K obdobným vulkanickým explozím jako na Merkuru dochází na Zemi tehdy, když láva přivede do varu vodu a těkavé podpovrchové sloučeniny, které pronikají spolu s lávou na povrch. Protože je Merkur nejblíže Slunci, žádné těkavé látky ve skutečnosti nemohly z jeho nitra unikat. Objev pomohl vyloučit možnost, že veškerá pyroklastická činnost probíhala krátce po zformování planety Merkur (před 4,5 miliardami roků). K odplynění planety a k uvolnění těkavých látek totiž došlo brzy po vzniku Merkuru.
Tento pohled se změnil v roce 2008, kdy kosmická sonda NASA s názvem MESSENGER poprvé prolétla kolem Merkuru a „zahlédla“ stopy depozitů vulkanického popela v okolí průduchů na povrchu planety. Timothy Goudge (Brown University, Providence, Rhode Island) analyzoval se svými spolupracovníky snímky s vysokým rozlišením pořízené od okamžiku, kdy byla sonda v roce 2011 navedena na oběžnou dráhu kolem Merkuru.
Prostudovali 51 depozitů v okolí jejich zdrojových průduchů a zjistili, že některé byly erodovány materiálem vyvrženým při impaktech více než jiné, což znamená, že se nemohly vytvořit ve stejném období. A co více, většina průduchů se nachází v oblasti relativně mladých (z geologického hlediska) kráterů, což bylo využito k datování útvarů. Bylo zjištěno, že k explozím docházelo s přestávkami v období před 3,5 až jednou miliardou roků, ne hned po vzniku Merkuru.
Toulavá planeta?
„Závěry by měly vyzvat planetology k prodiskutování nových názorů na vznik planety Merkur,“ říká Timothy Goudge. „Mechanismus vzniku Merkuru musí být nyní schopen vysvětlit tyto projevy těkavých látek unikajících z nitra planety.“
 Rovněž David Rothery (Open University, Milton Keynes, Velká Británie) si povšimnul relativně mladých průduchů na snímcích ze sondy MESSENGER (nebyl však členem výzkumného týmu) a zastává stejný názor: „Máme zde záhadu a tudíž nevíme, jak vlastně Merkur vznikl.“
David Rothery navrhuje možnost, že se Merkur zformoval ve větší vzdálenosti a migroval směrem ke Slunci. Astronomové již přijímají fakt, že obří plynné planety, jako je Jupiter a Saturn (a pravděpodobně i Uran a Neptun), migrovaly ze svých původních drah ve Sluneční soustavě, takže něco podobného snad mohlo rovněž postihnout Merkur.
Navzdory tomu, že Merkur je nejmenší planetou ve Sluneční soustavě (od doby, co bylo Pluto přesunuto do nově vytvořené kategorie trpasličích planet), má mimořádně velké železné jádro. Tento objev vede k úvaze, že Merkur byl možná kdysi mnohem větší, ale z nějakého důvodu přišel o své vnější vrstvy – buď v důsledku žáru blízkého Slunce nebo snad v důsledku obrovského impaktu v rané fázi vývoje planety. V důsledku některé z těchto událostí byly vnější vrstvy planety dostatečně zahřáté a došlo k odstranění těkavých látek, patrně v důsledku přetrvávajících vulkanických explozí.
David Rothery je členem týmu pracujícího na vývoji sondy BepiColombo, společné misi Evropské kosmické agentury ESA a Japonska. Její start se plánuje na rok 2016, přílet k Merkuru pak v roce 2024. Bude vybavena velmi dokonalými detektory, které do vyjasnění tohoto problému mohou vnést nové světlo. „Jakmile budeme znát vnitřní stavbu planety Merkur a její geologický vývoj mnohem podrobněji, budeme schopni hledat odpovědi na otázky ohledně vzniku této nejbližší planety od Slunce.“
Zdroj: www.newscientist.com a www.universetoday.com
Převzato: Hvězdárna Valašské Meziříčí |
