Byl to kosmický start plný návratů. Nosná raketa Delta ve verzi číslo 2 se vrátila do aktivní služby po 149 úspěšných startech a následné pauze, trvající téměř 3 roky. Vynášená družice OCO (Orbiting Carbon Observatory – něco jako orbitální pozorovatel uhlíku) se zase vrátila na startovní rampu po pěti a půl letech. No, „vrátila“ … První exemplář OCO byl ztracen kvůli fatální chybě rakety Taurus v únoru 2009, nicméně NASA dostala díky důležitosti mise povolení družici postavit a vypustit znova. Ve středu vypuštěná sonda se tedy obecně nazývá OCO 2, byť oba exempláře nejsou úplně identické, hlavně kvůli tomu, že původní OCO by byla na dnešní poměry již krapet zastaralý přístroj.
 Co se týče úkolů mise, plavidlo OCO 2 má z kosmu pozorovat koloběh oxidu uhličitého na naší planetě (jeho emise a vstřebávání přírodou) a odpovědět na některé klíčové otázky ohledně dopadů tohoto skleníkového plynu na zemské klima.
„Zhruba víme, kolik CO2 lidé vypouštějí do atmosféry (40 miliard tun ročně – pozn. aut.) spalováním fosilních paliv, víme, kolik tohoto plynu zůstává v ovzduší, jenže zhruba polovina tohoto množství se každý rok z ovzduší ztratí – ‚vdechne‘ ji oceán a pevnina. No a my se budeme s pomocí OCO 2 snažit zjistit, kde přesně k absorpci dochází a jak probíhá,“ říká Annmarie Eldering, vědkyně pracující na projektu OCO 2.
Data ze sondy budou poskytována nejen široké veřejnosti ale především politikům, kterým mají pomoci k rozhodnutím šetrnějším k životnímu prostředí. Informace také mohou lecos napovědět o zdraví a aktivitě pozemského rostlinstva.
„Nyní máme v ruce data, která ukazují, že za posledních 60 let se koncentrace CO2 v atmosféře zvýšila o asi 100 částic na milion, tj. o zhruba 25 až 30 procent. Ale v atmosféře zůstává jen asi polovina množství, které do ní doplňujeme např. my spalováním fosilních paliv,“ říká Ralph Basilio z Jet Propulsion Laboratory, střediska NASA, která misi řídí.
„Druhá půlka je absorbována oceány a rostlinami na souši. Rádi bychom zjistili, kde tito žrouti CO2 jsou, abychom mohli odhadnout, co nás čeká v budoucnu. Stanou se tyto absorbéry méně efektivními? Nasytí se? Znamená to, že v ovzduší zůstane více oxidu uhličitého? Co bude pak? Zrychlí se globální oteplování?“
To je jen výběr z otázek pro OCO 2.
Ale nepředbíhejme, mise se teprve rozjíždí.
Samotný start proběhl 2. července v 11:56 SELČ (02:56 ráno místního času) z kosmodromu Vandenberg v Kalifornii. Dvoustupňový nosič o váze 165 tun zamířil na jih a asi po minutě spálil pevné palivo ve třech postranních pomocných motorech, ty ale byly odhozeny až za dalších 40 vteřin, když raketa minula příbřežní ropné věže, ve výšce kolem 30 kilometrů. Dolní stupeň se svým motorem Aerojet Rocketdyne RS-27A poháněl soulodí až do výšky kolem 110 km, kde se v rychlosti 18 000 km/h oddělil a předal vládu stupni hornímu. Přibližně v té době, 5 minut po startu, byl odhozen i aerodynamický kryt družice, přesně tento úkon se v roce 2009 nezdařil a raketa Taurus pak byla příliš těžká na dosažení orbity.
Druhý stupeň vypnul svůj motor deset a půl minuty po startu na parkovací oběžné dráze ve výšce 185 (perigeum) X 725 (apogeum) kilometrů, po této dráze družice v příštích 40 minutách přeletěla jižní pól. Druhý zážeh horního stupně Delty o délce 12 vteřin umožnil družici OCO 2 přejít na více kruhovou dráhu ve výšce 686 X 698 kilometrů se sklonem 98,2 stupňů k rovníku, kde byla konečně 56 minut po startu uvolněna k samostatnému letu.
Start OCO 2:
Vypuštění družice ve vesmíru:
© NASA
Družice, plnící misi za 9 a půl miliardy korun, má tvar šestiúhelníku, je 2 metry vysoká a metr široká, váží asi 450 kg a rozpětí jejích solárních panelů činí skoro 9 metrů.
Její vědecká mise však začne až za 6 až 8 neděl, nejdříve musí OCO 2 projít testy svých systémů ve vesmíru, poté zapálí své hydrazinové motorky a oběžnou dráhu ještě malinko zvýší.
 Na palubě nese jeden jediný vědecký přístroj – spektrometr, ten však na její úkoly (bude měřit množství oxidu uhličitého dole, v zemské atmosféře) bohatě stačí.
„Díky palubnímu spektrometru budeme moci každý den nasbírat stovky tisíc měření (24 měření za sekundu – pozn. aut.) a ty nám posléze poskytnou globální mapu CO2. Bude to bezprecedentní úroveň vědeckých dat, kterou nám ještě neposkytla žádná družice,“ říkají vědci.
Jeden oblet Země zabere OCO 2 bezmála sto minut a aktuální celosvětovou mapu oxidu uhličitého přinese každých 16 dnů s použitím osmi milionů měření. Pro vědce bude také jistě zajímavé sledovat, jak se koncentrace tohoto plynu ve vzduchu mění se střídáním ročních období, mise má trvat několik let.
Dle posledních zpráv (4. července 14h našeho času) pokračuje kontrola stavu systémů sondy po startu a vše zatím vypadá v pořádku.
Zdroje:
|
