I když Francouz Abbé Nicolas Louis de Lacaille dnes již zcela upadl do zapomnění, v polovině osmnáctého století představoval jednu z nejvýraznějších astronomických postav. Dokonce lze říci, že jeho expedice na Mys dobré naděje, kterou zorganizoval v letech 1751 až 1754, byla jednou z nejplodnějších výprav dějinách pozemské astronomie.

Abbé Lacaille, jak už napovídá jeho titul, se sice zpočátku věnoval především teologickým studiím, brzo však propadl astronomii, především pak přesným výpočtům drah komet a planet, včetně Země. Právě to ho přivedlo k přesnému měření pozic hvězd, studiu atmosférické refrakce a měření vzdálenosti Měsíce a Slunce. Ostatně jeden z jeho studentů později prohlásil: V průběhů relativně krátkého života provedl Lacaille více pozorování a výpočtů než všichni ostatní tehdy žijící astronomové dohromady.

To nejzajímavější přišlo s počátkem roku 1750, kdy se Lacaille postavil do čela výpravy měřící vzdálenost Měsíce a Slunce. A aby získal co největší triangulační základnu (druhý pozorovatel byl v Berlíně), cestoval rovnou na Mys dobré naději, v jižním cípu afrického kontinentu. Právě zde, v průběhu pouhých dvou let intenzivních měření, získal celou řadu výjimečných úlovků: Stanovil zeměpisnou délku observatoře v Kapském městě, změřil výšku Stolové hory a především určil polohy skoro deseti tisíc hvězd jižní oblohy.

Tento revoluční počin, tedy sestavení prvního takto rozsáhlého katalogu hvězd jižní oblohy, přitom nebyl nijak snadný. Lacaille totiž pozoroval s kvadrantem vybaveným dalekohledem o průměru objektivu pouze jeden a půl centimetru s osminásobným zvětšením! Všech 9 766 proměřených hvězd nakonec zvěčnil do astronomického atlasu, v němž zakreslil i řadu nových souhvězdí. Na rozdíl od severní hvězdné oblohy, která byla z velké části obsazena starověkými bytostmi a předměty, jižní nebe představovalo v polovině osmnáctého století poloprázdný list papíru a abbé Lacaille měl tu čest, vyplnit některá jeho bílá místa. Bohužel, vše shrnující katalog Coelum Australe Stelliferum vyšel až rok po jeho předčasné smrti. Lacaille zesnul ve věku 49 let v roce 1762 po záchvatu padoucnice způsobené dlouhodobým přepracováním. Dodejme přitom, že už za svého života těžko snášel patřičnou slávu -- vydobytou jednak velkou astronomickou výpravou, jednak svoji poctivostí a čestným charakterem.

Jedním z prvních výsledků jeho expedice, prezentovaný v roce 1754 francouzské Akademii věd, byl i katalog mlhovin, jež Lacaille objevil během proměřování hvězd. Celkem objevil a pět desítek mlhovin a hvězdokup, včetně kulové hvězdokupy 47 Tucanae, mlhovin kolem éta Carinae a 30 Doradus a nebo hvězdokupy u kappy Kříže. Bohužel z různých příčin, Lacaillův katalog 42 "mlhavých" objektů o několik roků později trumfnul rozsáhlejší a dodnes velmi populární Messiérův soupis. Přesto všechno ale po tomto výjimečném Francouzovi zůstala v astronomii nesmazatelná stopa. A možná ještě větší, než po Charlesu Messierovi. Abbé Nicolas Louis de Lacaille totiž na jižní nebesa vynesl hned čtrnáct souhvězdí. Jakkoli nejsou nijak nápadná, spíše vyplňují prostor mezi jinými, známějšími obrazci, svoji vypovídací hodnotu rozhodně neztratila.

Antlia reprezentuje vývěvu vynalezenou Angličanem Robertem Boylem. Souhvězdí není nijak nápadné, nejjasnější hvězda (alfa Ant) má jen 4,3 magnitudy.

Caelum má dvojznačný význam. Buď v latině znamená "nebesa" a nebo "rydlo", nástroj, s nímž se jemně zdobily kovové výrobky. Nejednalo se však o dláto v dnešním slova smyslu, to by muselo mít souhvězdí název Scalprum. Nejzajímavějším objektem je gama Cae, pěkná barevná dvojhvězda.

Circinus, v překladu kružítko, jeden z velmi důležitých nástrojů tehdejších matematiků, astronomů i námořníků.

Fornax, původně úplným názvem Fornax Chemica, tedy Chemická pec. Lacaille tak vyznamenal kolegu a velmi dobrého přítele Antoine Lavoisiera, objevitele kyslíku. V roce 1794 byl tento slavný chemik, jenž zastával funkci strážce královské pokladny, gilotinován. Kromě souhvězdí, moderní chemie nám po Lavoisierovi zůstala i metrická soustava.

Horologium představuje jedno z nejméně známých souhvězdí. Původně se označovalo Horologium Oscillatorium, tedy Kyvadlové hodiny, na památku jejich vynálezce Christiaana Huyghense, jinak též objevitele Saturnových prstenů.

Mensa, původně Mons Mensae, odkazuje na Stolovou horu u Kapského města, odkud Lacaille pozoroval jižní oblohu. Souhvězdí se nachází v okolí jižního nebeského pólu a nebýt kousku Velkého Magellanova mračna, které do něj zasahuje, nestálo by za pozornost.

Microscopium, tedy mikroskop, oslavuje jeden z nejdůležitějších vynálezů osmnáctého století.

Norma, původně Norma et Regula, tedy dvě důležité tesařské pomůcky: čtverec a vodováha. Z počátku se souhvězdí také nazývalo Quadra Euclidis, tedy Euklidův čtverec.

Octans, tedy oktant, byl přístroj k měření úhlů sestavený v roce 1730 Johnem Hadleym, jehož základem byl kruh rozdělený na osm částí. Později se z něj vyvinul sextant. Souhvězdí se původně jmenovalo Octans Hadleianus.

Pictor, originálně Equuleus Pictoris, v Lacaillově představivosti stojan na plátno. Jeho úkolem není nic jiného než vyplnit relativně prázdné a bezhvězdné místo na jižní obloze.

Pyxis, námořní kompas, souvisí se starověkým souhvězdím Argo Navis, tedy Loď Argonautů. Právě Lacaille z praktických důvodů toto velmi rozsáhlé souhvězdí rozdělil na čtyři menší: Carina, Puppis, Pyxis a Vela.

Reticulum je malé a nevýrazné souhvězdí, které dostalo jméno na památku zařízení k měření poloh hvězd. Původní název Reticulum Rhomboidails odkazuje, že šlo o systém vrypů na skleněné destičce umístěné v ohnisku okuláru.

Sculptor představuje jedno ze skutečně obskurních souhvězdí zavedených Lacaillem. Jeho původní název L'Atelier du Sculpteur, znamená Sochařské studio.

Telescopium, původně Tubus Astronomicus, samozřejmě odkazuje na nejdůležitější astronomický vynález všech dob. Paradoxní je, že ho představuje jen několik drobných nenápadných hvězd. Za pozornost zde stojí nanejvýš delta_1,2 Tel.

Zdroj: denik.hvezdarna.cz