Měření vědeckých přístrojů podsystému kosmických paprsků na palubě Voyageru 1 v posledních měsících naznačuje, že tato sonda prolétá rázovou vlnou na okraji heliopauzy, tedy okrajem obří bubliny okolo Slunce zvanou heliosféra, v níž převládá tlak slunečního větru nad tlakem ostatních hvězd.
 Sonda Voyager 1 nedávno překonala vzdálenost 121 astronomických jednotek od Slunce. Přestože je na své cestě již 35 let, dosáhla zatím jen nepatrného zlomku vzdálenosti k Oortovu oblaku, natož aby se dostala na jeho vnější okraj. I přesto můžeme říci, že je již na okraji Sluneční soustavy. Ne na okraji gravitačního vlivu, ale na okraji vlivu kosmického počasí Slunce.
Již v prosinci roku 2004 proletěl Voyager 1 rozhraním, kde rychlost částic slunečního větru klesá z nadzvukové na podzvukovou. Částice jsou ze Slunce vyvrhovány rychlostí průměrně asi 400 km/s a rychlost zvuku v meziplanetárním prostředí je asi 100 km/s (záleží na konkrétní hustotě prostředí, jež není všude stejná). K brzdění slunečního větru dochází interakcí částic s mezihvězdným prostředím. Tato oblast se nazývá heliopauza a její vnitřní okraj je ve vzdálenosti přibližně 75 až 90 AU. Zde stále převládá sluneční vítr, ale vlivem nízké rychlosti u něj dochází k turbulentnímu proudění. Prostředí není homogenní a vyskytují se zde bubliny o velikosti převyšující jednu astronomickou jednotku.
Dříve se uvažovalo o tom, že heliosféra má spíše kometární tvar. V posledních letech probíhal průzkum tvaru heliosféry pomocí přístroje Ion and Neutral Camera (NIMI / INCA) na sondě Cassini a také samostatnou družicí na oběžné dráze Země - Interstelar Boundary Experiment (IBEX). Získaná data přinesla více otázek nežli odpovědí, nicméně jedním z výsledků je zjištění, že heliosféra má tvar spíše vejčitý, či kapkovitý.
 Na okraji heliosféry by měla být patrná rázová vlna, někdy označovaná jako "vodíková stěna". Jde o materiál z mezihvězdného prostředí zabrzděný na okraji heliosféry. Při jeho průletu by měl být patrný značný nárůst teploty i hustoty částic.
Detektor vysoce energetických částic na Voyageru 1 zaznamenával v posledních letech neustálý mírný nárůst množství galaktických částic. Od počátku roku 2009 do ledna 2012 se jejich množství zvýšilo přibližně o 25 %. Dne 7. května tohoto roku však došlo k prudkému nárůstu množství galaktických částic, kdy se během týdne zvýšil jejich počet o 5 % a během následujícího měsíce dokonce o celých 9 %. Tento trend stále pokračuje, ačkoli nyní o něco pomaleji.
Nejedná se zatím přímo o přechod hranice heliopauzy, nicméně to může být známka toho, že rozhraní je již nedaleko. Až jím sonda proletí, zaznamená rapidní úbytek slunečních částic a magnetické pole změní svoji orientaci, neboť převládne jeho globální galaktický charakter nad místním magnetickým polem našeho Slunce.
Původní předpoklady průletu Voyageru 1 rázovou vlnou uvažovaly rok 2014, tedy 10 let po jeho vletu do heliopauzy. Nyní se však zdá, že k této události může dojít i o dost dříve. Voyager 1 i jeho sesterská sonda Voyager 2, vzdálená necelých 100 astronomických jednotek od Slunce, jsou i po 35 letech služby v překvapivě dobrém stavu.
Převzato z webu Hvězdárny Plzeň |
