Petře jak se to stane, že se astronom dostane do míst tak exotických, jako je země u protinožců? Byla za tím touha dlouhodobě zkoumat jižní oblohu?
Stálo za tím více věcí. Ostatně asi nejzásadnější bylo vnímání takové té laxní české povahy (teď se nechci nikoho dotknout, jen to tak vnímám), že všechno u nás je komplikované, pokud člověk není zloděj a podvodník, všude hraje roli politika a nelze se prostě o věcech pobavit a vyřešit je na rovinu; že spoustu věcí nejde udělat, na všechno je zbytečně moc času – i na absurdní maličkosti, které se z mého pohledu daly udělat hned. Postupně se mi to zarývalo pod kůži a trápil jsem se s tím. Tahle dlouhodobá degenerace ve mně pochopitelně vybublala v jakousi vnitřní revoltu, která nabízela pouhé dvě možnosti – buď začít být na všechny protivný a dávat jasně najevo, co všechno je špatně a začít to dělat líp (ale za cenu toho, že nakonec se sám uženu), nebo se prostě sebrat a odjet někam, kde se takhle věci neřeší, kde je opravdu vše hned a konstruktivně a kde tahle moje aktivní povaha najde úrodnou půdu. No, a protože letos není žádné úplné zatmění Slunce, za kterým bych se chtěl vydat (v následujících letech budou hned tři za sebou) ani nějaký jiný vzácný nebeský jev, hlavní meteorické roje jsou povětšinu rušeny Měsícem a jasná kometa se – pokud vím – zatím neblíží, rozhodl jsem se pro poněkud radikálnější aktivní odpočinek, než se na chvíli sebrat a zase se vrátit do tohoto pro mě nepříjemného prostředí.
Dívka pozoruje zatmění Měsíce. Na snímku je krvavý Měsíc mezi pásy Mléčné dráhy. Táhne se skrz něj slabý oblouk zvířetníkového mostu (slabý jev zodiakálního světla). |
Ruku v ruce se pak sešlo několik faktorů, že právě na Zéland mám (zejména díky ohromné ochotě prof. Miloslava Druckmüllera) know-how, jak fotit noční scenérie a dokonce i slušnou výbavu. Tato země je plná úchvatných krajů a temná obloha je prakticky už na okraji většiny měst (Nový Zéland je jednou ze zemí, která přijala rezoluci Mezinárodní asociace pro ochranu temného nebe, dokonce má jeden vyhlášený park tmavé oblohy). Už v době, kdy jsem si tu techniku zakoupil, jsem si uvědomil, že jsem s dobrým foťákem na špatném kontinentu. A jižní obloha mě významně oslovila při dvou malých skocích pod rovník už dříve (Cookovy ostrovy 2010 a Austrálie 2012). Slíbil jsem si, že se za ní musím vrátit a zdokumentovat ji pořádně. No a jako bonus právě ze Zélandu nabízí v tomto roce hned dvě úplná zatmění Měsíce (plus se ještě rozhoduji, či nezůstat i na třetí v roce příštím, pakliže se ukáže cesta za slunečním zatměním 20. března 2015 jako nereálná). Už v roce 2010, když jsme stáli s Hankou Druckmüllerovou na Aucklandském letišti, jsem si slíbil, že se sem jednou vrátím. Takže suma sumárum – šlo o dlouhodobější sen, který čekal na příhodné načasování. A to se právě naskytlo.
Na fotografii jsou Mars (vlevo), Spica (nahoře) a zatmělý Měsíc |
Tvůj příjezd byl perfektně načasován na úplné zatmění Měsíce 15. dubna 2014. Vzhledem k tomu, že zatmění patří k tvým srdečním záležitostem, byla to náhoda, nebo dlouhodobý cíl?
Tak trošku obojí. V plánu jsem měl jet už 30. března, ale vydání víz se opozdilo a rovněž se opozdila i možnost zajistit si letenky. Takže první relativně levný let se nabízel až 8. dubna, tedy jen týden před úplným zatměním. Až těsně před odletem jsem ještě prošel průběh úkazu na Zélandu a teprve tehdy jsem si uvědomil, co za naprostý unikát se mi v případě jasného nebe naskytne. Ztemnělý Měsíc měl ležet jen kousek od hvězdy Spica v Panně a načervenalé planety Mars, jen týden po opozici rudé planety se Sluncem (mimochodem – podobná, ale ještě robustnější a vzácnější podívaná se odehraje za 4 roky v České republice; 27. července 2018 bude pozorovatelné nejdelší úplné zatmění Měsíce v tomto století a shodou okolností zrovna v ten samý den bude Mars po 15 letech v nejvýraznější opozici se Sluncem). Ovšem to není vše. Pro širokoúhlý pohled na tmavé obloze se nabízela jižní Mléčná dráha a Magellanova oblaka na opačné straně od tyčícího se „mléčného pilíře“. A pochopitelně – Měsíc samotný by měl ležet v zodiakálním protisvitu. Prostě něco, co lze vidět snad jen na úchvatných oblohových portrétech astrofotografa Yuriho Beletskyho v Chile. Poslední dny před odletem jsem tak vášnivě v České republice fotil Měsíc samotný a uvnitř mě tikaly hodiny do úplňku. Zase jsem prožíval ten „filmový“ pocit, že jsem pozorovatelem sám sebe někde z vesmíru a vidím se, jak se ženu do správných míst ve správný čas, zatímco prostorem se řítí i zvrásněný Měsíc, zčásti osvětlen Zemí, z části Sluncem a někde před ním se táhne neviditelný zemský stín. A pak se ten záběr z vesmíru od Měsíce přesune za mě a kamera se otočí k nebi na obzoru s mou siluetou. A na nebi proběhne očekávané nebeské divadlo (ostatně ten záběr jsem si pak vyfotil).
 Dostat se na místo je jedna věc, druhá pak zastihnout jasné nebe. Jsou to vždy nervy, ale když se to povede, v člověku to zanechá neskutečně blažený dojem z plnohodnotného a zaslouženého zážitku.
Jak sis zatmění vychutnal?
No, z předchozích řádek i všech obrázků je asi jasné, že vrchovatě. Ale byly to přesně ty nervy, které popisuji výše; ani na poslední chvíli jsme (se sestrou, s níž cestuji) netušili, jestli teda nakonec něco uvidíme. První potíž nastala už v Aucklandu, kdy zařídit vše potřebné včetně vyzvednutí zakoupeného auta trvalo o dost déle, takže jsme na případný přesun měli prakticky už jen den a půl. A jak na potvoru se zrovna od jihozápadní Austrálie na severní ostrov Zélandu začala nasouvat nepříjemná ramena cyklóny Ita, což znamenalo nejen naprostou katastrofu pro pozorování, ale dokonce přicházející nepříjemnosti pro místní obyvatelé (cyklóna trhala celé stromy, střechy, působila záplavy a vyžádala si žel i několik obětí na životech). Její trýznivé účinky měly udeřit od severozápadu už v den zatmění, takže jsme se vydali na jihovýchod. V den úkazu jsme se probudili v kempu za bubnujícího střídavého deště na střechu stanu, při pohledu přes plášť s několika dírami do blankytné oblohy, kterou však v dáli stíhaly další blížící se frontální hradby. To už jsme byli daleko od Aucklandu, poblíž městečka Opotiki, kde nám maorská babička dala 15 minut volného internetu v místní knihovně (internet je na Zélandu většinou placený a ne za málo). Podle posledních modelů se ukázalo, že nejvhodnější bude cestovat směr Gisborne na východním pobřeží (severního ostrova) a hledat lokální díru v mracích. Pořád času dost, pořád nervy poměrně povolené. Projeli jsme přenádherným horským pralesem skrze mlhu a mrholení a octli se poblíž tohoto většího města. To už se ale čas chýlil k západu Slunce a Měsíc měl vycházet prakticky v době začínajícího částečného zatmění. Zbývaly dvě hodiny do jeho východu. Na Gisborne svítilo sluníčko, ale zdálo se, jakoby azurové jasno odcházelo od pobřeží pryč, a to citelně rychle. Cítil jsem se ztracen. Bez internetu, bez rozhledu a šance na významnější přesun jižněji, kde byl vliv cyklóny nejmenší. Představa, že budu fotit tmavou oblohu, Mléčnou dráhu a rudý Měsíc k tomu, se pomalu rozplývala jako kapka mléka ve vodě a už jsem se připravoval na nejhorší scénáře, při nichž možná snad jen v řídké oblačnosti zahlédnu cosi, co zdánlivě připomíná ducha „zakrvaveného“ Měsíce. Intuitivně jsem tedy nejdřív jel od Gisborne na jih, ale pobřeží stálo hned pod zarostlým horským terénem, od něhož se nasouvala nízká oblaka. A nevedla cesta nahoru, jen po pobřeží. Než bychom tento úsek projeli víc na jih, bylo by pozdě. Zbývala hodina do východu Měsíce. Obrátil jsem se a vydal za posledním jasnem na opačnou stranu. Od frontálních hradeb cyklóny jsme byli daleko, toto bylo evidentně lokální. Projeli jsme městem a já nasadil tempo k cestě naslepo. Po serpentinách jsme dostáli městečka Tolaga Bay na pobřeží, kde jsme zastavili a já se šel pěšky podívat, jak se teda vlastně ta oblaka sunou. Slunce definitivně zapadlo…
Jdu si tak švihem k pláži za městem a vidím úchvatný obzor lemovaný špičatými skálami tyčícími se z oceánu. A přímo vedle nich vychází Měsíc. Jenomže to je vše. Oblačnost nechala už jen nízkou škvírku na obzoru a Měsíc stoupající prakticky vzhůru rychle mizí. Rozhlížím se do stran a vidím už jedinou možnou variantu. Zapřáhnout motor 26 let starého Nissana a druhý den na silnici při řízení vlevo prozávodit divoké silniční peřeje horského východního pobřeží až na vyhlášený cíp u městečka Te Araroa, kde se jasno na obzoru evidentně pořád drží. Je to ale přes 80 kilometrů. Začíná částečná fáze zatmění, někde za mraky…
 Drandím jak vzteklý, sestra sice mlčí, ale v té napjaté atmosféře cítím, jak je mírně vyděšená z mého tempa. Podle navigace tam máme být za hodinu a půl; úplné zatmění začíná už za pouhou hodinu. Říkám si, zatmění trvá 75 minut, tak ta půlhodinka mě nezabije. Aspoň něco. Kdyby aspoň něco…
Čas běží rychleji než moje řízení (a to se snažím udržovat tu maximální předepsanou stovku mimo obec). Je to fakt jak těžká závodní trasa. Jak se prudce stmívá, orientuju se už jen podle světlého pruhu na obzoru, který je evidentně jasnou oblohou, neboť tam svítí Měsíc. Jenomže zkuste dohnat jasno podle oblohy nasvícené Měsícem, když Měsíc je pomalu užírán zemským stínem a jas jeho veličenstva slábne. Na obzoru pak už nic než kopečky, které při té zběsilé jízdě občas vystoupají a jasno zakryjí a zas není podle čeho se dozvědět, či je toto šílené rozhodnutí správné. Asi po tři čtvrtě hodiny už ale oblačnost nějak řídne a sestra hlásí první hvězdy. Pochopitelně poprvé od odjezdu z Aucklandu mimo město, takže houby poznávám, co vlastně vidím za kus oblohy. Podle navigace míříme na severovýchod, takže hypoteticky naše souhvězdí jen otočená vzhůru nohama. A taky že jo – prosvítá Regulus, vedle mě napravo pak vynikají úchvatné struktury Mléčné dráhy u Jižního kříže. A kráva! Přímo na silnici! Rychle uhnout! Tak uhýbám a snažím se nekoukat na oblohu, věnovat se řízení. Jenže to nejde. Jak řídne oblačnost a silnice se stáčí k východu, konečně máme výhled k Měsíci. Není vidět, ale už znatelně prosvítá Mars a trošku Spica. Pořád není úplné jasno, ale ty hvězdy, občas (za plné jízdy) mizející a pak se zase zjevující dávají jasný signál, že jsme nad nízkou oblačností a ve středním patru jsou díry. Tak už jen, aby byly dostatečně veliké.
 Zbývá asi 7 minut do úplného zatmění! A v tom náhle fakt úžasný pohled. Projíždíme neostrou zatáčkou a před námi strakatý bělavý kůň. A nad ním jak obří mince právě chladnoucí z roztopené pece narudlý Měsíc s oranžovou čepičkou. Otočený vzhůru nohama ve společnosti Marsu a Spicy. To by byla fotka, jen zabrzdit. Ale v setrvačnosti jedu dál a prostě jen vyhlížím nejbližší odbočku. Kupodivu nedaleko, polní cesta vedoucí k nějaké farmě, zablácená a poznamenaná nedalekými odpočívajícími krávami. Ale co už. Ten pohled je k nezaplacení. Jen 3 minuty po oficiálním začátku úplného zatmění, uprostřed ničeho na obě strany, vystupuju z auta, žabkama zarážím do bláta a čučím do nebe. Ten pohled zdaleka překonává moje představy. Bělavá Magellanova mračna, jak antický sloup se natahující Mléčná dráha, očima viditelné všechny skvosty jako mlhovina Rosetta v Jednorožci, Klíčová dírka u Jižního kříže, zodiakální most táhnoucí se nízko na obzoru a jeho zesílení velebně umístěný u Marsu a Spicy, tiše utlumený načervenalý Měsíc. Jasně, není to úplné zatmění Slunce, ale musíte uznat, že se vším tím, co tahle nebeská kompozice na tmavém nebi nabídla, jde o neskutečné unikum.
Takže začínám fotit vše, co jsem měl v plánu – mozaikové panorama, „malou planetu“, širokoúhlý záběr na jihovýchod i teda povinně tu kompozici Měsíce a blízkých „souputníků“. Sestra je z toho taky unešená, ostatně zlobí ji jen fakt, že s jejím vybavením toho tolik nenafotí, co já. Ale i tak jí vyšly krásné záběry! Ono vlastně už dál není moc co psát, protože to se prostě musí zažít. Vtipné bylo, že jsme zastihli jen malou díru, která nám dovolila v plné délce sledovat prakticky na minutu jen úplné zatmění. Jakmile se blížil konec, už se nenávratně zatáhlo. Dorazila cyklóna Ita a na další dny jsme se mohli rozloučit s pěkným počasím. Ale trapte se tím po takovém zážitku, že?
 Všimli jsme si, že už jsi za tak krátkou dobu pobytu stihl pořídit řadu překrásných fotografií, mohl bys k některým krátce napsat, co na nich můžeme zajímavého vidět?
Ano, jak už jsem zmínil dřív, tady fakt stačí popojet dál za město (pokud tedy nejde o Auckland) a díky té nesmírné čistotě ovzduší už můžete fotit. Pochopitelně k této cestě patří i snaha se oprostit o množství těžkého a nákladného vybavení, takže vozím jen stativ a foťák, nasadím vhodný objektiv a fotím zvolené skvosty. Například jsem zjistil, že i při jediné expozici lze na snímku vytáhnout tolik detailů (nesvítí obloha kvůli městům, svítí skutečně to hvězdné), že se mnohem snáz dělají panoramata. Toho jsem několikrát využil. Nejprve na ostrově Waiheke, který je asi 27 kilometrů na východ od přesvíceného Aucklandu. Tam jsem si v ranních hodinách vychutnal centrum Mléčné dráhy nad hlavou (fakt jsem myslel, že jde o mraky… prostě neskutečné!), zodiakální světlo a Venuši tak jasnou, že jsem chvíli pomyslel na vzplanuvší supernovu. Zejména jsem ale místních podmínek využil týden po zatmění, když jsme se pomalu vraceli kvůli shánění nějakého přivýdělku do oblasti kiwi-farem přes Opotiki. Je tam poblíž městečko Waiotahi se stejnojmennou asi 5kilometrovou pláží se sopečným pískem a na obzoru neustále kouřící se oceánskou sopkou White island. A když se člověk v noci vydá zhruba do půlky té pláže, jižní obzor je opravdu tmavý, protože tím směrem je už jen obrovský hornatý přírodní park. Stejně tak severní obzor, kde je Pacifik a nejbližší pevninou až ostrov Guam u Mariánského příkopu. Takže trpí jen východ a západ. No a to ukazují i ta panoramata, na nichž se vyjímá krom Mléčné dráhy také červený a zelený odstín přirozeného záření atmosféry – tzv. airglow.
Waiotahi Beach, Opotiki, Nový Zéland. Na severu je dobře patrné zelené airglow. |
Při těchto podmínkách se pak nasnadě nabízí i odvážnější pokusy, jako například složeniny kalibrovaných obrázků. Na mnohaexpozičních snímcích tak vynikají kouzelné zákruty temných mlhovin v okolí Jižního kříže nebo detaily v největší nepravidelné galaxii na nebi – očima viditelného ohromného Magellanova mračna. Všechno žel jen ze stativu, čili musím volit skutečně krátké expozice a pak je vhodně zpracovat v jeden snímek. Naštěstí právě jižní pól je v tuto dobu nejbohatší na tyto objekty (dokud nevyjde centrum Mléčné dráhy se Štírem v druhé půli noci) a pochopitelně u jižního pólu je úhlový pohyb hvězd kvůli zemské rotaci nejpomalejší, tudíž se vše fotí o to snáz.
Díky za rozhovor, přejeme spoustu zážitků a doufáme, že si najdeš čas se nám ještě ozvat.
I já děkuji. Je to trošku zvláštní pocit být „na druhé straně“ – tedy jako respondent a ne autor článku. Ještě bude hodně o čem psát, tak snad místní podmínky dovolí, abych se s vámi všemi podělil o další skvosty nočního nebe i zážitky. |
