Marek už v době, kdy jsme den po příletu vyšplhali k výsostnému Buddhovi a on spatřil jakousi thajskou "Perlovou věž", nepřestal o jejím dobytí mluvit. Co o ní vlastně víme? Z dáli se tyčí na severním počátku oproti Pattaye krásnějším Jomtienským plážím a na její vrchol dost často usedá asi pomalu jedoucí lanovka. I přes moji nelásku k výškám se k nadšení přidávám, neboť zmíněná Perlová věž v Šanghaji mi byla nesmírným odvazem. A pokud máme astronomicky "splníno", zatmění vyšlo, už jsem pro jakoukoliv koninu.
  Vůbec úspěch při zatmění ve všech nastartoval aspoň o kapičku vyšší nadšení a prvopočáteční pachuť k Pattaye doslova vyprchala. Ironií bylo, že na dnešek se rtuť v teploměru měla nejvíce držet v zásobní kádince, neboť oproti jiným dnům z celého toho výletu se měla vystoupat na "pouhých" 26° C. Každým krůčkem jsem si připomínal, co bych na jaře či v létě dal za tuhle teplotu u nás. Zvlášť když podle Murpyho zákonů se nám počasí dost často pokazí právě na volné víkendy. Ale zpět. Jako už ostřílení pattayští cestovatelé jsme hrdě nastoupili na prvního tukana a zkrátili si hodinovou procházku až k potenciální odbočce na vlídnou vyhlídku. Že jde jednoznačně o obřím zájmem opěvovanou lokaci, nám nemusel stvrdit ani první půlkilometr šlapání do kopce. Už na jeho horizontu - jinak krytém stromovou uličkou - se už hromadily davy. A taky zástupy stánků. Zpoceni jednoznačně nejnižší teplotou vyšlapáváme poslední metry úzkého chodníku a před námi brána. Za ní vydlážděný oplocený plac, na jednom rohu dalekohled na mince a dle očekávání desítky majitelů i těch nejvšivějších foťáků se snahou si ten výhled vtisknout do paměťových karet.
 Ale je o co stát, to rozhodně. Ze severovýchodního koutu máte možnost za dobrých podmínek dohlédnout až k obzoru zaplněnému nevzhlednou konturou velkého lodního přístavu u Thung Sukhla. My jsme to štěstí neměli, ale bohatě stačil onen vysněný pohlednicový výhled na celé jižní pattayské pobřeží s Velkým jižním molem. Do očí nám přitom fučel čerstvý vítr a po středu výhlídky se lidé fotili s monumentální památnou sochou Admirála Prince Apakorna, zakladatele thajského námořnictva. Pod ním je pak rarita v podání menší sošky celé polepené z listů ryzího zlata. Celou tu hrdost vyhlídkového místa kazí jen dlouhý a zjevně dost nutný vysílač. Ještě jednou zvláštností se může kopec chlubit - na vstupní bráně je na velkém transparentu napsáno, že dnes zapadá Slunce v 18:30. Ve skutečnosti je to o 41 minut dřív. Zjevně tu platí nadstandardní anomálie. Zbývá jen otázka, zda je toto pozdržení Slunce rovněž za příplatek…
   Dost bylo krásných výhledů, Pattayská věž čeká. To s Martinem netušíme, že nám Marek chystá ještě jeden nevšední zážitek. Při odchodu z vyhlídky, kde jsme si s radostí koupili lahodný mok v podání chlazeného čerstvého kokosu, nás cestička vede zpět k parkovišti autobusů. A tam - jak úder do očí - stojí stánek s čerstvě praženým hmyzem všeho druhu. No vzpomeňte si, jak nám blahodárná Evropská unie hodlá nařídit pojídat tento zjevně zdravý příspěvek každodenní stravy. Žijete-li labužnicky ve světě předsudků, pak se vám zvedá kufr už při pohledu na tuhle "delikatesu". Ale Marek očividně unijní příkaz bez potíží zvládne, až jednou zavládne. Za "když to zkusím, koupíte mi pivo" si nechává do mističky naložit široký výběr čítající všemožné brouky, kobylky, škorpióny i žabky a bez přílišného náznaku sebezapření se mistrovsky zakousává do… No, nebudu zabíhat do detailů, jestli se vám dělá zle. Já zrovna nepatřím do skupiny lidí, co by tímhle kulinářským kultem žila, takže sám sotva plním Markovo přání jeho hostinu dokumentovat. Můžu ale přísahat, že kdyby mi někdo zavázal oči a nemuknul ani slova o tom, co to přede mnou zrovna opražili, vůně nebyla zrovna odpudivá. Takže můžu slavnostně stvrdit, že i přes silnou nechuť způsobenou pohledem na věc na tom něco bude.
   Od hmyzí svačinky se s čestně slíbenou výhrou pro Marka za sázku přesouváme na jih, odkud se mylně vezeme tukanem poněkud dál od obří věže. Opakuje se, byť v menší míře, motanice jako při dobývání Svatyně pravdy, až konečně nacházíme vchod. Pattayská věž, na anglických mapách Pattaya Park Tower, je součástí značně většího komplexu čítajícího luxusní plavecký areál, jízdu pomalým "Maglevem" po dlouhé nadzemní kolejnici a samozřejmě jízdu i "pád" ze zmíněné věže. Samotná věž je vedena z hotelu Pattaya Park Beach Resort a její osmihranná "hlava" se čtyřmi patry nabízí dvě výhledové restaurace (53. a 54. patro) a samozřejmě výhledovou plošinu ve výšce 240 metrů. Odtud pak můžete zahájit "seskok" po laně nebo jízdu dvoubuňkovou lanovkou. Nahoru se dostanete buďto klasicky výtahem (když máte štěstí, v přízemí i v cílovém 54. podlaží vám servis i zasalutuje), nebo za příplatek vysněnou lanovkou, která se lajdá pro co nejdelší výjezdový zážitek asi půl hodiny.
 Nejkrásnější na celém areálu je, že je vstupenkou do již jednou zmiňované Jomtienské pláže, která je o dost čistší a lépe stavěná, jak (snad) všechny tři pattayské. Především pak úsek pod branami k parku. Od vnitrozemí se k parku dostáváte přes dlouhou tržnici s největším zaměřením na ruské turisty, co jsme za celou dobu objevili. Dokonce i samotní obchodníci na anglickou otázku "How much?" odpovídají cenami v ruských číslovkách. Hned u akvaparku je restaurace, kde Marek získává zaslouženou pivní odměnu. K naší smůle se ale vítr pořádně neuklidnil a i přesto, že jsme ráno spatřili z povzdálí lanovku v akci, je teď beznadějně zastavena. Pohledy na krásné Rusky u akvaparku ale opět náladu zvedají, zájem probouzí zejména dívka stojící u plotu za bázenem, k nám otočená zády. Na spodní části plavek má zezadu velký nápis "Sunset". O její dobytí se snažíme s Markem dotlačit Martina, bláhově popíjejícího plechovku Changa. Na to Mástr Popek pohotově reaguje slovy: "Pokud nemá zepředu sunrise, tak do ní nejdu." A pak že neumí pacholek anglicky…
Po krátkém pátrání nacházíme pokladnu koštující za cestu vzhůru (v přepočtu asi 140 korun za zpáteční cestu výtahem, o 70 korun dráž za cestu dolů "skokem" po laně). Markův den nezná hranic; náš dobrodruh si jede v zajetých kolejích sveřepě dál. Je to opět on, co si libuje v maximu možností a přiobjednává si cestu dolů obávanou jízdou po laně na háku. Než k tomu ovšem dojde, máme spoustu času si užít výhled z restaurace v 54. podlaží, bravurní (byť opět přes oblačnost nečistý) západ Slunce ze samotné "skokanské" vyhlídky a nakonec i noční scenérie Pattaye a Jomtienu. Zkrátka den jde dolů od vrcholu.
   Jak vidno, skoky tu jsou jak dračku. V jednom okamžiku člověk nemá daleko od pocitu, že je na palubě letadla, z něhož se chystá hromadný výsadek. Na samotný sjezd vás nejdřív oblečou do patřičných přezek a vy se pověsíte na konstrukci střechy za hák, či vás to udrží. Potom nastoupíte do kabinky, na níž vás muž s kuklou jak kat přichytí k nájezdovému háku, sednete si na "do vzduchu" vedoucí tobogán, dvakrát si zakřepčíte a už se vezete. Celá ta paráda trvá necelou minutu. Marek si to ovšem absolvoval až za tmy, čímž se vyhnul vzorné dokumentaci. Po našem šťastném setkání dole u výtahu s mírným zklamáním ze zážitku rázně prohlásil, že tuhle záležitost si musí nesporně zopakovat. Jistý rest si tak nesl na bedrech až do dne před odletem.
V samotném závěru dne jsme ještě po výškovém zážitku zastihli Pim, která už balila stánek. Pro naše oči ale s balením na chvíli přestala a na zítřek zajistila námi dlouho odkládaný celodenní rybářský výlet. Že to ale nakonec vůbec nebude o rybolovu, a přesto si beztak nebude nač stěžovat, se dozvíte v příštím díle…
Všechny díly seriálu:
|
