   Naší zde zcela poslední a zároveň od Pattayi vůbec nejvzdálenější návštěvou jsme poctili Sloní farmu. Opět nesmírně velký areál, za jehož branami najdete čiperné pracovníky čekající na turisty dychtící po zasednutí na sloním hřbetu. K tomu slouží malá zahrádka pevně přimontovaná k chobotnatci a jeden i docela malý Thajec sedící mu na krku s podivným zlatým hákem a palcem u nohy šimrajícím slonovi za uchem. Nástupní stanice je jak skokánek u bazénu. Pěkně si ji vyšlápnete po schodech a pak nasednete na zahrádku slonovi na hřbet. Perspektiva jak ze střechy dodávky, akorát se pravidelně klimbáte ze strany na stranu a sledujete, jak se zvířeti boulí klouby na zádech. Chobot je daleko, ale uši slona vám občas pohladí palec u nohou, což ke stylu řízení "kočího" asi moc nepomáhá. Kolem máte velké ananasové plantáže, a pokud se míjíte se slonem v protisměru, "kočí" si pěkně zakřičí ve svém jazyce na svého kolegu, my zas v angličtině zdravíme posádku. Je to vlastně hodně fajn, protože vás nese zvířecí kolos, který je ve světě vzácný a tady jsou ho mraky. Farma navíc nežije jenom turistickým ruchem, který čítá i jiné sloní kusy nebo střelbu zbraní na terč, ale i zpracováním dřeva, což je vidět všude kolem. Sloni jako mocná pracovní síla nejen táhnou těžké klády, ale sami v některých případech fungují jako ruční pily. Jedním chroustnutím zlomí i deseticentimetrový živý strom jako zápalku.
 Nemají kly, to jim bez výjimky farmáři uřezali. Ostatně - ač (či právě proto, že) je to nelegální - se v jednom nestřeženém okamžiku v lese po sloní koupeli kočí na nás otáčí a z malé brašničky schované v ledvince nabízí výrobky ze sloních kel. Marek chytře hraje nejistotu, protože jakmile se obchodník dostane na oči vedoucího farmy, bude muset rychle smlouvat, aby ho to nestálo místo či hůř. A taky že jo. Těsně před příjezdem na "můstek" si ho Marek znova volá a smlouvá cenu o třetinu nižší. Byl bych se dokonce ochoten vsadit, že ze dvou kusů, které nabízel, by za tu cenu (usmlouvaných 200 bahtů) prodal oba. Zcela nejvtipnější a pro mě doposud nejoriginálnější překvapení na nás čeká vzápětí, kdy ze slona hrdě sesedáme a organizátorka nás vede k obchodu se suvenýry. Vedle tradiční fotky nás na slonovi, kterou za tu hodinku jízdy místní koumaři stihli nafotit, vyvolat a zasadit do krásného papírového rámu, jsou i laciné stěnové hodiny. Nic zvláštního, kdyby v nich ovšem nebyla naše fotka zasazena do Photoshopem vytvořeného ciferníku. Jestli nic jiného, tak tenhle upomínkový předmět by zasloužil metál za originalitu. Záchvat smíchu jsme měli ještě v autě. A za tu jejich snahu i ty hodiny…
 Protože to byl zároveň náš poslední den se zájezdem od Pim, rozhodli jsme se jí vše nějak džentlmensky česky oplatit. Vlastně jsem na to myslel už několik dní dřív. Koupili jsme ji k večeru kytku - svazek červených růží - a že jí za vše poděkujeme. Marek okamžitě vycítil příležitost a se slovy "to už nezažiješ, to se nebude opakovat" mě navedl přímo do cesty kumulkám. No kdybyste viděli, jak se ty holky začaly prát a dobírat se. Jedna dokonce drze hned sáhla po kytici s tím, že mi za ní moc děkuje, zatímco druhá už mě hladila po vousy zarostlé tváři a hodlala mě stáhnout z trička ještě tady na ulici. Kluci to s velkou měrou ocenili jako hrdinství, navzdory tomu, že to byli oni sami, kdo mě do toho namočil. Kytka ale bezpečně doputovala k Pim, která byla částečně v rozpacích (přeci jenom se kytice v Pattayi primárně kupují kumulkám) a částečně v patřičně dojaté náladě. Nakonec se s námi i indiánem poctivě vyfotila a s radostí připomněla, že tu bude i příští rok a že se na nás bude těšit. Naše nohy ale příští rok míří značně dál - do už tak dost vytoužené Austrálie za úplným zatměním Slunce.
A teď konečně trošku té slibované (ne)tabuizované "divočiny". Hodím stranou chronologii vyprávění, neboť noční život v Pattayi si zaslouží spíše obecné poznatky proložené občasnými historkami. Předně je třeba na celý ten žhavý svět pohlížet z historického hlediska. Na různých serverech i v průvodcích se dočtete, že zhruba do konce padesátých let minulého století byla Pattaya jen nevýrazná rybářská vesnice daleko od Bangkoku, kde se za války ve Vietnamu usídlilo několik amerických vojáků. Někteří z nich našli zalíbení v místních exotických drobounkých a krásně stavěných Thajkách, které jejich nadšení sdílely. A tak - podobně jako v samotném Bangkoku - se ruku v ruce začal rozvíjet bohatý sexuální průmysl.
V praxi jste toho svědkem doslova na každém rohu. Ostatně i v průvodci se dozvíte, že je zcela běžné si pronajímat pokoj v hotelech s tím, že recepce na některých hotelech přímo počítá s vaší iniciativou vodit si vcelku okatě oděné thajské dívky. Některé hotely ovšem toto nadšení nesdílí a mohou chlípného turistu ze svého střediska vyhodit na ulici (ne že by mu to mělo nějak zvlášť vadit - ubytoven je tu přehršel). Existuje tu však i třída takových ubytovacích areálů, v nichž rovnou lze zažádat o společnici. My jsme proto zcela běžně snídali po boku s Rusy nebo Němci, které ještě z předchozího večera doprovázely zhruba o dvacet let mladší thajské dívčí polovičky. Musíte se nad to nadnést, ať to boří jakékoliv vaše morální zásady. Pattaya je tím vyhlášená a turista to proto musí brát jako součást místní kultury.
 Život v Pattaye si proto velmi rychle po první návštěvě rozdělíte na dvě diametrálně odlišné poloviny. Tu exotickou denní s množstvím nejrůznějších (nejen sportovních) atrakcí jsem vám už v minulých dílech popsal. Jakmile se ale setmí, jakoby se kulatý stůl otočil a dostali jste úplně jinou objednávku o mnoha jinde zakázaných chodech. Zejména si musíte navyknout na to, že Pattaya žije do 5. hodiny ranní a noční klid pak trvá přibližně do devíti ráno. Odevšad se linou decibely hluku z dunících basů v nejbližších nočních podnicích. Lehce oděné dívky jsou v nesmírně četných skupinkách na ulici, kde až nepříjemně lákají své zákazníky. Sedí na židlích před barem a jsou štonch se po vás vrhnout, chytat za ruce, tahat se o vás, i při absolutně nulovém zájmu vás hladit po tváři nebo vás i kousek cesty spjatě doprovázet, než se jim strhnete z náručí. Není v podstatě žádné místo, které by tím nebylo aspoň trochu poznamenáno, takže si zkrátka musíte zvyknout. S patřičným nadhledem je to ale docela sranda.
  Kapitolou samou o sobě (aspoň co jsme navštívili) je proslulá ulička Walking street, o níž jsem se zmiňoval v druhém díle. Leží kousek od Velkého jižního mola a její skutečný potenciál načichnete až, jak padne tma. Tehdy se z nenápadných restaurací stávají žhavé placy a přes den téměř skryté noční podniky najednou otevírají své rudým neonem ozářené dveře a nabízí mužskému (i ženskému!) pokušení i to nejodvážnější. Ovšem nelze říct, že by Walking street byla vesměs jen centrem hříchu, spíš je to taková atypická atrakce. Je to jako byste dali dohromady svět Karlova mostu, nebo spíše moskevského Arbatu, celou tu náturu vložili do Las Vegas, zmenšili co do prostoru a ještě o sto procent více stáhli háv cudnosti některých nabídek. Takže kráčíte po Walking street, sledujete spoře oděné tanečnice ve venkovní buňce Moulin Rouge, na rohu dalšího podniku stojí snad i plastickou operací zdokonalené ženské tělo, kousek odtamtud tančí parta pouličních tanečníků free style, odzadu zní peprný hlas snaživé imitátorky Tiny Turner, ve vzduchu létají balónky a vystřelovací svítící vrtulky, no a v samotném závěru uličky se můžete nechat nakreslit portrétistou či poslechnout si absolutně, ale absolutně falešnou zpěvačku s úsporným bandžem. Nesmím zapomenout na rokový klub, pouličního kouzelníka nebo restauraci, kde na parketu mezi sedícím jedlíky probíhá soutěž v latinskoamerických tancích. Když chytíte správný den, jste svědky skutečně perlových situací, z nichž jednu mi Martin s Markem vyprávěli z návštěvy předchozího dne. Manželé kráčeli po Walking street, v kapse nějaký ten suvenýr. Manželka, zavěšená za svého chotě, se jen na okamžik otočila a manžel zřejmě (omylem?) navázal s nějakou kumulkou oční kontakt. I když byl krátký, kumulce se zjevně kus chlapa líbil, a tak ho spolu s dalšími doslova vytrhly ženě z náručí a už hoplá do podniku. Žena prý musela o svou polovičku bojovat kabelkou…
  Když jsme se pak po Walking street v noci vraceli po pláži do hotelu, i samotná ulička - přes den plná obchodníků - se kupila těmito dívkami. Opět vládl odliv a s ním se pláž plná bezbranně položených lodí plnila desítkami hledačů s detektory kovů. Kumulky postávaly po skupinkách, některé už hověly na svém objektu, nicméně my jsme bojovně kráčeli dál. Občas se některé vyzpovídaly policistům; patrně už byly daleko od povoleného území činu, navíc se zde stavělo obří pódium pro blíže neurčenou akci spojenou s vánoční návštěvou thajského krále. Až najednou Marka něco silně zaujalo. Večeři jsme měli v restauraci, která byla pro nás objevem kvůli českému menu. Martin v ní pojedl thajský "český řízek", což označil za největší úspěch dne. Při trávení nás navštívil starý dědula s nesmírně odporným chrupem, který neustále cosi nesrozumitelně opakoval a díval se směrem k číšnicím. Až napotřetí jsem mu porozuměl, že prodává Viagru. Odmítli jsme, hlavně u jídla to bylo dost nevkusné. Markův šok na té pláži ale přineslo zjištění, že ten starý otrava na číšnice neukazoval jen tak náhodou. Právě jednu z nich tam Marek poznal…
Tak takhle to zhruba je. Bez servítek, s trochou exotické vůně a setsakra podpůrným tropickým nočním počasím. Zkrátka Pattaya je jako milovaná žena. Musíte ji tolerantně brát se vším, s tím dobrým i tím vadivým.
Všechny díly seriálu:
|
