Začínáme... demografií
Některé astronomické úkazy jsou z hlediska délky lidského života vzácné. Perioda Halleyovy komety odpovídá délce našich životů, a proto ji jen málokdo může vidět dvakrát - a nikdo nikdy třikrát.
S přechody Venuše přes sluneční disk je to podobné. Jen lidí, kteří tento úkaz mohli vidět dvakrát za život, bude v červnu 2012 více. Vlastně hodně. V České republice to bude hnedle 90 % obyvatelstva. Nikdo z našinců ale neuvidí přechod Venuše potřetí - nejstarší žijící občanka se narodila plných 22 let po předposledním Venušině tranzitu. A ani jinde na světě zřejmě nikdo takový nežije (relativně dostatečně potvrzená jsou data narození lidí, kteří se letos dožívají maximálně 115 let, a to nestačí). Člověku, který by se mohl honosit třemi tranzity Venuše, by muselo být letos alespoň 129,5 roku.
Ale v předminulém století pro spatření tří průchodů Venuše teoreticky stačilo dožít se 113 let! A taky trochu cestovat. Stejně tak tomu bude u tranzitů ve 22. století - vzhledem k prodlužování průměrného věku určitě mezi námi běhá nejedno děcko, které by mohlo tento úkaz vidět třikrát. Ba co víc: vsadím se, že některý z dnešních druháků svým věkem pokryje hned čtyři tyto úkazy. Proč ale takový nesoulad v nebeské harmonii a pravidelnosti mezi současností na jedné a budoucností s minulostí na druhé straně?
Číselná rozcvička
Popsaná neshoda plyne z nanejvýš pravidelného oběhu Země a Venuše kolem Slunce. Oběžné doby (siderické) obou planet mají jenom přibližně společný násobek 243 let. Je přibližný, proto se periody konjunkcí postupně mění. Důsledkem toho v současnosti - tedy od 16. až do 31. století - jednotlivé tranzity klopýtají v rytmu 8, 122, 8 a 105 roků. Přesněji řečeno, v rámci 243leté periody k tranzitům dochází po 105,5 rocích, pak po 8, poté po 121,5 a opět po 8 rocích.
Od 4. tisíciletí budou přechody Venuše probíhat v taktu 105, 130, 8 let. A v době před narozením Mikuláše Koperníka poskakovaly tyto úkazy v periodách 8, 113, 122 roků.
Tranzity nastávají vždy počátkem června a prosince. Je to proto, že tehdy je Země v uzlu dráhy Venuše. Oproti Venuši je Merkur (tranzity mohou nastat jen u vnitřních planet sluneční soustavy) k pozemským astronomům přejícnější - tranzity Merkuru nastávají 13× či 14× za století (naposledy se tak stalo roku 2003 a 2006, poté to bude v letech 2016 a 2019). U Venuše je to v průměru jen 1,2× za století. Nižší četnost tranzitu Venuše má na svědomí její delší oběžná doba, a tedy zřídkavější výskyt v uzlu své dráhy.
Otázka historikova: kdy se to stalo?
 A když jsme u těch čísel (čtete článek z historie astronomie - a ani astronomie, ani historie se bez čísel neobejdou), pojďme si pozorovatelné tranzity Venuše spočítat. Nebojte, na to nám budou bohatě stačit prsty na rukou.
Pozorovatelné tranzity mohly být jen ty z nich, které nastaly po vynálezu dalekohledu (1609 - Galileo Galilei) - a těch bylo všehovšudy sedm. Srovnejme to s výše jmenovanou Halleyovou kometou (správně 1P/Halley): ta se od prvního doloženého použití dalekohledu objevila pozemšťanům pětkrát. A kdyby si Galilei s dalekohledem o dva a čtvrt roku pospíšil, tak to mohlo být šestkrát.
Proč započítáváme jen tranzity po vynálezu dalekohledu? Na rozdíl od Halleyovy komety lze v případě pozorování přechodů Venuše přes Slunce reálně uvažovat opravdu jen o období po vynálezu dalekohledu. Úhlový průměr Venuše je poměrně malý a není spolehlivě doloženo, že by někdo dokázal bez dalekohledu rozeznat její srpek. Je ale pravda, že v okamžiku dolní konjunkce, kdy jedině může nastat tranzit Venuše přes Slunce, je její úhlová velikost 60˝, zatímco přes filtr lze prostým okem u středu slunečního kotouče rozeznat už skvrny s umbrou velikou pouze 15˝ až 20˝. Za výjimečných okolností (např. při západu Slunce) nelze tedy spatření tranzitující Venuše zcela vyloučit, ale pro sledování loudavého pohybu Venuše vůči slunečnímu kotouči bychom museli předpokládat použití filtrů - a o tom doklady rozhodně nemáme.
Není tedy divu, že o sledování tranzitů Venuše (natožpak Merkuru) v době do 17. století nemáme žádné věrohodné zprávy. Jiného názoru je ale např. Gruss, který tvrdí, že o tranzitech Venuše věděli již Arabové v 8. a 9. století; ale svůj názor nepodkládá ničím konkrétním. Ani Johnson s tím nesouhlasí a odkazuje na zprávu asyrologa Archibalda Henryho Sayce (1846-1933) o fragmentech asyrské hliněné tabulky, na kterých je text přeložitelný - s trochou fantazie - jako záznam o přechodu Venuše přes Slunce.
Existují i záznamy o pozorování tranzitů pouhým okem v 18. a 19. století, ale nejspíše je na místě to, co o takových pozorovatelích úkazu v roce 1761 napsal francouzský astronom a matematik Dominique François Jean Arago (1786-1853): "používají více vlastní představivost než svoje oči". Spíše než Venuši mohou pozorovatelé bez dalekohledu zahlédnou větší sluneční skvrnu.
Proto se budeme věnovat jen pozorováním přechodů Venuše spolehlivě doložených - tedy pozorovaných s pomocí dalekohledu.
A kdy tedy dosavadní tranzity v teleskopické éře nastaly? Bylo to: 7. 12. 1631, 4. 12. 1639, 6. 6. 1761, 3. 6. 1769, 9. 12. 1874, 6. 12. 1882 a 8. 6. 2004.
A další, které nás (s výjimkou toho letošního vlastně naše potomky) čekají, budou mít v kolonce datum napsáno: 6. 6. 2012, 11. 12. 2117 a 8. 12. 2125.
Otázka zeměpiscova: Kde to bylo vidět?
Dosud tedy pouhých sedm pozorovatelných tranzitů za čtyři století. Ale: byly všechny pozorovatelné v České republice (případně v ČSFR, ČSSR, PČaM, ČSR či v Zemích Koruny České)?
Ani zdaleka ne. Pokud bychom to poměřovali pozorovacími podmínkami tranzitu roku 2004, kdy u nás (v ČR) bylo Slunce v maximu úkazu 50 stupňů nad obzorem, museli bychom pro obdobnou podívanou zabrousit v historii dokonce až do roku 1040, kdy bylo Slunce ještě o trochu výš. O malinko horší podmínky u nás byly roku 1283 (první kontakt se odehrál 50 stupňů nad obzorem, čtvrtý kontakt ale už těsně nad obzorem). Ale tehdy o něčem jako je dalekohled - možná kromě Rogera Bacona - nikdo neuvažoval.
Budeme tedy muset asi ze svých nároků na pozorovatelský komfort slevit. Nuže: které tranzity od roku 1609 byly z našeho území celé pozorovatelné?
Ehm… s prominutím, zase jen ten poslední v roce 2004.
Dobrá, teď už nejde o komfort: byl od nás vůbec nějaký přechod Venuše od roku 1609 vidět? Ale jistě. Ten poslední z roku 2004… a dva další. Připouštím, z hlediska historie je to výčet dost žalostný. A přitom dvakrát chybělo málo a mohl být přidán ještě alespoň jeden.
Roku 1631 totiž čtvrtý kontakt nastal pouhý stupeň pod obzorem a v roce 1639 pro změnu první kontakt začal přesně při západu Slunce. Když bychom si malinko zapodváděli, mohli bychom je aspoň zčásti připočíst. Čtvrtý kontakt tranzitu v roce 1631 totiž teoreticky mohl být vidět od Břeclavi a první kontakt roku 1639 zase z některého kopce Českého lesa.
Zanechme ale úvah co by - kdyby a věnujme se těm dvěma reálně pozorovatelným tranzitům.
První z nich - a byl to tranzit roku 1882 - ukázal 1. a 2. kontakt těsně nad západním obzorem (jenom v poloviční výšce, než v jaké ho uvidíme letos). A druhý tranzit byl od nás viditelný roku 1761 - při prvních kontaktech Slunce ještě nevyšlo a v maximu bylo pak 20 stupňů nad obzorem.
Tento druhý (chronologicky ovšem první) tranzit byl od nás také pozorován, a to z ochozu astronomické věže v pražském Klementinu. Pozorování prováděl P. Joseph Stepling (1716-1778), první ředitel pražské hvězdárny - ano, ten, co prosadil v Klementinu astronomii teoretickou i pozorovací, nechal postavit astronomickou věž v dnešní podobě, zřídil fyzikální kabinet, zakoupil (z části i ze svého) přístrojové vybavení hvězdárny, započal s klementinskou řadou pravidelných meteorologických pozorování atd.
Článek je zkrácenou verzí textu, který vyšel v Astropisu Speciál 2012 a který si můžete celý stáhnout na webu Astropisu: Minulá pozorování přechodů Venuše (dokument PDF).
Astropis je časopisem pro všechny příznivce astronomie - od těch, kteří se rádi dívají občas na oblohu, až po profesionální astronomy, kteří si rádi přečtou populárně napsané přehledové články. Časopis přináší (na minimálně 44 stranách) popularizační přehledové články ze všech oblastí astronomie a i z příbuzných oborů přírodních věd jako je astrofyzika, částicová fyzika, kosmologie, fyzika plazmatu, astrobiologie či dějiny vědy. Ve čtyřech pravidelných číslech časopisu samozřejmě nemohou chybět rubriky a články věnované praktickému pozorování hvězdné oblohy, stejně tak jako novinky z vědy či recenze. Každoročně pak vychází monotématické speciální číslo věnované některé oblasti astronomie či speciálnímu jevu na obloze či v dalekém vesmíru. Společnost Astropis je kolektivním členem České astronomické společnosti a členům ČAS krom Astropisu dochází do schránek i samostatně neprodejný věstník Kosmické rozhledy.
|
