké (například kosmické lodi Apollo nebo raketoplány) jsou nazýváni astronauty, posádky ruských lodí (například Vostok či Sojuz) pak tvoří kosmonauti. Jistě by se našly i jiné možnosti dělení, ale my budeme v tomto článku považovat oba názvy za vzájemně zaměnitelné a přejdeme k dalším definicím. Kdo je to kosmonaut? Opět se setkáváme s několika rozdílnými
možnostmi, co přesně toto slovo ukrývá. Abychom to trochu zjednodušili, vybereme z nich jenom dvě. První tvrdí, že kosmonautem je člověk, který absolvoval patřičný odborný výcvik a během letu překonal výšku 100 kilometrů nad zemským povrchem. Druhá se shoduje v nutnosti výcviku, ale požaduje, aby se uskutečnil alespoň jeden oblet kolem Země, případně se dotyčný pohyboval minimálně 90 minut v kosmickém prostoru, tzn. ve výšce vyšší než 100 kilometrů nad zemí. A v tom je celý zakopaný pes. Zatímco v Sovětském svazu se již první kosmonaut dostal na oběžnou dráhu kolem Země, Američané šli trochu jinou cestou. Jejich první dva pilotované lety byly suborbitální a teprve po nich následoval let po oběžné dráze. Vraťme se
nyní společně do období konce 50. a začátku 60. let 20. století
a podívejme se, jak v USA probíhaly začátky kosmonautiky.
První americký program, který měl dostat člověka na oběžnou dráhu kolem Země, dostal jméno Mercury. Bylo to podle římského boha obchodu a cestování, jenž je považován mimo jiné za symbol rychlosti. Zpočátku měl tento program
na starosti Národní poradní výbor pro letectví (National Advisory Committee for
Aeronautics -
NACA), který se koncem roku 1958 změnil na Národní úřad pro letectví
a kosmonautiku (National Aeronautics and Space Administration -
NASA). Úplně první testovací let byl původně naplánován na říjen 1958 a měla k němu být použita balistická raketa středního doletu
PGM-19 Jupiter. Protože však došlo k omezení rozpočtu, musel být zrušen. Raketa Jupiter byla sice využita k několika biologickým testovacím letům po suborbitální dráze, ale mimo rámec programu Mercury. Například 13. prosince 1958 vynesla malou opičku, pojmenovanou Gordo, do výšky 555 kilometrů. Ta zažila asi osm minut beztížného stavu, ale její let skončil tragicky. Během návratu se neotevřel padák, špička rakety dopadla vysokou rychlostí do moře a Gordo zahynul. Let, který se uskutečnil 28. května 1959, byl již úspěšnější. Tentokrát byly ve špičce rakety Jupiter dokonce dvě opice, konkrétně makak rhesus Able a jihoamerická opička saimiri Baker. Dostaly se do výšky 579 kilometrů a ve stavu beztíže se nacházely asi devět minut. Obě
zvířata zvládla let bez větších problémů a opička Baker pak dokonce žila ještě
dalších 25 let.
 |
Ale zpátky k programu Mercury. První test byl pojmenován
Little Joe 1 podle
rakety, která k němu byla
použita. Jeho úkolem bylo prověřit únikový systém kabiny Mercury a měl se uskutečnit 21. srpna 1959. Přibližně půl hodiny před samotným testem se však ozvala exploze a odpalovací rampa se zahalila kouřem. Po chvíli, když se dým rozptýlil, se ukázalo, že maketa modulu Mercury zmizela. Později se zjistilo, že únikový systém začal pracovat předčasně a vynesl kabinu do výšky 600 metrů. Ta pak po 20 sekundách dopadla do moře, asi tři kilometry od rampy. Na vině byla závada v jednom z elektronických obvodů, kterou technici nalezli a opravili. Během druhé zkoušky se testoval tepelný štít kabiny Mercury, a proto bylo zapotřebí vynést maketu na suborbitální dráhu. Posloužila k tomu raketa
Atlas-D a test byl
pojmenován Big Joe 1.
Tentokrát se kabina dostala do výšky 153 kilometrů a její let trval
13 minut. Během testu došlo k některým problémům, ale štít fungoval podle
předpokladů a kabina přečkala celý let ve velmi dobrém stavu. Následovaly další dva testy únikového systému
(Little Joe 6 a
Little Joe 1A)
po kterých se uskutečnil první let s živým tvorem na palubě. Měl označení
Little Joe 2,
proběhl 4. prosince 1959 a v modulu se nacházel makak rhesus Sam. Let o délce 11 minut 6 sekund proběhl bez komplikací, Sam se dostal do výšky
88 kilometrů a přistál v Atlantském oceánu. I následující let absolvoval makak rhesus, tentokrát se ale jednalo o samici, které se říkalo Miss Sam. Bylo to 21. ledna 1960, jmenoval se
Little Joe 1B, maketa kosmické lodi dosáhla výšky 15 kilometrů a let trval 8 minut
35 sekund. Ani Miss Sam neměla s letem problémy a zvládla jej bez následků.
Následovaly další zkoušky únikového systému i suborbitální lety, během
kterých se vyskytlo několik nezdarů a havárií. Až teprve 31. ledna 1961 se
uskutečnil další let se zvířecím astronautem. Stal se jím šimpanz Ham, který se
dostal do výšky 253 kilometrů a v beztížném stavu pobyl 6,6 minuty. Let nesl označení
Mercury-Redstone 2 a provázela jej řada závažných problémů. Například přetížení dosáhlo hodnoty až 14,7 g a po přistání začala do kabiny pronikat voda. Sam se s tím vším dokázal vyrovnat a žil pak ještě dalších 20 let. Ukázalo se, že sestava kabiny Mercury a nosné rakety Redstone ještě není tak bezpečná, aby ji bylo možné použít pro let člověka. Proto pokračovaly další testy bez účasti živých tvorů a opět se během nich často vyskytovala různá selhání.
První pilotovaný let programu Mercury se uskutečnil 5. května 1961 pod jménem Mercury-Redstone 3. Jak už napovídá název, nosná raketa byla typu
Redstone,
kosmická loď Mercury měla při tomto letu volací znak Freedom 7. Na její palubě se nacházel námořní důstojník a letec
Alan Bartlett Shepard mladší, kterému bylo v té době 37 let. Jednalo se o suborbitální let, tzn., že kabina s astronautem se nedostala na oběžnou dráhu kolem Země. Motory nosné rakety pracovaly 2 minuty 22 sekund a přetížení při startu dosáhlo 6,3 g. Kabina Mercury získala rychlost 2,3 km/s a o deset sekund později byla odhozena věž záchranného systému. Shepard se pak přibližně 5 minut nacházel v beztížném stavu a zkoušel ruční ovládání kosmické lodi. Návrat byl o něco prudší, než se očekávalo, maximální přetížení dosáhlo 11,6 g. Ve výšce 6,4 kilometru se uvolnil stabilizační padák
o průměru 1,8 metru a tři kilometry nad hladinou moře pak hlavní s průměrem
20 metrů. Celkově let trval 15 minut 22 sekund, nejvyšší bod dráhy ležel 187,5 kilometru nad zemským povrchem a kabina s astronautem urazila dráhu 488 kilometrů. Z vod Atlantského oceánu astronauta i jeho kabinu vylovil vrtulník a dopravil je na palubu letadlové lodi USS Lake Champlain. Celá záchranná operace od samotného přistání až po vystoupení na palubu trvala pouhých jedenáct minut.
Druhý americký suborbitální let s člověkem na palubě se uskutečnil 21. července 1961 a dostal označení
Mercury-Redstone 4. Tentokrát byl volací znak kabiny Liberty Bell 7 a posádku tvořil
Virgil Ivan Grissom.
Parametry letu byly velmi podobné jako u předchozího - nejvyšší dosažená výška
190,4 kilometru, doba trvání 15 minut 37 sekund a uražená dráha
486 kilometrů. Následovaly další dva lety bez posádky,
Mercury-Atlas 4, což byl první orbitální let programu Mercury a poté neúspěšná mise
Mercury-Scout 1.
Při ní selhal první stupeň rakety a celá sestava musela být z bezpečnostních důvodů zničena po necelé minutě letu.
První živý tvor, kterého Američané vyslali na oběžnou dráhu, byl šimpanz Enos. Stalo se tak 29. listopadu 1961 během mise
Mercury-Atlas 5.
Podle původního plánu měl Enos absolvovat tři oblety Země, ale protože se objevily nečekané komplikace, byl let nakonec o jeden oběh zkrácen. Výška nad zemským povrchem během oběhu dosahovala 160,1 až 237,2 kilometru, let trval 3 hodiny 20 minut 59 sekund a za tu dobu kosmická loď urazila 81 902 kilometrů. Enos vše absolvoval bez problémů a proto byla loď prohlášena za bezpečnou i pro člověka.
 |
Díky předchozím letům mohla konečně NASA vyslat člověka na oběžnou dráhu. Došlo k tomu při misi
Mercury-Atlas 6, kdy se do vesmíru vydal 20. února 1962 v kabině pojmenované Friendship 7
John Herschel Glenn mladší. Ten za 4 hodiny 55 minut a 23 sekund třikrát obletěl Zemi ve výšce mezi 159 a 265 kilometry. Během svého letu překonal vzdálenost 121 794 kilometrů a dosáhl maximální rychlosti 7,8 km/s. Poté následovaly lety s čísly 7, 8 a 9, během kterých se do vesmíru vydali
Malcolm Carpenter,
Walter Schirra a
Gordon Cooper. Posledně
jmenovaný se na oběžnou dráhu vydal 16. května 1963 a naši Zemi obkroužil
celkem 22x. Tím byly lety programu Mercury ukončeny. Jeden čas se uvažovalo ještě o dalších třech misích, které by se jmenovaly Mercury-Atlas 10 až 12, ty se ale již neuskutečnily.
Pokud srovnáme kosmické lodě Mercury a sovětské
Vostoky, které se té době používaly v Sovětském svazu, vidíme, že americké stroje byly méně spolehlivé a dosahovaly horších výsledků. Na druhou stranu program Mercury ukázal, že i přes mnohé závažné problémy jsou Američané schopni dostat člověka jak do kosmického prostoru, tak i na oběžnou dráhu. Byly během něj otestovány tři různé nosné rakety (Little Joe, Redstone a Atlas), uskutečnily se čtyři lety se zvířaty (makakové Sam a Miss Sam, šimpanzi Ham a Enos) a šest misí s lidskou posádkou, z toho čtyři dosáhly orbitu Země. Všechny lety s živými tvory byly alespoň částečně úspěšné a žádný během nich nezahynul. Zajímavé je, že z prvního oddílu kandidátů na kosmický let, čítajícího sedm osob, se do vesmíru nakonec dostali všichni, což je poměrně neobvyklé. Šesti členům se to podařilo již během programu Mercury, sedmý - Donald Kent Slayton - to měl podstatně komplikovanější. V roce 1962 byla u něj zaznamenána srdeční arytmie
a musel se začít léčit. Schopen dalšího letu byl až o deset let později a do kosmu se dostal během mise Sojuz-Apollo v červenci 1975.
Ještě jednou se vraťme k otázce, který Američan se stal prvním astronautem. Pokud budeme používat definici, že stačí doletět do výšky nad 100 kilometrů, byl jím Alan Shepard, který ji překonal 5. května 1961. Jestliže ale budeme trvat na tom, že musí minimálně jednou obletět Zemi, stal se jím až John Glenn 20. února 1962. I pokud však budeme používat tato přísnější měřítka, s klidem můžeme označovat první dva Američany, kteří uskutečnili suborbitální let, za astronauty. Oba se totiž nakonec na oběžnou dráhu dostali. Alan Shepard byl na přelomu ledna a února 1971 členem mise Apollo 14 a jako pátý pozemšťan se dokonce prošel po povrchu Měsíce. Virgil Ivan Grissom spolu s Johnem Youngem na palubě lodi Gemini 3 uskutečnil 23. března 1965 tři oběhy kolem Země. Měl vzlétnout do vesmíru i v rámci programu Apollo, ale během testů kabiny Apollo 1 vznikl na palubě požár a Grissom spolu s dalšími dvěma astronauty zahynul.
Vybrané zdroje:
Převzato: Hvězdárna a planetárium Plzeň, novinky na Facebooku
|
