Jedná se o vůbec nejtěsnější průlet komety kolem Země v historii astronomických pozorování. Andrej Lexell vypočítal, že oběžná doba komety kolem Slunce dosahuje téměř 6 let. Avšak při následujícím návratu v roce 1776 se kometa nacházela na opačné straně Slunce než Země. Další návrat komety ke Slunci měl nastat v roce 1782, k čemuž ale nedošlo. Kometu již nikdo nespatřil.
Francouzský matematik Pierre-Simon Laplace (1749-1827) problém objasnil zjištěním, že kometa přežila několik setkání s Jupiterem. Při jednom se změnila dráha komety tak, že byla navedena směrem k Zemi, při posledním setkání byla naopak vyvržena ven ze Sluneční soustavy.
 Od té doby byl Jupiter považován za ochránce Země před kometami. V roce 1994 uskutečnil George Wetherill (1925-2006) z Carnegie Institution of Washington, USA, počítačové simulace, které definitivně upevnily představu obří planety, která nedovoluje objektům z Oortova oblaku jakkoliv ohrožovat Zemi. Tehdy byla tato tělesa považována za hlavní hrozbu pro naši planetu.
V současné době snad každý ví, že se spíše musíme obávat asteroidů a krátkoperiodických komet. Kromě toho je známo, že při absenci patřičné výpočetní kapacity si George Wetherill vypomohl značným zjednodušením problému. Proto Jonathan Horner z University of New South Wales (Austrálie) a Barrie W. Jones z Open University (Velká Británie) uskutečnili nové modelování, které ukázalo, že čím je hmotnost planety nacházející se v místě oběžné dráhy Jupiteru nižší, tím silnější jsou dlouhodobé rezonance mezi Jupiterem a pásem asteroidů. Největší počet planetek směřujících k Zemi vznikal v modelu, v němž hypotetická planeta měla pouze jednu pětinu hmotnosti planety Jupiter. Při existenci současného Jupiteru tok těles směrem k Zemi dosahuje zhruba poloviny maximálního množství.
Analogický výsledek, i když na základě jiného přístupu, dostáváme při vyhodnocení vlivu krátkoperiodických komet. V současné době je gravitace Jupiteru schopná nasměrovat komety k Zemi (připomeňme si kometu Lexell). Současně však stejným způsobem Jupiter "vyhazuje" nebezpečné komety ven ze Sluneční soustavy. Pokud by měl Jupiter pouze 1/5 současné hmotnosti, tato rovnováha by byla porušena. Planeta by byla schopna změnit dráhy komet a nasměrovat je k Zemi, avšak přišla by o schopnost většinu z nich vystrnadit ven z naší planetární soustavy.
 Z toho všeho vyplývá, že Jupiter není zrovna dobrý "kamarád". Více než 90 % těles křižujících dráhu Země představují asteroidy. A to, že plynný obr nás chrání před dlouhoperiodickými kometami, je slabá omluva. Je zřejmé, že při hledání potenciálních obyvatelných planet mimo Sluneční soustavu musíme vyloučit soustavy, v nichž se na oběžné dráze našeho Jupiteru nachází plynný obr o hmotnosti 0,2 Jupiteru. V naší Sluneční soustavě se to celkem podařilo: ke srážce s velkou planetkou dochází přibližně jednou za 100 miliónů roků, následně zemská biosféra potřebuje asi 10 miliónů roků na to, aby se "vzpamatovala". Pokud by k takovýmto srážkám docházelo například jednou za milión roků, pak by se Země změnila na planetu bez přítomného života.
Avšak na druhou stranu meteority a komety přinášejí vodu a další potřebné látky. Bez toho, jak se domnívají někteří astronomové, by Země zůstala suchým objektem jako je náš Měsíc, a tudíž bez jakéhokoliv života. Ne nadarmo se říká "zlatá střední cesta".
Zdroj: stp.cosmos.ru a www.astrobio.net
Převzato: Hvězdárna Valašské Meziříčí |
