Leží, tedy vpravdě se spíš tyčí na kanárském ostrově Tenerife s nadmořskou výškou 3718 metrů. Ve skutečnosti je mnohem větší – od podmořského úpatí je takřka dvakrát tak vysoká, a to z ní činí třetí největší vulkán na světě. Patrně ji stvořila náhlá sopečná aktivita ostrova ještě dávno před moderní civilizací, která nejen že vznesla k výšinám tento nejvyšší vrchol Španělska, ale rovněž dala vzniknout překrásnému sopečnému národnímu parku El Teide, jemuž tato hrdá sopka Pico de Teide vévodí. A právě pestrý poerupční terén plný roztodivných skalisek, zaschlých lávových proudů (poslední z nich tekl v roce 1909), smyček, propastí i překrásných kamenných vyhlídek činí národní park El Teide jeden z nejfotogeničtějších svého druhu. Díky umístění daleko od mohutné evropské či severoafrické civilizace je tu malá míra světelného znečištění a vznikají tu úchvatné portréty nočního nebe.
 Vraťme se ale ještě k bělavému vrcholu na snímku vpravo pod skalisky tyčícího se Pico de Teide. Nejen že ovlivňuje počasí prakticky na celém ostrově, ale sám cosi produkuje. To bělavé, co se tak vyjímá jako polární čapka na Marsu či beranice na krásné a ďábelské Moskvance, jsou ve skutečnosti rozsáhlá sirná pole. Sopka totiž zdaleka neřekla své a chystá se znovu probudit. Kdy? To se neví jistě, odhady mluví o stovkách či spíše tisícovkách let. Do té doby tam vesele kráčí turisti s hůlkami, či se vezou lanovkou jen kousek pod vrchol, aby si pak na samotnou bránu do nebe vystoupali po kamenité cestě po svých, oslavili tam třeba své narozeniny, či se prostě nadýchali vzduchu na prahu 4 tisíců metrů nad mořem. Ale ten jemný čistý vzduch občas prořízne obláček s nezvyklým puchem podobným tomu, co se line od zkažených vajíček. Síra zkrátka „vyčuduje“ v nepravidelných dávkách pořád a neposlušná sopka jasně dává najevo, že není zdaleka jen objektem pro „outdoorové dobyvatele“. Ovšem než si znovu škytne, vydejte se na její špičku! Zejména před východem Slunce a krátce po něm vrhá do vzduchu a dalekého horizontu jasný pyramidovitý stín, jaký jen tak někde neuvidíte. Je to rozhodně jeden z životních zážitků! A právě tady bylo vysvětleno, jak k jevu dochází…
Pokud zůstanete dole, s plným respektem si jen projdete národní park El Teide, ani to vás zdaleka nezklame. Park je doslova nabitý okuskvostnými monumenty, které vulkanická aktivita tohoto kanárského obra stvořila. Patrně nejznámějším je právě „zubovitý“ útvar na levé části snímku, který poněkud sobecky zakrývá centrální část Mléčné dráhy. Ale neodsuzujme ho za to, svou počestnou lokaci na snímku si bohatě zasloužil. Jde o slavný skalnatý útvar s názvem „Roque Cinchado“ (volně přeloženo „připoutaný balvan“), který je veřejnosti mnohem známý z boku. Jeho roztodivný zkroucený tvar, enormně se zužující u základny, lidi nutí nevěřícně kroutit hlavou nad jeho stabilitou. A přesto tam stojí. Už desetitisíce let.
A teď k tomu mostu, pilíři noci. Hvězdnaté nebe, jaké známe odsud, se mu nevyrovná. Kanárské ostrovy jsou vyhlášeny pro svou tmavou oblohu a čistý vzduch, který s sebou nese jak suché proudění od Afriky, tak především nadmořská výška vrcholů nejznámnějších ostrovů. Ne nadarmo se tak na Tenerife i La Palma, druhém známém kanárském ostrově, rozkládá síť observatoří, v nichž se „tvrdé“ astronomii věnují vědci z celého světa včetně České republiky. Díky poloze nedaleko od rovníku se tu pokryje velká část oblohy přínosným pozorováním. Hvězdáři navíc mohou být často ohromeni zodiakálním světlem či zelenavým světélkováním zemského ovzduší, známým jako airglow. Ostatně proto je i na tomto snímku obloha pod Mléčnou dráhou zabarvena do zelena.
Takže jsme se dozvěděli, co snímek v úvodu zabírá. A jaký je vlastně příběh této fotografie. Dlouhý. Začal úplně náhodným postavením fotoaparátu mezi dvěma skalisky pro utvoření časosběrného videa. Jenomže byla to jen jediná noc, ze středy na čtvrtek 2./3. října 2013; navíc přišla ošidná zima doprovázená nepříjemnou vlhkostí a baterie foťáku měla na mále, aby zaznamenal alespoň nějaké snímky. Spolu s kalibračními obrázky a mírným smutkem vše dorazilo do počítače o týden později, kde se asi po 60 hodinách čistého času (tedy asi dvou týdnech hledání a aplikování těch nejvhodnějších metod) podařilo docílit tohoto věruhodného výsledku. A stál fakt za to. Struktury temných mlhovin, narůžovělé emisní vodíkové mlhoviny, stříbřitá čistota Mléčné dráhy od Labutě až ke Střelci. To všechno se po technickém boji vydařilo nakonec s patřičnou radostí vytáhnout. A výsledek je tedy nejen hlubokou vzpomínku na krásnou noc v přírodním parku, ale dostatečnou satisfakcí za všechnu tu nejistou práci před tím. Ovšem někdy stačí jen žasnout, netřeba se dál motivovat k nějakým komplikovaným fotografickým misím. Zkrátka žasnout a přát si znovu vidět, jak se táhne stříbřitý most hvězdnaté Mléčné dráhy přes neposlušnou sopku v dáli…
Zpracování snímku v úvodu: Ze stativu za mírného větru nasnímáno 52x25s expozic na Canon 6D s objektivem Sigma 15 mm, f4,5. Použito ISO 10 000. Dále nasnímáno 165 darkframů. V programu Deep Sky Stacker odečteny darkframy, složeno v Registar metodou Average. Krajina složena zvlášť z 12 snímků o délce expozic 30 s (rovněž odečteny darkframy). Krajina sesazena se snímkem podle hodinového úhlu závěru série expozic oblohy. Pro věrnější vzhled zesílena složka modré barvy (Mléčná dráha) a růžové barvy emisních mlhovin. Na závěr v Adobe Photoshop zesíleny jasové křivky pro větší dynamiku snímku.
Převzato: Hvězdárna v Úpici
Další snímky z parku El Teide
(Foto: Petr Horálek)
|
