Promsin Tour nezklamal a indián jak na odbití hodin na věži přicestoval vytuněnou Toyotou. Shrnul vlasy do závěsu a zařadil se do dopoledního provozu. Moc anglicky neuměl, takže většina konverzace zahrnovala ze čtyř slov ve větě aspoň dvakrát "OK". Ale spolehlivě a nenásilně odřídil celý ten půlhodinový zájezd mimo centrum Pattaye a než jsme se nadáli, stáli jsme pod cedulí podvodního parku. Pak slíbil, že počká na parkovišti a já mu řekl, že si to chceme vychutnat aspoň na dvě hodinky. Bez námitek. Nádhera.
   No a samotné akvárium? No, co vám mám povídat. Pokud jste byli v Hradci Králové a nadchlo vás to, pak tímto zážitkem byste byli doslova nakopnuti na jinou vlnu. Není to tak obří, jak si představujete nebo jak se to zprvu zdá, ale díky záludnosti chodeb a jednotlivým sekcím, ve kterých je jiné rybí osazenstvo (a jakože pořádné kousky), můžete mít dojem značně silnější megalomanie než ve skutečnosti. V úvodní kruhové hale si nakrmíte malé barevné kapříky a prohlédnete pár menších druhů žraloků. Taky s opatrností pojíte s želvami, co by vám bez potíží ukousli prst. Temný vodní tunel nasvícený shora je ale hlavním lákadlem. V tamních akváriích nechybí legendární arapaima, rejnoci a samozřejmě některé druhy žraloků. Nevyděsí vás ani čelistmi, jako spíš velikostí. Nevím, nakolik za tím stálo to sklo, ale člověk měl vážně dojem, že vedle něj pluje aspoň stejně velký zástupce z vodní říše, jako je on sám. Navíc kde jinde se vám podaří stoupnout si přímo pod odpočívajícího žraloka a blikat do něj bleskem foťáku bez jeho sebemenšího záchvěvu. Snad jediná škoda byla, že jsme nestihli čas krmení. To musela být kapitola sama o sobě. Bonbónkem pro Čecha pak byla, byť zakalená, vydří sekce. Ty mršky byly tak mrštné, že na fotku jste mohli zapomenout. Ale byly tam a to se cení.
    S blaženým pocitem jsme tedy ozkoušeli Promsin Tour a dá se říct, že po další dny jsme už na nic jiného nepomysleli. Využívali jsme jejich zájezdů, pokud byly značně dál mimo mapu Pattayského centra a obyčejné taxíky by nás za ně skutečně odrbali. Přesto jsem ale pořád koukal na kolony aut s klecí na korbě, které každým okamžikem troubily a já ty dny předtím myslel, že jim překážím, i když jsem stál na chodníku. V těch klecích, kde se po stranách táhly připevněné sedačky, se suverénně vezli turisti i místní a vždy po čase vzadu někdo vyskočil a šel po svých. Ptal jsem se po tom indiána, že o co jde a jak to funguje, ale při jeho angličtině jsem neměl šanci. Přesto z něj vypadlo cosi jako "ťuk-ťuk". Jistě, myslel jsem, že si klepe na hlavu, co po něm chci.
A jistě - chápu, že vy, co jste v Thajsku už byli a znáte to, se asi teď řehtáte pod monitorem, protože až odpoledne jsme učinili pro nás zásadní objev, co to vlastně Tuk-tuk je. Napínat vás nebudu, ostatně přiznám svou ostudu a nepřipravenost. Tuk-tuk je dopravní prostředek, který v Thajsku vcelku běžně využijete namísto očekávaných "šanghajských taxíků". Je to nejlevnější a patrně nejkomplexnější druh veřejné dopravy. Jakmile na vás "tukan", jak jej později Marek nazval, dvakrát zatroubí, nastoupíte vzadu do korby a vezete se, kam váš nos ráčí. Když tukan změní směr, stačí zazvonit na některý zvonek na mříži, řidič zastaví, počká si na vaše zaplacení a jede dál. Trošku popojdete svým směrem a chytíte si jiného. Ceny jsou fixní, vesměs se liší jen v délkových pásmech jízdy od 10 do 30 bahtů (tedy od asi 7 do 22 korun). My jsme později vyjížděli jen po pobřeží, kde s nejvyšší taxou nikde nevyskočili. Zásadním pravidlem je ale nevšímat si stojících tukanů, neboť jejich řidiči se pak při pohledu na cizince chovají jako taxikáři a hodlají vás standardně o dost natáhnout. A že nějakého už rozjetého nechytíte, se bát rozhodně nemusíte. Jezdí za sebou skutečně hustě, troubí jeden za druhým v rozmezí maximálně desítek sekund. Ostatně nejednou se nám pak stalo, že jsme čekali až na čtvrtého tukana, neboť ty předtím byly plně obsazené.
 Na druhou polovinu dne jsme se rozhodli vyrazit k další místní architektonické památce, dokonce průvodcem (od Lonely Planet, podotýkám) vyzpěvované do výšin. Čili to mělo stát za to. A taky opravdu stálo, ovšem až po strastiplné cestě, na kterou ani v nejmenším moc rád nevzpomínám. Šlo o překrásný dřevěný chrám "Svatyně pravdy" (Sanctuary of Thruth), který se tyčil na severním rohu pattayského pobřeží nedaleko kamenného rybářského mola. Byla to další lokace, kterou jsem považoval za atraktivní pro možné pozorování měsíčního zatmění; navíc z leteckých snímků se kolem chrámu rozkládala perfektní pozorovací plošina ohraničená kamennou hradbou u pobřeží. Jenže co čert nechtěl, ač jsme došli po půl hodině chůze po pláži až k hradbám, vstup skrze tamní bránu byl nějakým páprdou v uniformě striktně popřen a že se jako musíme vrátit o dva hotelové areály zpátky (celé to pobřeží bylo poseto hotely), vyjít na hlavní silnici a vejít do areálu druhou stranou.
Došli jsme na práh luxusního snad třicetipatráku, který obklopovala líbivá zahrádka, ležel tam tyrkysovou vodou naplněný bazén a parta Rusáků hrajících plážový volejbal s nechápajícím výrazem přerušila hru. Pak nás dostihl hubeňoučký "ostražák", který nejprve zase natahoval křečovitě ruku směrem pryč, že v areálu nemáme co dělat, až jsem v něm po vysvětlení situace vyvolal soucit a nejen, že nás celým tím luxusem vyvedl na druhou stranu k bráně, ale dovedl nás až k silnici a ukázal na mapě, že kudy máme vyrazit. Jenže to jsem netušil, že to bude jen začátek téměř dvouhodinové pletenice, protože - ruku na srdce - to byla mapa hotelů a ne mapa cest. Takže nám po tápání museli nakonec pomoc dva starší ruští manželé, od nichž jsme se při té příležitosti mnohé dozvěděli. Já zejména to, že jsem ruštinu ještě úplně nezapomněl, i když to byla fuška. Taky fakt, že mnozí Rusové sem jezdí každý rok na Vánoce a mnozí svou štafetu začínají v "našem" hotelu, aby zjistili, že stojí za to si při další návštěvě vybrat jiný. A taky jsme konečně dostali precizní výklad kolem smysluplnosti "tukanů", které jsme tak bolestně v minulých dvou dnech opomíjeli. Milý pár se s námi rozloučil u brány areálu svatyně, kde jsme teprve zplna pochopili, že to není jen nějaká polozřícenina na pobřeží obložená vkusnými hradbami, ale plnohodnotný areál s regulérním programem pro turisty. Tím mi opět smutkem klesla hlava, protože ani prostory u Svatyně pravdy nám zjista neumožní pozorování blížícího se zatmění…
     Po zaplacení vstupného nabízejícího dražší a levnější variantu atrakce (buď s jízdou na slonovi, nebo bez) jsme vyfasovali žlutou placku na košili a sličná průvodkyně už ukazovala, že kam nás mají správně nohy zanést. Nebyli jsme sami, zrovna jsme vešli do počátku programu (a zároveň i do konce), takže řídké davy se tu střídaly jak na běžícím páse. Průvodkyně nás vkusnou zahradou po dřevěných schodech nasměrovala do restaurace, že do půl hodiny začne program a tak si zatím můžeme v klídku odpočinout. To byla ta nejpotřebnější slova, okamžitě šla na stůl Singa a já si taky objednal vynikající thajské rizoto. Jenže co jsem jej doobjednal a číšnice odešla, naběhla jiná průvodkyně s tím, že už máme být dole, kde probíhá show. Ne, nebylo to naší nepozorností, čas vážně neuběhl tak rychle. Prostě v tom měli mírný maglajz a bez jídla i zaplacení jsme byli vyhnáni z ráje. Vysvětloval jsem, že máme objednáno a dívčina se ochotně tvářila, že žádný problém, druhá reštika je hned u jeviště. Jen, co jsme seběhli, už jsme byli svědky tance kozy s lidskýma nohama uprostřed asi padesátičlenného davu. Mezitím se číšník dole domluv s původkyní a klukům se už neslo pívko. Jen na můj džus se jaksi zapomnělo, ale opět žádný problém. Přes malé zahradní jeviště ohraničené dřevěnými skulpturami a zábradlím se už tyčil ten monstrózní vyřezávaný kolos a já si uvědomil, že lepší místo k obědo-večeři si člověk nemůže přát. Tančící kozu vystřídali chlapci s dívkami předvádějící za úsporného rytmu tradiční tanec na motivy sběru ovoce a to jsem se nemohl vynadívat. Drobounké Thajky s výraznýma očima prováděly jen nevýrazná gesta rukama s košem na zádech a pořád se tak světsky usmívaly. Do toho v pozadí přijel motocykl s plnou polní na předních vidlicích, z čehož jsme pochopili, že kuchyně je v té restauraci nahoře, zatímco tady je jen bar. Na těch vidlicích totiž ležel tác s naší dobrotou. Hned jsme byli obslouženi a do té parády začala třetí část představení - souboj dvou bojovníků s něčím jako katanou. Kluci to sehráli akčně a skvěle, dokonce zahrnuli do boje publikum. Já jsem ke konci už jen pojídal. Legrace ovšem nastala ve chvíli, kdy jsem (i s Markem) pochopil, že jedna porce rizota nestačí, a tak jsme si poručili další. Chlapík ochotně nastartoval motorku a vydrandil do kuchyně kdesi nahoře. Mezitím se krásně vyčasilo, Slunce se konečně ostrým světlem opřelo do stále nedostavěné svatyně. Tehdy mi opravdu chutnalo…
  Samotnou svatyni jsme si prošli v podstatě jako poslední skupinka před zavíračkou, neboť jsme to organizátorům trošku zamotali tou dvojitou porcí rizota. Něco tak obřího a ručně dělaného jsem snad jakživ neviděl a vážně má Svatyně pravdy můj obdiv. Velké sochy, tvarované římsy, geniální prosvětlení. Škoda jen, že to zatmění se odsud pozorovat nedalo (zkusil jsem ukecat správce, bezúspěšně). Byla by to symbolika jak řemen, protože celý chrám je založený na astrologické podstatě dávných věků, kdy planety byli bohové a celá svatyně tak měla znázorňovat strukturu a rovnováhu ve vesmíru.
Cesta zpátky byla podobně úmorná jako tam, protože jsme se museli vyhrabat uličkami za hotely k nějaké hlavní silnici. Pořád jsme se chtěli vrátit na pláž, přes kterou by to bylo k našemu hotelu coby dup. Jenže s podobnou ochotou jako při cestě sem jsme se nesetkali, strážníci nás krutě odmítali pustit jejich areálem k moři, i když jsme jim vysvětlovali, o kolik je to kratší a že nás jinak čeká štreka. Štreka plná kumulek a jiných živlů. Nakonec ale fakt nezbylo, než se vysápat na hlavní třídu za hotely, a když už jsme tam byli, troubící tukani už nás nedonutili nastoupit k nim na ten zbytek cesty pěšky. Koneckonců - byli jsme posilněni rizotem pečlivě dovezeným na motorce i tíhou rovnováhy celého univerza.
Všechny díly seriálu:
|
