Srovnáme-li velikost a tvar amerického a sovětského raketoplánu (orbitálních stupňů), zjistíme, že se jedná téměř o identická "dvojčata". Není se co divit. Plánované úkoly obou raketoplánů byly shodné a aerodynamické zákony, které na ně působí při návratu z oběžné dráhy kolem Země, jsou také stejné. Přesto nalezneme několik odlišností:

Pro určení správného aerodynamického tvaru orbitálního stupně raketoplánu byly provedeny tisíce zkoušek v aerodynamických tunelech a na létajících modelech. Prověrky aerodynamických charakteristik a řízení raketoplánu při hypersonických rychlostech probíhaly na geometricky podobných modelech BOR-5, vypouštěných na suborbitální dráhy pomocí sériových nosných raket. Uskutečnilo se celkem 6 startů, modely byly zhotoveny v měřítku 1 : 8 vzhledem k raketoplánu BURAN. Činnost systémů při podzvukových rychlostech byla prověřována na speciálně vybavených létajících laboratořích TU-154 a TU-134.

Součinnost všech palubních systémů raketoplánu a pozemního vybavení při přistávání raketoplánu byla prověřena za použití analogu raketoplánu, který byl vybaven proudovými motory pro zajištění startu z letiště. Na létajících laboratořích a na analogu raketoplánu bylo uskutečněno kolem 150 automatických přistání. Těchto letů se zúčastnili budoucí piloti raketoplánu Buran.

Velká pozornost byla věnována systému tepelné ochrany raketoplánu při průletu atmosférou při přistávacím manévru. Zkoušky probíhaly v tepelné vakuové komoře o průměru 14 m a délce 30 m. Na částech raketoplánu byly prověřeny všechny hlavní fáze letu. Požadované teploty (až +1 500 °C) bylo dosahováno pomocí vysokoteplotních infračervených zdrojů o celkovém výkonu 13 000 kW, které byly rozděleny do 96 zón, z nichž každá byla řízena počítačem. Imitaci ochlazení raketoplánu při letu v zemském stínu (-130 °C) zajišťovala chladící soustava, používající kapalný dusík.

Závěrečnou prověrkou pro tepelnou ochranu raketoplánu byly zkoušky na umělých družicích série Kosmos: 1374, 1445, 1517 a 1614. Na zmenšených modelech raketoplánu BOR-4 byl vyzkoušen materiál na tepelně nejexponovanějších částech raketoplánu Buran.

Řešena byla rovněž otázka záchrany posádky raketoplánu v případě, že by se z nějakých důvodů nemohl uskutečnit přistávací manévr. Během zkušebních startů měla být v pohotovosti jedna kosmická loď Sojuz-TM a jeden kosmonaut-záchranář. V případě potřeby by se kosmická loď připojila k raketoplánu a jeho posádku by dopravila na Zemi. Vzhledem k tomu, že na Sojuzu bylo místo pouze pro 3 kosmonauty, měly být posádky raketoplánu BURAN při zkušebních letech pouze dvoučlenné. Problematika záchrany kosmonautů v případě havárie v první fázi startu měla být řešena obdobně jako u amerického raketoplánu, tj. katapultovacími křesly.

Protože při operačních letech raketoplánu BURAN se počítalo až s desetičlennou posádkou (4 kosmonauti a až 6 výzkumníků), bylo nutno vyřešit záchranu posádky jiným způsobem. V úvahu připadala nová kosmická loď Zarja (tzv. Velký Sojuz), která by byla na oběžnou dráhu vynesena raketou Zenit, vyrobenou na základě prvního stupně rakety Eněrgija. Nová kosmická loď měla být mnohonásobně použitelná a měla sloužit k nejrůznějším účelům. Na její palubě bylo možno dopravit z vesmíru na Zemi až 12 kosmonautů.

Hlavní úkoly sovětského raketoplánu BURAN:

První start rakety Eněrgija se uskutečnil 15. 5. 1987. Úkolem letu bylo vyzkoušet raketu v režimu kosmického letu před připravovaným vypuštěním raketoplánu. Užitečné zatížení rakety představovala vojenská družice pro hvězdné války s názvem POLJUS o délce 37 m, průměru 4,1 m a hmotnosti 80 tun.

Vzhledem k politickým změnám v bývalém Sovětském svazu a současně ke světovým politickým změnám ztratil raketoplán BURAN své opodstatnění. Své sehrál i nedostatek finančních prostředků v Rusku po rozpadu Sovětského svazu. Další start raketoplánu se stále odkládal, až byl nakonec celý projekt včetně rakety Eněrgija zrušen.

V době, kdy již bylo jasné, že se BURAN nedočká dalšího startu, jeho tvůrci prohlásili s hořkostí v srdci: "Vyvíjeli jsme mnohonásobně použitelný dopravní prostředek, avšak vyrobili jsme raketoplán na jedno použití."

Smutnými hrdiny se stali členové oddílu kosmonautů, kteří se připravovali k letům na raketoplánu. Oddíl byl založen v roce 1979. Mezi nejznámější z nich patřili Igor Volk, Oleg Kononěnko, Anatolij Levčenko, Rimantas Stankjavičjus a Alexandr Ščukin. Neoficiálně byly jmenovány první dvoučlenné posádky, které se nejen připravovaly k prvnímu startu, ale prováděly také zkušební lety na tzv. analogu raketoplánu s označením BTS-002. Jednalo se o model raketoplánu ve skutečné velikosti, který byl vybaven leteckými motory, které mu umožňovaly samostatný vzlet. Kosmonauti na něm nacvičovali především řízení raketoplánu v závěrečné fázi přistávacího manévru. Uskutečnilo se celkem 24 zkušebních letů..

Oddíl byl postupně doplňován a obměňován, neboť 6 kosmonautů zemřelo nebo zahynulo. V březnu 2002 oddíl přestal definitivně existovat, v tichosti se "rozplynul". Byl založen při LII (Letecko-výzkumném institutu) M. M. Gromova, kde nyní zůstal jediný člen oddílu - Sergej Tresvjatskij. Stále si ještě obnovuje certifikaci pilota-výzkumníka a v červenci 2002 úspěšně absolvoval každoroční zdravotní prohlídku. "Pro všechny případy," říká Sergej Tresvjatskij a dodává: "Naděje umírá poslední "

A tak historie raketoplánu BURAN a rakety Eněrgija skončila absolvováním jediného startu na oběžnou dráhu kolem Země. Vzhledem k technickým parametrům konstrukce si tento ambiciózní projekt takový osud snad ani nezasloužil