Rover Jutu sjel na povrch Měsíce 14. prosince 2013, jen pár hodin poté, co jeho mateřská sonda Čchang’e 3 přistála v oblasti tzv. Duhové zátoky, na severním okraji Moře dešťů. Čína si díky této misi vydobyla zase o něco vyšší post mezi kosmickými velmocemi, protože po 37 letech uskutečnila řízené přistání vesmírného plavidla na Měsíci (předchozí přistání patřilo ještě Sovětskému svazu). Stočtyřicetikilogramový rover měl na Měsíci fungovat asi čtvrt roku, zkoumat geologickou strukturu Měsíce a složení povrchu a hledat přirozené zdroje surovin.
 Jenže netrvalo dlouho a ke konci ledna byl rover doslova zmrzačen, službu totiž nenávratně vypověděla řídící jednotka, která má na starost mechanické pohyby Jutu a to nejen jízdu. V době selhání byl rover asi 100 metrů daleko od mateřské výsadkové platformy. Zatímco o důsledcích poruchy a z toho plynoucí nepohyblivosti robota toho bylo napsáno již dost (například v našem článku z března 2014), příčiny selhání řídící jednotky byly dlouho mlčením obestřenou záhadou, čínští technici je pouze stroze přičetli „komplikovaným podmínkám na povrchu Měsíce.“ Nyní k této otázce promluvili v čínských státních médiích tvůrci roveru.
Z jejich vyjádření vlastně vyplývá, že přestože byl Jutu před startem testován vědci z Pekingu, Šanghaje a dokonce i v poušti v severozápadní Číně, reálné podmínky přistávací planiny technici prostě podcenili.
Z poznatků zahraničních vědeckých týmů, které Číňané před startem mise Čchang’e 3 zkoumali, statisticky plyne, že v místě přistání by se mohl Jutu na každých asi sto čtverečních metrech setkat se čtyřmi kameny vyššími než 20 centimetrů. Skutečná podoba Duhové zátoky je však údajně mnohem agresivnější a skutečný počet a velikost zákeřných balvanů zdaleka toto očekávání předčily.
„Vypadá to tam skoro jako na štěrkovém poli,“ řekla Zhang Yuhua, jeden z tvůrců systémů pro misi Čchang’e 3, v rozhovoru pro čínskou státní mediální agenturu Xinhua.
No a co se tedy Jutu stalo? Údajně může příčina jeho poškození vězet prostě jen v tom, že během jízdy do těchto zákeřných balvanů narážel.
 Vozítku určitě také nepřidávají lunární noci, které trvají 14 pozemských dní, solárními bateriemi napájený rover během nich musí hibernovat a spokojit se s přísunem tepla z radioizotopového zdroje, zatímco kolem něj padá rtuť teploměru na – 180 °C. Každá taková noc systémy Jutu dále oslabuje. Přitom rozdíl teploty oproti lunárnímu dnu je asi 300 °C, tudíž komponenty Jutu se často kvůli kolísajícím teplotám roztahují a zase smršťují.
V každém případě je Jutu mnohem silnější, než jeho tvůrci čekali. Na lunárním povrchu pracuje už osm měsíců (skoro třikrát tolik oproti původnímu plánu), přežil sedm drsných místních nocí (brzy mu začne osmá) a na Zemi odeslal už velkou spoustu informací. Čína s ním počítá i nadále.
Signál Jutu také rádi pravidelně zachycují radioamatéři, naposledy se to povedlo jednomu z Anglie 19. července.
Zdroje:
|
