Dovolím si drze poněkud osobnější rovinu, přestože nemám ve zvyku chvástat a už vůbec ne před širým publikem jako toto. Jenomže tady je v hlavní roli nevyzpytatelná příroda a buhví proč nám to tentokrát vyložila se všemi trumfy, čili by bylo škoda si to nechat pro sebe. Tedy pokud máte chuť to celé se mnou prožít. Pak otevírám dveře do Ugandy…
  Že se za letošním (v jistém smyslu na nějaký čas posledním a zas naprosto unikátním) zatměním Slunce vydám, nebylo prakticky vůbec jisté. Pochopitelně největší skálou k proražení byla poněkud lehká peněženka v kontrastu s těžkými ambicemi, o (ne)výzvách samotné centrální Afriky nemluvě. Však si to jen spočítejte: hrozba žluté zimnice (očkování je vtipný příběh sám o sobě – někdy osobně povím), ještě větší hrozba malárie, nevyzpytatelné konvektivní počasí v centrální Africe, zdánlivě neznámá Uganda s občasnými nepokoji za přítomnosti kalašnikovů, občas nějaký ten hroch a lev, extrémně krátká fáze úplného zatmění a rovněž malá výška Slunce nad obzorem v době úkazu. Suma sumárum, definitivně jsem se zbláznil.
Dobře, postavme na druhou misku vah pár argumentů: zatmění je hybridní, čili chromosféra a její přechod do koróny po celém obvodu Slunce. Navíc vyspělá fotografická technika a jen pár dní před úkazem se Slunce nějak uráčilo začít bouřit, což na atraktivitě potencionálních výsledků mnohonásobně přidá. A navíc mám rád bouřky s tmavým nebem, takže Uganda je rozhodně výzvou.
  Vše začal jeden mail mně podobného nadšence, navíc s Afrikou již značně více spřízněného – zatměňového cestovatele Honzy Sládečka. Když se mu jak zlaté jablko dostala pod ruku nabídka kanadského cestovatele polského původu, Lukazse Gornisiewicze, který po boku holandského kolegy Alexe Gustafssona sháněl další dva účastníky do čtyřčlenné skupiny organizovaného výletu ugandské „Tours and Safari“. Říkám si: „Cestovka v Ugandě? Organizovaný výlet? No, tak to je zabitý. To se jen povezem jak obtloustlí Amíci s kompaktem na krku a možná budem mít štěstí na zatmění.“ A navíc zatmění jako cíl pětidenní cesty poblíž pramenu Nilu, přes jezero Victoria, přírodní park Murchison Falls plný bůvolů, slonů, hrochů či krokodýlů za tak malý příplatek – buď ty peníze už nikdy neuvidím (jedna má měsíční výplata podružného státního zaměstnance, podnikatel by se pousmál), anebo zažiju pravou divočinu se vším všudy, protože moc muziky od toho čekat nemůžu. Pak už zbývalo sehnat letenky (přibližně druhá výplata státního zaměstnance) a ejhle, konec října dorazil jak bouřkový liják.
 Nebudu napínat a ani se rozepisovat. Ostatně – o samotném cestování a perlách Ugandy coby perly Afriky si budete moci poslechnout na mé přednášce na úpické hvězdárně 17. prosince od 18 hodin, v případě domluvy i jinde. A vězte, že je o čem vyprávět. Řeknu jen pár hesel: krásné černošky (ne náhodou na prvním místě), vysněné bouřlivé počasí každý den, safari a přitom ne Safari, přátelství, myšlenková čistota Uganďanů, vyděšený/naštvaný hroch vs. Canon 6D fotící Mléčnou dráhu, Mléčná dráha, znovu Mléčná dráha, celoměstské výpadky elektřiny a Mléčná dráha, Venuše a Mléčná dráha, bouřka a Mléčná dráha, zodiakální světlo, protisvit a Mléčná dráha… a krutá neochota vracet se zpět do České republiky (ne, Mléčná dráha s tím nemá nic společného… ehm, tak teda trochu).
  
Přejdeme ovšem ke klíčovému dni 3. listopadu 2013. Tedy začneme raději 2. listopadem. Díky našemu skvělému průvodci Crammy Wanyamamu, který zájezd inicioval prakticky jen proto, že chtěl vidět zatmění Slunce (jinými slovy, zájezd jen na oko, ovšem se vším komfortem; v reálu další kamarád na celý život), jsme měli naší pozorovací lokalitu zabranou už dlouhý den před zatměním. Pás totality nám nabízel tři možnosti – oblast u města Nebbi, v centrální linii ležící chatrčové městečko Pokwero (silnice vedoucí od většího Pakwachu – města mimo linii totality) nebo vzdálenější Gulu. Bral jsem to záměrně od západu k východu, kde v tomto případě hrály roli pouhé sekundy. Ty samé sekundy hrály roli i v samotné šíři pásu, která se pohybovala v našich lokalitách okolo 18 km. Nikdy bych nevěřil, že i pár desítek kroků jedním či druhým směrem může být tak citlivých pro výslednou délku zatmění. Takže pečlivé rozhodnutí viselo na vlásku každého z nás a doposud nemůžu uvěřit, jak perfektně sehraný tým jsme si vlastně nechtěně vytvořili. Jen si to vemte: Lukazs jako chodící encyklopedie tohoto zatmění, Alex IT technik schopný nažhavit internet za nejhorších podmínek, Honza Sládeček jako rozvážný R-kový meteorolog, jehož úsudky ovšem vždy dávaly správný výsledek, a Crammy jako místní řidič a vyjednavač. No a já si tak skromně urval roli hlavního technika a fotografa pro pozorování a správné pořízení všech snímků pro M. Druckmüllera. Čili asi chápete, že moje role mohla být na nervy prakticky sebevražedná.
Zatímco Crammy si už někdy v dubnu pečlivě svůj zájezd připravil a přesně vytyčil cíl u města Nebbi, kde budeme pozorovat, bylo jasné, že jeho plán je jen zálohou. Z týmového rozhodnutí jsme si vybrali místo u vesničky Pokwero, odkud prakticky pár metrů od centrální linie na sever vedla úzká rudá prašná silnice a po asi jednom kilometru se na její levé straně odhalilo velké fotbalové hřiště poblíž školy (později jsem zjistil, že je to základní škola Japyemonen Primary School). Jako každá podobná instituce i tato byla hlídána vojáky a Crammy z nás rázem udělal VIP, neboť s vojáky dojednal, aby nám tento plácek vyhranili pro zítřejší den. Na místě jsme si i změřili polohu Slunce v době zatmění a prozkoumali vývoj počasí v čase úkazu. Předpověď na můj vkus byla až moc perfektní, ostatně už od srpna – kdy jsme s Honzou ladili techniku pro pozorování – se vše zdálo až podezřele dokonalé. Ale vem to čert. Zítra je den D.
 Od roku 2006 to bylo poprvé, co jsem se před zatměním vyspal. Úkaz byl konečně až večer a předcházely mu dlouhé hodiny pro přípravu a relax. No, relax. Představa plného dne na rovníkovém ostrém Slunci v plné teleskopické a fotografické polní, to nebyl úplný klídek. Ovšem škola měla i svůj lesík a samozřejmě otevřené dveře, takže bylo se kam schovat. Nastartili jsme v nedělní časné ráno z hotelu v Nebbi a za hodinku jsme už postávali autem v Pokwero. Záhy jsme zjistili, že vojáci hlídají oblast z několika důvodů: na zatmění přímo sem míří stovky lidí z celého světa, ještě nedávno tu běsnily nepokoje a jako přídavek si toto městečko (chápejte – pár chýší, několik zděných budov, spoustu prašných cestiček a jedno velké parkoviště) vybral i ugandský prezident. Crammy tak měl plné ruce práce s vysvětlováním, že my městečkem jen projíždíme a naše skupinka bude pozorovat o něco dál. Vojáci nás někdy i zcela neochotně cílili na předem specifikované pozorovací plochy a nechtěli nám dát volnost. Crammyho bojovnost, za kterou jsem doteď vděčen, ovšem vyhrála, takže jsme z malé beznaděje záhy dorazili na své pozorovací stanoviště plných 8 hodin před zatměním. Tam už nás čekali včerejší strážci, nezištně s radostí zajišťující námi požadovanou část hřiště, a v ten okamžik už jsem jen blaženě vnímal maximální ochotu Uganďanů i fakt, že jsem zase projednou s předstihem na správném místě ve správnou dobu.
 Ale nebylo to zadarmo, to si nemyslete. První půlka čekání byla bezchybná. S Honzou jsme připravili přístroje, ustavili montáže, otestovali všechny foťáky… zkrátka prošli všechny instrukce od Miloše Druckmüllera odshora dolů, nazpátek, zboku i z papíru naruby, abychom se ujistili, že máme všechno na háku. Já si ještě namířil Slunce v nadhlavníku a stočil montáž do oblasti, kde bude zatmění, abych pochopil, že kovový kompas nás zradil a musíme montáže (shodou okolností úplně stejné – byť mně ji zapůjčila úpická hvězdárna a Honzovi Jan Zahajský ze společnosti SUPRA – tu reklamu si ze vděku neodpustím) ještě lépe ustavit. Po asi dvou hodinách na ostrém Slunci se z albína Horálka stal rudoch Horálek i přes nejsilnější opalovací krém, na foťáky jsme hodili alumatku a přestěhovali se do stínu tamního lesíka. Při tom čekání, pojídání, pospávání a dalšího –ání se na místo začaly dopravovat skupinky stejných nadšenců z celého světa, takže do dalších dvou hodin jsme kolem sebe měli dva Australany, krásnou Římanku Margaritu (její sebevědomé „r“ ji dodnes závidím), dva Brity, Francouze… a jak je svět malý, dorazil i konvoj Američanů v čele s legendárním Jayem Andersonem, zatměňovým klimatologem. „Je-li tady Jay Anderson, tak tohle zatmění musí vyjít,“ mínil nadšeně Honza. No, ale…
 Přeskočím další hodiny a přejdu rovnou k místnímu času 16:06, kdy se Měsíc zakousl do Slunce. V ten okamžik stojím u Dobsona jednoho místního učitele (původem běloch z Jihoafrické republiky) a nechávám se unášet krásně skvrnitým Sluncem. Jedna skvrna blízko okraje dává tušit, že koróna bude v těch místech rozhodně mít co nabízet. Měsíční reliéf je výrazně tvarovaný a slibuje už teď skvostné Bailyho perly. Do totality zbývá plná hodina a čtvrt a člověk by netušil, co všechno se může změnit.
Náš plácek ohraničený bílým provazem, obří českou vlajkou a malou ugandskou vlajkou chráníme zuby nehty, vybíráme poplatek za vízum na české území (ironie, samozřejmě) a bavíme se tím, že rozdáváme malé PET lahve černouškům, kteří je z pro mě nepochopitelných důvodů považují za mimořádné bohatství a jsou ochotni se o ni i prát. Jiní černoušci zas od Jaye Andersona drze vyfasovali pár brýlí za pozorování Slunce a byl další důvod, proč se rvát. Vůbec nechápali slovo „půjčovat“. Celé by to bylo fajn – s tou marsovskou prašnou cestou, zvídavými černoušky, nadšeným pobíhavým Crammym a rozkošnou Margaritou. Hodil bych za hlavu i ten lehký úžeh i běsnícího streptokoka, se kterým jsem před všemi poslední dny potají bojoval. Jenomže srpečky pod stromy se začínají čím dál častěji ztrácet a proudění, byť suché od východu, přináší směrem ke Slunci mohutnější a černější kumuly. Aby toho nebylo málo, bouře na západě se dostává do maxima a vysoko nad zemí se roztahuje výrazný hustý cirrus. Plazí se jako dlouhý psí jazyk zprava ke Slunci, které beztak nevidíme.
 Všechno jede, jen nadšení prudce vyprchává, protože kumulus se nafukuje jak houba a nechce uhnout. Naopak se rozhodl zůstat na místě a do toho samého se z druhé strany definitivně natlačil cirrus. Lukasz přesto bedlivě hlásí čas, který zbývá. Desítky minut, prakticky jen půlhodina. Jak tak stojíme s remotéry v ruce, na hřišti asi sto metrů od budov školy, záhy se balí dav lidí v čele s nekompromisně vzhlížejícím a spěchajícím Jayem Andersonem. Ten si drží v ruce montáž a foťák, otevírá dveře teréňáku, motory burácí a celý konvoj TraveQuest je do 5 minut fuč. Pohled za záda dává jasnou představu, kam Anderson svoje dobře platící Amíky odváží – jasno je prakticky od nadhlavníku až k horizontu s výjimkou severního obzoru. Nejhorší mrak leží smrtonosně před Sluncem. „26 minut!“ řve Lukasz a Alex s Crammym vážně řeší přesun. Problém ale je, že máme spoustu techniky rozparáděno po celé naší ploše a trvalo by nejméně 10 minut, než bychom všechno sbalili. Nechat to tu nemůžem, černoušci netouží zdaleka jen po PET lahvích. Navíc jediná cesta za jasnem je zpátky přes vojáky a lidi přeplněné Pokwero, s čímž musel i Anderson počítat a stihne to jen tak tak. „20 minut!!“ křičí zas Lukasz. Ve mně ovšem kupodivu až tak moc smutek nevře. Nějak jsem s tím počítal, ovšem zároveň sdílím životní filosofii kamaráda ze Slovenska, Dana „Frantika“ Sokola, který to jasno zkrátka vždycky nějak i při beznaději „objednal“, aby pak mohl s plnou parádou prohlásit svou nacvičenou repliku: „A to bolo strachu.“ Teď mi tu chybí.
 „17 minut!“ Lukasz řinčí prakticky naštvaně, protože jestli někdo z nás celou dobu žil pro tenhle moment, byl to on. Vlastně o něm vůbec nic nevím, za všechny dny spolu strávené v jednom autě mezi žirafami neřekl nic kloudného o životě, prostě jen mlel o zatmění. Oproti němu jsem totální žabař.
„14 minut!!!“ Cirrus z bouře už zabírá přes půli oblohy, byť bouře samotná míří pryč. Kumulus je tmavší, z části pokročilou fází zatmění a z části maximální nabobtnalostí sebe samého. Jako on se ten pacholek sune, ale je obrovský. Crammy, celý výlet mluvící o své dceři a ženě, kterou si kvůli chudobě nemůže regulérně vzít, sní jen o tom, aby měl o čem vyprávět. Je vidět, že cílem tohoto jeho „kšeftu“ nebyl čistě kšeft. Právě teď sedí v tureckém sedu a ve své firemní uniformně se smutnýma černošskýma očima, které mají v sobě víc stesku jak pes při loučení. Alex přebíhá v našem kruhu a sleduje celou tu marnost nade vše. Když tak uvážím, nejdražší letenku měl Lukasz z Kanady; ten má fakt důvod ke stesku. Obzvlášť když sem letěl evidentně jen kvůli tomu. „A to jako co? To je všechno, pro co jsme přišli?“ Skoro mám chuť začít rozsévat moudra typu – zatmění není to jediné, probůh. Vždyť jsme tu v Africe, tohle jsem v životě neviděl a nezažil. Centrální Afrika, hoši… kdo se sem jen tak podívá. A ty černošky… ach jo… No, ale Alex má rodinu, Crammy má rodinu, Lukasz se oženil se zatměními a Honza se zamiloval do francouzské fotografky. Takže raději mlčím…
„9 minut,“ už hlásí Lukasz sklesle. Krajina citelně potemnila za poslední minuty a obloha nad hlavou, ten jasný kus, má nádech otupělého azura. Koukám kolem sebe, Anderson věděl. Za zády je krásně jasno a jen v dáli na obzoru se tyčí kongestové kumuly. Ovšem co mě začíná zvedat mírně náladu, je svit daleké krajiny. Jsme sice ve stínu mraku, ale na obzoru – nepříliš dalekého od nás – svítí do krajiny Slunce plnou palbou. A před chvílí to tam nebylo! „No tak, uhni!“ zvedám se i já. „Uhni!“ křičím poctivě česky.
„7 minut!“ tak tady už bych si zasloužil kardiostimulátor. Kumulus se ne moc uhnout, ale začíná se tvarovat do dvou samostatných bloků. V jeho spodní hraně dírou prudce vysvítá paprsek. A druhý. A třetí. Slunce svítí kamsi před nás a při pohledu do krajiny na druhou stranu se ta žlutavě zářivá vlna světla mírně blíží. A sílí. Obracím se. Mrak se dělí na dva menší. Pravý z nich už není hrozbou a odsouvá se dolů. „Tak ale švihej, hochu! Máš šest minut!“ říkám si v duchu a potom i nahlas. Honza si kleká vedle mě a hlásí, že skrz horní hranu vidí slabě srpek Slunce. Já už ho vidím taky. Je to jen růžek stočený dolů – Měsíc ukusuje Slunce odspod. Slunce zas mizí. Mrak ho líže horní hranou a jak mistr provokátor se ne a ne vzdát své výsady nám vše zkazit. Ohlížím se za sebe a krajina je osvícená už i pár stovek metrů od nás! Notak! Švihej! Jo! Slunce zase prosvítá! A už nemizí! Jo! Jo!!!
  „5 minut!“ Alex tančí, skáče. Vlaje ve své oranžové košili a div se světe mu neodlítá jeho klobouk. Máchá rukama se zaťatými pěstmi nadšením zhruba stejným jako Dominik Hašek při posledních nájezdech na olympiádě v Naganu. Jo! Jo!!! Za tu dlouhou dobu s mrakem jsme přišli o šanci finálně doustavit Slunce do středu zorného pole všech tří foťáků. Pochopitelně je Slunce šejdrem. Dvě minuty. Tečou jako tající horský sníh. Ke Slunci sice míří další masa mraků, ale ta už nemá šanci podívanou zkazit. Ručně a násilím posouvám objektiv. Sakra, Slunce je úplně mimo pole! Minuta! Honza s ledovým klidem stíhá vycentrovat foťák pro nejdelší expozice. Mým úkolem je chromosféra – mám plnoformát a metrové ohnisko. Pochopitelně při ruční manipulaci jsem si pečlivě zaostřené Slunce zas rozostřil. No do háje. Zázrakem ho dostávám zpět do centra pole, tedy srpek na vytipované místo pole, a na oko doostřuji. „40 sekund!“ Nechápu, jak může Lukasz pořád sledovat ten čas! Srpek se tenčí a já narychlo Crammymu vysvětluju, ať si okamžitě sundá z binokuláru filtry. Chytám znovu remotéry. Obloha od západního obzoru prudce žloutne, což jsem nikdy v životě předtím nezažil. Protáhlý diamantový prsten se záhy vyjímá v zázračně čistém kusu oblohy, kde prořídl i ten cirrus. „Tam hore niekto má ťa rád,“ vybavuju si slova Paľa Habery z jednoho jeho songu. Zbývají sekundy před klíčovými sekundami. Vím, jak krkolomně tahle věta zní. Ale popište to líp, že jo.
 Diamant se dělí na dva úseky a prvně vyniká i slaboučká koróna. Je to hybridní zatmění – jen 9 kilometrů doleva i doprava je zatmění už pouze částečné. Slunce tam normálně svítí. Přesto po tom slunečném dni zaléhá neobvyklá tma. Asi proto, že půlka oblohy je pod mrakem. Anebo pro ten nezvyklý kontrast jasně žlutého zářivého obzoru všude kolem nás – moje oči si zkrátka neví rady, na jaké světlo či tmu si vlastně mají navyknout. Taková dynamika. Cvakám jak o život s totálně zalehlýma ušima a rýmou tekoucí proudem z nosu. Nevím, jestli Honza stíhá své expozice, jak jsme cvičili. Neslyším je. Slunce je černé jak uhel, obepnuté překrásnou tenkou růžovou obručí z chromosféry a zrovna v očekávaném místě ve směru skvrny je půvabná bělavá koronální struktura. Okraj Slunce nezvykle září, koróna je vidět jen slabě. Vědom síly momentu i jeho děsné krátkosti kašlu na širokoúhlý fotoaparát a popadám na krku visící triedr. Druhou rukou stále mačkám breketing, dokud to jde a ukládací paměť foťáku stíhá moje příkazy. V triedru vidím překrásnou „šnekovitou“ protuberanci na pravém okraji. Spodek Slunce prudce zjasňuje. Cože? To ne! To nebylo ani 18 sekund! Západní obzor jasně žloutne, temnější zůstává oblast nad hlavou. Žádné planety. Žádné hvězdy. Jen zasloužený jásot a překrásné Bailyho perly. Slunce opět vylézá. Díky pohybu Měsíce a jeho úhlovému průměru vůči Slunci si můžu Bailyho perly i diamantový prsten vychutnávat ještě desítky sekund. Nádhera. Nejkratší, nejdramatičtější a nejzaslouženější nádhera v životě!
Následují horečné oslavy, v nichž maximálně vyniká jinak minimalistický Alex a pochopitelně Crammy. Tančí a bere nás s sebou do kruhu. Teprve teď vidím v řídnoucím cirru vysoko nad obzorem Venuši. Teprve teď vidím, že partička černochů z nepochopitelného důvodu odklonila zrak od Slunce v době úplného zatmění. Teprve teď pomalu vnímám zpátky čas a fakt, že se nám to asi všecko podařilo. Zbývá jen pro každý foťák dodělat sadu kalibračních snímků a přitom si plnými doušky vychutnávat moment, pro který Lukasz žil, Alex přijel, Honza táhnul těžkou aparaturu, Crammy málem brečel a já… zas projednou pochopil své oblíbené motto, že život není o době, kdy dýcháte, ale o okamžicích, pro které dech tajíte…
Video: Hybrid total solar eclipse viewed from Uganda
(autor Alex Gustafsson)
Video: Uganda Total solar eclipse (TravelQuest)
(autor Robert Stephens)
|
