 Ale než si zachytáme krokodýly, posunu vás ještě trošku dál při pomalém konstruování dobrodružného pozorování měsíčního zatmění a vrátím se krátce ke včerejšku. Ten mě totiž maximálně utvrdil v tom, že na to zatmění musíme suverénně někam pryč. Po úmorném návratu ze Svatyně pravdy (jaká to ironie) moje nohy sebejistě směřovaly na recepci, kde jsem jako každý večer po příchodu z výletu zaprosil o klíč k pokoji číslo 4101 a při té příležitosti se začal jemně vyptávat na možnost cesty na nejbližší ostrov. Věděl jsem, ostatně už to bylo zmíněno, že ve dne se tam můžete bez potíží vydat z Velkého jižního mola, ale dopravní linky vás pak před setměním musí odvézt zpátky, nemáte-li tam ubytování. A protože recepční už několikrát mimoděk někomu z hostů podobné informace nebo i služby poskytly, pustil jsem se otevřeně do diskuze o možnostech. Tvrdě jsem narazil už v prvopočátku, neboť vysvětlit, že pozítří má být zatmění Měsíce, bylo stejné, jako popisovat proces mykózy účetnímu. Jedinou mou myšlenku, kterou poměrně namyšlená recepční pochopila (a to při pohledu do kalendáře), byla snaha o spatření zítřejšího úplňku. Navíc fázi Měsíce měli v jejich kalendáři zobrazenou jen pro úplněk a nov, v obou případech jako oranžové kolečko. Takže recepční mě začala uklidňovat, že když to nestihneme zítra, můžeme si prodloužit pobyt na 24. prosince, kdy má v kalendáři další oranžové kolečko (to byl prosím ten nov) a tehdy že by už nějaké pozorování mohli zařídit.
Už od ochotné Pim jsme před příchodem do hotelu podobné informace snažili vytáhnout, ale z prvotního (naštěstí mylného, čtěte dál) pochopení vyplynulo, že po ostrově je v noci nejspíš kvůli ochraně tamní přírody zakázáno se v noci svévolně pohybovat. Areály tamních hotelů byly velké, takže zatmění by zjista bylo pěkné pozorovat i odtam. Čili zpět v recepci - znovu se snažím vysvětlit, že Pattaya je ďábelsky přesvětlená a že potřebujeme nějaký lepší výhled a tmavší oblohu. Do toho recepční přizvala dva pány - jejího kolegu z recepce a jejího kolegu řidiče. Řidič nabízel, že nás vyveze v patřičný čas na vyhlášenou vyhlídku, která má otevřeno do osmi. To by ovšem teprve začínala částečná fáze (asi pořád žili v té představě pozorování úplňku… co si ti turisti taky navymýšlí…). Kolega recepční, obtloustlý machýrek, se na mě s povytaženým levým koutkem podíval, že jestli mám zajištěný hotel na nějakém z ostrovů. To už mi začala pěnit krev, protože právě kvůli tomu tu stojím - kvůli prosbě, aby se pokusili kontaktovat nějaký hotel na ostrově na zítřejší noc. Nějaké už jsem si našel na internetu a ukazuji mu je. Peníze za naše ubytování nám beztak na tu noc nevrátí, tak by mohli být vstřícnější. Tlouštík ale s přímým výrazem navrhl, že mám zajít na internet (ten hotelový ovšem stál desetkrát víc jak v kavárně o dva bloky dál) a najít k hotelům, které jsem po před půl hodinou na internetu vytipoval, jejich čísla. A že pro mě udělá ty hovory. Tak fajn. Běžím na internet, okatá správkyně už s radostí zapíná volný počítač a je zcela bez sebe, že jí navštěvuju po druhé (s hlavou položenou na ruce už zjevně svou půldenní šichtu vzdává). Vycucávám z internetu informace, běžím přes troje kumulky zpátky a narážím. Tlouštík kouká asi minutu na ta čísla, jakoby v nich viděl výsledky padělaných testů. A pak s vervou vrací popsaný lístek s tím, že ať si tam zavolám z hotelového telefonu, telefonát stojí 35 bahtů za minutu a pak mi to vyúčtuje zvlášť. Kde skončil jeho slib, že pro mě ty telefonáty zařídí, nevím. Nafrněně obrací tvář a nechává mě ve štychu. Právě tehdy jsem naposled od recepce tohoto hotelu něco chtěl. Kluci celou situaci nijak výrazně neřešili, i když hlavně Marek soucitně kroutil hlavou. Martin jen suše dodal, že "z ostrova by to bylo pěkny". Napadlo mě ráno jít na internet a ubytování zarezervovat. Jenže měl jsem dojem, že už je pozdě. Šel jsem spát, ale brouk mi zůstal v hlavě. A tak se po tomto tučném prologu posouváme dál.
Dnes vstávám dřív než kluci, běžím ke stánku za Pim, ale ona tam není. Stánek je ještě zavřený. Běžím tam až po tučné snídani, zatímco asi za půl hodiny nás má vyzvednout indián s Toyotou nastartěnou směr Krokodýlí farma. A hle, holka pilná už sedí za pultem, okamžitě mává a že co mě trápí. Celou situaci ji znovu vysvětluji svírajíc tu kartičku s čísly na vytipované hotely na Ko Lan. Ačkoliv ani z prachu nepochopila, co mám pořád s tím Měsícem, vycítila mé neústupné zapálení pro potřebu dostat se na další noc na ostrov (už vesměs bylo jasné, že Ko Lan; na jiné jsem se v předchozích snahách nestihl podívat) a byla radost Pim sledovat, jak jí to v té hlavě šrotí. Poprosil jsem ji jen, jestli by zkusila zavolat svým mobilem, neboť nemám roaming. Že jí to pak zaplatím. Bez jakýchkoliv námitek nebo zaváhání mi jemně vytrhla z ruky ten seznam a pohotově vzala do ruky svůj pracovní mobil s tím, že platit rozhodně nic nemusím a ať se pak stavím po návštěvě Krokodýlí farmy.
Mezitím už kluci připraveni na další zážitek v režii Promsin Tour čekají venku na indiána a ten se opět jak na atomový čas ocitá před našima nohama v nablýskané Toyotě (on ji snad myje každý den). A hurá zkrotit pár aligátorů!
      Celým názvem "Park milión let starých kamenů a Krokodýlí farma" leží od centra Pattaye poměrně daleko, přes půl hodiny cesty časově krácené jízdou po dálnici. Je to obrovský areál, který podobně jako Svatyni pravdy řídí početná sorta organizátorů v každém koutě upozorňujících na chystané atrakce. Při vstupu do parku hned za obchodem se suvenýry se vám rozloží před očima přenádherná zahrada s malými jezírky a neskutečně vkusně aranžovanou přehlídkou velkých různě tvarovaných kamenů. Z prvotního nadšení vás ovšem okamžitě vytrhne touha vidět ty krokodýly, a tak už podvědomě hledáte cestu, kudy k nim. Netřeba hledat dlouho, park je značený a po chvilce probuzení se ocitáte na vysoké terase nad bahnitou lázní podobnou odpadní sekci v čističkách vod. A tam už se kluci hřejou. Na tři desítky zdánlivě nehybných potvor číhá na produkt nejoblíbenější atrakce - jejich vlastní krmení. To dostanete do ruky dlouhý bambusový prut, na jeho konci lano a na jeho konci pak masitý žvanec. Zavěsíte jak na rybách, ale nepustíte až do vody. Jen provokativně houpete sem a tam nad čelistmi predátorů, až některému rupne trpělivost a při vší parádě i přes těla ostatních vyskočí a sklapne. Je to rána jak když o sebe praštíte dvěma dřevěnými deskami. Někdy stihnete ucuknout, jindy to krokouš strhne i s lanem a po mase ani stopa. Zábradlí je dost vysoké a dost pevné, ale nejednou mě trápila myšlenka, kolik času by měl takový nešťastník, co by do té lázně spadl místo žvance…
     Show time! Byli jsme odtrženi od krmení krokodýlů, že v jiném bloku začíná oblíbená show. No, tak jsme utíkali. Vypadalo to jako malý hokejový stadión, akorát že uprostřed nebyla ledová plocha, ale mělká lázeň s centrální výdutí jako ostrůvek. Z reproduktorů sice pořád někdo něco hlásal, ale pro ten otupělý kovový hlas nebylo vůbec rozumět. Střídavě se pak hlas měnil s doprovodným grandiózním ozvučením jako v cirkuse. Do toho naběhl drobný kulturista v červeném trikotu a než by kdokoliv stačil cokoliv říct, už tahal jednoho menšího krokodýla za ocas. Bylo vcelku jasné, kdo se koho bojí. A ten klučina to rozhodně nebyl. A pak následovaly ty šprýmy popsané v úvodu. Pěkně si tam jednoho většího znehybnil a vyváděl s ním kusy, jaké by ani Houdiniho nenapadly. Kupříkladu celou tu ostrovní výduť namokřil a s rozběhem od druhého konce po břiše doklouzl až k otevřené tlamě predátora. A dal mu pusu na nos. Pak došlo na "tradiční kýče" jako strkání ruky a hlavy do krokodýlí tlamy; v samém závěru si pak jednoho menšího odchytil, aby s ním mohl dát jeden vynucený valčík. Nevím, jak velké nadšení s ním sdílel ten krokodýl, ale diváci byly u vytržení. Samotný závěr pak patřil těm movitějším, kteří si za příplatek na krokodýla sedli a nechali se s ním i s jeho roztaženou papulou několikrát vyfotit.
   …A za příplatek bylo možné i sednout si vedle tygra, pochovat si tygřátko nebo si nakrmit ryby podobné sumci ocasem a tolstolobikovi hlavou i velikostí. Také jste si mohli prohlédnout prostornou krokodýli líheň, která čítala asi 5 druhů těchto respektovaných tvorů.
Zpět v hotelu. Indián se loučí, aniž tuší, že už po pár minut běžím k jeho pracovní buňce za jeho nadřízenou. Jak tam dobíhám, ani si neodkládám věci, Pim je zrovna zaměstnaná dvěma vybíravými Rusy. Nemůžou si najít správný zítřejší výlet. Já mezitím v hlavě znovu pátrám, co že jsem to včera viděl za předpověď. Ale lépe nemyslet, ačkoliv co vím, právě na zatmění má být ze všech dní tady nejkrásněji. To by v tom byl satan, abychom se na ten ostrov nedostali. A už jsem na řadě…
 Pim se sice směje, ale je poslem špatných zpráv. Všechny ty hotely jsou plně obsazené a nedá se nic dělat. Zprvu se mě mocní takový ten nepříjemně mravenčivý pocit, co jsem měl naposledy v okamžiku, když jsem neuspěl u státnic. Ale tohle nejsou státnice, toto přece nemůžu jen tak vzdát. A tak Pim znovu bez cuknutí vhlížím do hloubi jejích očí, prý to při přesvědčování pomáhá, a ptám se, jestli neexistuje jiná varianta. Že prostě potřebujeme pozorovat mimo Pattayu v tu noc a že mi ani nevadí, pokud ta pláž nebude přikloněna na východ, jak jsem kvůli Měsíci původně žadonil. Že jde hlavně o tu noc, ne o pobyt v hotelu. Pim znova opakuje, že to nejde. Ale až po minutě začínám chápat proč. Protože - a teď se podržte - na pláži není elektřina a tudíž světlo. To ale to my přesně potřebujeme! S tím rukuji na ochotnou ženu a její tvář se opět honosí úsměvem. Celou dobu jsme mysleli, že problémem je nějaká ochranná zóna, ne tma. "Tak v tom případě," ukazuje na tabuli zájezdů, "byste tam jeli jako na každodenní celodenní zájezd, akorát že loď by vás vyzvedla až další den. A přes noc byste zůstali na pláži… Takhle by to šlo?" No holka zlatá - jsem jí chtěl říct. Jasně, že tak by to šlo. Při těch tropických teplotách. Ještě než odpovídám, někomu volá a zjišťuje další informace, důležitě přikyvuje, významně něco blekotá v thajštině, která mi tu doposud nebyla příjemnější jak v tomhle okamžiku…
A to už jsem u kluků v pokoji, abych jim popsal zbytek. Jak Pim zavěsila, za plné řeči vytáhla desky, na nichž ukázala pláž u chatrče s palmových listů, od níž se táhl nepřerušený zástup lehátek. Že prý si budeme muset na noc připlatit lehátka a jinak se na ostrov dostaneme v rámci výletního zájezdu, v jehož ceně je cesta od hotelu k přístavu, oběd a slunění se na jedné z nejkrásnějších pláží na Ko Lan zvaná Tien. Bez příplatku za ta lehátka je to za 400 bahtů (asi 300 korun). Zpátky se pak povezeme další den večer s posádkou zájezdu z nedělního dne. Tak za tuhle nabídku se zvedly oči i kliďasovi Martinovi, neboť i vstupenka na dnešní krokodýly byla téměř o třetinu dražší. Hned jsme za Pim s Markem naklusali a holčina na nás zas posmutněle koukala, že nás ale čeká těžká noc. Když jsme se optávali proč, tak s hrůzou popisovala, jak jí její kontakt, náš zítřejší vedoucí zájezdu, pořád připomínal noční rej komárů. No, tak to jsme starostlivou Pim bláhově uklidnili, že Česká republika není tak severská země, aby neznala komáry. Na to se její rty zase výrazně roztáhly do úsměvu a pro jistotu i za plné služby zašla do toho obchůdku, kde si vždycky Martin s Markem klovou po dvou Singách do lednice či k bazénu, aby nám ještě ukázala, jaké že prostředky proti komárům si máme koupit. No, řekněte, nezahřálo by vás tohle na srdci? Ještě třikrát nám pak zopakovala celý ten scénář, na koho se máme obrátit, jak si lehátka objednat, jak a s kým se kde domluvit, kde jaká restaurace má na ostrově otevřeno a že všechno bude úplně skvělé. A že kdyby bylo nejhůř, určitě máme zavolat na číslo na vizitce, kterou jsem včera zezadu popsal telefonními čísly těch hotelů. Tuhle památnou vizitku mám schovanou dodneška…
 Zbytek dne už hrál na strunu pohody u hotelového bazénu, kde naší pozornost strhl poněkud oplácaný klučina, který s lízátkem v puse dělal salta, šipky i hluboké ponory. Nikdy ho z pusy nevyndal, připomínal mi toho generála ze Svérázů národních lovů, jehož doutník jeho koutek taky nikdy neopustil. Ale k dovršení absolutně vítězné pohody si další lehátka okolo bazénu zabralo hned několik neskonale krásných Rusek. Hned jsem si vzpomněl na mého kamaráda z expedice do Novosibirsku, který po nabytí informace, že v důsledku druhé světové války jsou ve městě na jednoho muže zhruba tři ženy, doslova zešílel. "Tri ku jedné. Já blbec, blbec… že som si nějakú neprivezol…"
Zrovna když bulvár "kumulek" postihl nečekaný výpadek proudu, jsme se my tři rozhodli mít hlad. Jedinou logickou volbou byla pizzerie, v níž nadmíru krásné Thajky připravovaly delikatesní pizzy s křehoučkým těstem v rozpálené peci. Martin byl poněkud rozmrzelý, protože v tom úmorném horku bez klimatizace sice dostal Singu, ale dívky mu z nezvyku k našim poměrům sklenici zaplnily obří porcí ledu. A ten zjevně k smrti nenáviděl, raději by teplé pivo. Ale večeře to byla násytná a v krásně exotické společnosti. Opravdové rozloučení s krokodýlím dnem jsme však učinili na pláži za západu Slunce, který končil barvitým soumrakem nad naším zítřejším cílem - ostrovem Ko Lan.
Všechny díly seriálu:
|
