Byl to první kamínek do mozaiky informací, které jsme začali shromažďovat - znali jsme už tedy přesný čas a měli jsme podrobnou světelnou křivku. Okamžitě jsem se spojil s vedoucím německé části Evropské bolidové sítě Dietrem Heinleinem a jeho informace mě velmi potěšily. V Německu bylo jasno a velký bolid byl zachycen, jak mi postupně upřesňoval, na 8 jejich stanicích Evropské bolidové sítě. Kromě německých snímků se nakonec bolid podařilo nalézt též na naší nejzápadnější stanici Přimda, kde byl bolid velmi nízko nad oborem a navíc z velké části skrytý za stromy. Jak se ale později ukázalo, pro vlastní výpočet polohy atmosférické dráhy to byl snímek velmi důležitý. Ostatní naše stanice měly bohužel zataženo. Poslední snímek jsme obdrželi z rakouské stanice Gahberg a tak byl bolid vyfotografován celkem z 10 stanic bolidové sítě, přičemž pro vlastní výpočet bylo použito jen 7 nejvhodněji položených. Kromě fotografických záznamů a též již zmíněných záznamů z radiometrů byl bolid zachycen také na třech zařízeních registrujících infrazvuky v Německu, Holandsku a dokonce až v severním Švédsku. Osvícení krajiny a následné silné zvukové jevy byly zaznamenány 2 průmyslovými kamerami v německém Murnau, pouze 40 km severně od nejjasnější části dráhy bolidu a nakonec interakce rázové vlny se zemským povrchem byla registrována mnoha seismickými stanicemi v Německu, Rakousku a Švýcarsku. I když tyto další registrace nejsou ještě úplně zpracovány, již nyní víme, že podstatně přispějí k lepšímu pochopení všech dějů spojených s průletem meziplanetárního tělesa o rozměrech řádově desítek centimetrů zemskou atmosférou. Z hlediska instrumentálních záznamů se tak jedná o jeden z nejkomplexněji zaznamenaných bolidů vůbec. Okamžitě po obdržení snímků byly všechny postupně proměřeny paní Ing. J. Keclíkovou, jejíž dlouholeté zkušenosti se ukázaly být velmi podstatné pro spolehlivé určení atmosférické dráhy. Měření nebylo tak rutinní a jednoduché jako v případě našich snímků, které jsou pořízeny kamerami vybavenými objektivy typu rybí-oko, neboť všechny německé a i rakouská stanice jsou vybaveny méně přesnými zrcadlovými celooblohovými kamerami. Vše probíhalo velmi rychle a tak již týden po přeletu bolidu jsem mohl provést základní výpočty, které ukázaly první velmi významný výsledek - heliocentrická dráha se prakticky přesně shoduje s dráhou bolidu Příbram, prvního fotografovaného pádu meteoritu v historii. To samozřejmě přidalo celému případu na důležitosti, neboť již toto samo o sobě implikuje velmi pravděpodobnou existenci mnoha takových těles na "příbramské" dráze. Jak už jsem zmínil výše, díky pečlivému změření všech snímků a díky velmi propracovaným výpočetním metodám ať už redukce snímků či výpočtu atmosférické dráhy včetně řešení dynamiky, fotometrie (ta je pro tento bolid založena jen na našich radiometrických záznamech) a temné dráhy, bylo možné se solidní přesností určit všechny parametry průletu bolidu ovzduším. To vše bylo možné udělat velmi rychle a spolehlivě jen díky desítky let trvající předchozí práci nejen mé, ale především Dr. Zdeňka Ceplechy, který naprostou většinu používaných metod a programů vytvořil a také Dr. Jiřího Borovičky, který se též na jejich tvorbě významně podílel. Bolid začal svítil ve výšce 85 kilometrů asi 10 km VSV od rakouského Innsbrucku a celou fotografovanou světelnou dráhu dlouhou 91 km a skloněnou k zemskému povrchu necelých 50 stupňů ulétl za 5 sekund. Největší jasnosti -17.2 magnitudy (absolutní jasnost - pro meteor 100 km daleko) bolid dosáhl poblíž německého Garmish-Partenkirchenu ve výšce 21 km a pohasl pouze 16 km vysoko nad zemským povrchem v oblasti tyrolských Alp nad masivem hory Geierkopfe. Tak hluboký průnik do atmosféry je velmi vzácný a již tento údaj sám o sobě znamená velmi pravděpodobný pád meteoritů. V naší bolidové síti je to druhý nejhlouběji fotografovaný bolid za celou dobu pozorování. Během průletu atmosférou se těleso intenzivně brzdilo z původní rychlosti 20.95 km/s na pouhých 3.1 km/s v bodě pohasnutí. Z pozorovaného průběhu brždění též vyplývá, že hmotnost meteoroidu před vstupem do atmosféry byla asi 600 kg a vlivem intenzivního odpařování a fragmentace vychází, že na zemský povrch dopadlo asi tak 25 kg meteoritů, přičemž hlavní kus by měl být asi 15 kg těžký. Celá vypočtená pádová oblast je několik kilometrů dlouhá a kolem jednoho kilometru široká. Nicméně nejistota v poloze hlavního kusu je asi 800 m podél dráhy a 700 m napříč. Z fotografických záznamů sice není vidět přímo fragmentace, ale z tvaru světelné křivky, kde je významné zejména výrazné zjasnění ve výšce 21km, je evidentní, že přinejmenším v tomto bodě bolid fragmentoval. Odtud je tedy zřejmé, že kromě hlavního kusu, by měly existovat i menší meteority, které se zabrzdily poněkud dříve a měly by tedy ležet více směrem k začátku dráhy. Po získání údajů o směru a rychlosti větru v různých hladinách atmosféry z Mnichova, bylo již možné vypočítat tzv. temnou dráhu, tj. tu část letu meteoritu, kdy nedochází k úbytku hmoty tělesa vlivem odpařování a těleso již nesvítí. Z aerologických dat vyplývá, že vítr mohl významně ovlivnit dráhu tělesa ve výškách mezi 8 - 13 km, kdy dosahoval rychlosti až 20 m/s a směr měl od severozápadu až severu. To způsobilo posunutí nejpravděpodobnější trajektorie na níž by mohly ležet meteority asi o 1 km směrem k jihu od průmětu vypočtené světelné dráhy pro meteority o hmotnosti řádově 1kg a větší. Z toho je vidět, že vítr hraje velmi podstatnou úlohu ve výpočtu pádové oblasti. A právě nejistota ve znalosti přesných aerologických dat pro dané místo a čas, ve spojitosti s neznámým tvarem padajícího meteoritu a možnými bočními rychlostmi, které vznikají při náhlé fragmentaci tělesa, to jsou hlavní neznámé, které významně ovlivňují velikost předpovězené pádové oblasti.  Pojďme ale od teorie zase zpět do reality. Již od samého počátku bylo jasné, že celá pádová oblast leží ve vysokohorském terénu, kde jen stěží bude možné provádět systematické hledání. Nicméně němečtí kolegové byli od samého začátku velmi nadšení a vidina nálezu meteoritu jim dodávala neustálý optimismus, který jsem přeci jen s nimi tolik nesdílel, protože jsem si více než oni uvědomoval mnohá úskalí výpočtů znásobená navíc již několika neúspěchy ve hledání dřívějších nadějných případů. Jedno bylo jasné ale i mně, že tady jde přece jen o řádově větší koncovou hmotu než pro všechny předchozí případy, a tak proč by se přece jen štěstí jednou nemohlo přiklonit na naší stranu. A tak téměř nemožné se stalo skutečností krátce po poledni v neděli 14. července 2002, kdy dvojice "hledačů" vybavená naší předpovědí, našla krásný 1751g těžký kamenný meteorit uvnitř předpovězené oblasti pro meteority odpovídající velikosti. Dá se tedy říci, že naše dlouholeté zkušenosti a pečlivý přístup jak k měření tak i k výpočtům spojené s pověstnou německou vytrvalostí a houževnatostí slavily úspěch. Tak jako příbramské meteority byly pojmenovány po nejbližším větším městě, tento fotografovaný pád meteoritu vejde do dějin meteorické astronomie pod jménem Neuschwanstein. Je to název velmi známého a krásného sídla bavorských králů, které leží pouhých 5 km západně od místa nálezu meteoritu.
Na závěr bych ještě rád shrnul některé vyjímečnosti tohoto případu. Rozhodně samo o sobě je výjimečné, že se podařilo vyfotografovat další pád meteoritu a na základě těchto snímků nalézt meteorit ve vypočtené oblasti. V současné době je to čtvrtý takový případ v historii na celém světě a pro nás je potěšitelné, že druhý v rámci programu, který jsme založili a jehož činnost od samého počátku koordinujeme. Zároveň je to šestý meteorit v historii, který má známou přesnou dráhu ve sluneční soustavě, neboť kromě fotografických existují ještě dva velmi dobře dokumentované pády meteoritů zachycené videokamerami z nichž jeden, meteorit Morávka, je opět "ondřejovský" případ. Co je však už naprostým světovým unikátem je fakt, že oba středoevropské "fotografické" meteority, Příbram i nově Neuschwanstein, mají téměř totožné dráhy ve sluneční soustavě a tudíž s největší pravděpodobností i společný původ v jednom větším tělese. Jedná se tedy o objev meteoritového roje, který jsme nazvali "Příbramský roj", neboť si lze jen těžko představit, že v této dráze by byla pouze tato dvě tělesa a ta se srazila se Zemí v téměř zanedbatelně krátkém časovém intervalu pouhých 43 let a navíc prakticky na stejném místě na Zemi. Je tedy velmi pravděpodobné, že v této dráze se takových poměrně velkých těles nachází velmi mnoho, a navíc se ve stejné dráze může nacházet i podstatně větší těleso - asteroid, detekovatelný již dlouho před vlastní srážkou. Pokud by opravdu bylo takové těleso objeveno, pak to může také znamenat, že tato dráha může být i potenciálně velmi "nebezpečná". Další velmi podstatné a svým způsobem překvapivé jsou první výsledky zkoumání meteoritu Neuschwanstein. Zatímco příbramské meteority jsou klasifikovány jako obyčejné chondrity typu H5 což je skupina nejběžnějších kamenných meteoritů, meteorit Neuschwanstein patří do velmi vzácné skupiny tzv. enstatických chondritů typu E6, jejichž zastoupení mezi chondrity je pouze asi 1%. To tedy může znamenat, pokud nebudeme brát v úvahu všechny možné druhy náhod, že mateřské těleso obou meteoritů, v tomto případě asteroid, byl tělesem zřejmě dosti různorodým. A to může být právě jeden z hlavních přínosů pádu a nálezu obou těles. Zajímavé výsledky se dají očekávat i z dalších analýz nového meteoritu, které právě probíhají v Německu, a které mimo jiné přinesou informace o expozičním stáří (udává dobu na samostatné dráze a pro příbramské meteority činí 19 milionů let) a chemickém složení. Nejzajímavější však bude opět srovnání těchto výsledků s odpovídajícími údaji o příbramských meteoritech. Již teď je zřejmé, že tato událost "poopraví" náš současný pohled na formování či strukturu některých druhů malých těles sluneční soustavy a vejde do historie meteorické astronomie jako jeden z nejdůležitějších experimentálních výsledků. Snad na úplný závěr bych chtěl uvést, že tento případ názorně dokumentuje opodstatněnost dlouhodobého provozování takového pozorovacího programu, jako je Evropská bolidová síť, jejíž vznik inicioval právě bolid Příbram a jejíž činnost od samého počátku koordinuje Oddělení meziplanetární hmoty v Ondřejově. Navíc je to krásné potvrzení vyjímečného postavení naší skupiny v tomto oboru výzkumu meziplanetární hmoty. A ještě jeden dodatek týkající se obou nezávislých pádů meteoritů. Dá se říci, že se kruh uzavřel a po milionech let odloučení se obě tělesa dostala opět téměř k sobě a jejich příběh pokračuje dále zase společně na naší Zemi. |
