  Za starých časů, t.j. ještě v 50. letech minulého století, byla používanou metodou pozorování meteorů tzv. vizuální statistika. Několik pozorovatelů, nejlépe 5 (4 světové strany a zenit) leželo na lehátkách a hledělo na oblohu. Komunikace se zapisovatelem byla čistě verbální, spatření meteorů hlásili pozorovatelé zvoláním citoslovce (stop, bum, bác, atd.), která si pozorovatelé zvolili, aby zapisovatel okamžitě rozeznal, kdo volá.
V r. 1956 u nás zavedl Zdeněk Kvíz pozorování metodou „nezávislého počítání“, kterou navrhl již v r. 1928 Öpik a kterou upravil pro libovolný počet pozorovatelů (Öpik ji formuloval pro dva pozorovatele). Jedním z předpokladů metody byla nezávislost pozorovatelů, bylo tedy nemožné, aby se ovlivňovali voláním na zapisovatele. Bylo nutné, aby signalizace spatření meteoru byla neakustická – nasnadě byla tedy signalizace světelná.
  První zařízení pro světelnou signalizaci zhotovil v Brně (kde Z. Kvíz pracoval) Jiří Jan. Byl to malý panýlek z pertinaxu osazený žárovkami a s přípojnými kabely. Velmi brzo však bylo postaveno skutečné „krmítko“. Základem byla deska o rozměrech asi 40x60 cm se dvěma stěnami menší šířky a „stropem“. Bylo osazeno 8 signálními žárovkami do kapesních svítilen a devátou osvětlovací. Žárovky byly kryty barevnými sklíčky a napojeny na miniaturní zásuvky, namontované na zadní straně „krmítka“. Do nich se zasouvaly zástrčky několikametrových dvoulinek opatřených zvonkovými tlačítky. Zdrojem energie byly 4 ploché baterie v paralelním spojení.
Základní nevýhodou systému byla skutečnost, že osvětlení i signalizace byly napájeny jedním zdrojem. Při delším pozorování, resp. po několika nocích, se baterie vybíjely a signální světla se dala přehlédnout. V 60. letech byla podle původního vzoru vyrobena v Brně další dvě „krmítka“ stejného systému a vzhledu. To byly vzory, od nichž se odvíjely další výrobky stejného určení, např. zmíněné krmítko z Jaroměře.
 V Úpici sestrojil kolega Jan Klimeš st. krmítko jiného typu. Vymyslel obvod s tranzistorem, v němž se signálním světlem zapojilo automaticky i osvětlení krmítka; po skončení zápisu zapisovatel zvonkovým tlačítkem osvětlení zhasl.
Viděl jsem i sofistikovanější krmítka, v nichž se zapisovalo na „nekonečný“ pás papíru, sunoucí se po skleněné desce osvětlené zezdola. Bylo ale nepohodlné, neboť psací plocha byla malá, asi 15 cm nad povrchem stolu, což znemožňovalo podepření ruky při psaní.
Některá krmítka jsou zobrazena na fotografiích zveřejněných v seriálu o meteorických expedicích.
Související a doporučujeme:
[1] Víte co je krmítko? (Marcel Bělík)
[2] Ohlédnutí za legendárními expedicemi (Miroslav Šulc)
|
