Naši procházku klenoty jižní oblohy samozřejmě začneme u nejslavnější nebeské dvojice: všichni pozorovatelé ze severní polokoule totiž určitě touží spatřit Velký Magellanův oblak v Mečounovi a Malý Magellanův oblak v souhvězdí Tukana, dva blízké satelity naší Galaxie. Podle slavného mořeplavce Magellana je pojmenoval písař jeho výpravy Antonio Pigafetta, známy však byly už dávno před tím. Například na Polynéských ostrovech nazývají mračna Mahu -- horní a dolní. Arabský pozorovatel Al Sufi (903-986 n.l.) zase větší z nich pokřtil Al Bakr -- Bílý býk -- "neviditelný ze severní Arábie a Baghdadu, ale pozorovatelný z úžiny u Babd al Mandab" dvanáct stupňů severně od zeměpisného rovníku."

Velký Magellanův oblak je úhlově největším celistvým objektem na noční obloze. Pokud ovšem nepočítáme Mléčnou dráhu. Galaxie je pozorovatelná téměř vždy, snad s výjimkou období kolem úplňku. Celkově ovšem příliš jasná není -- dosahuje pouze nulté hvězdné velikosti, takže má s ohledem na velké úhlové rozměry poměrně malý jas. Na tmavé obloze připomíná odtrhnutý oblak Mléčné dráhy o délce asi šest stupňů a šířce kolem tří stupňů.

Přesto všechno ale můžeme v oblaku i obyčejným triedrem sledovat totéž co půlmetrovým dalekohledem v M 31 z Andromedy! Vzdálenost centra Velkého Magellanova oblaku od nás se totiž odhaduje na pouhých 180 tisíc světelných roků. Podle struktury se řadí mezi tzv. nepravidelné galaxie, při pozornějším pohledu má však evidentní náznak spirálních ramen.

Snad nejnápadnější a samozřejmě i nejjasnější místo ve Velkém Magellanovu mračnu představuje "mlhavá hvězda" NGC 2070, nazývaná dle vzhledu na fotografiích Tarantule. Poněkud zvláštně je NGC 2070 označována také jako hvězda 30 Doradus. A to i přesto, že se v jižních souhvězdích s tzv. Flamsteedovým číslováním hvězd téměř nesetkáte. První zmínka o Tarantuly pochází od francouzského astronoma Nicolase Louise de Lacailla, jenž ji v dalekohledu o průměru 12 milimetrů(!) srovnával s hvězdou 47 Tukana (NGC 104), druhou nejjasnější kulovou hvězdokupou na obloze. O sedm desetiletí později sledoval NGC 2070 také John Herschel, kterému připadala jako nepřehledná změť různě vyvinutých smyček vybíhajících z centra velké spirály. V kresbě pro svůj katalog mlhavých objektů zřetelně zachytil podlouhlé, severojižně orientované tělo mlhoviny, z něhož se odvíjí řada smyček. Ty někomu připomínaly katovskou oprátku a nebo třeba "uzlíček lásky", rekvizitu romantických milenců 19. století. Nešlo ale o erotickou pomůcku, nýbrž o jakýsi stylizovaný uzel symbolizující věrnost.

Dnes víme, že je Tarantule součástí rozsáhlého komplexu ionizovaného vodíku o hmotnosti až 800 tisíc Sluncí, takže se jedná o největší takovou oblast v Místní skupině galaxií -- kdyby byla Tarantule na místě M 42, pokryla by celé souhvězdí Oriona. Přestože se průměr celého útvaru odhaduje na tisíc světelných let, na pozemské obloze se Tarantule jeví jako objekt o průměru zhruba čtvrt stupně. V obřím binaru ji zahlédnete jako mlhavou skvrnku s několika zřetelnými výběžky, která se koncentruje kolem nápadného stelárního objektu. Ve větším zvětšení se navíc k centrální hvězdě přidá řada slabých průvodců.

Tarantule totiž ukrývá velmi hustou hvězdokupu o průměru 150 světelných roků: S pomocí Hubblova kosmického dalekohledu se zde podařilo identifikovat hvězdy spektrálního typu O3, tedy nejzářivější, nejteplejší a nejhmotnější dosud pozorované stálice o hmotnosti až sto Sluncí, které zcela jistě skončí explozí supernovy. Ostatně jedna zde už byla pozorována -- roku 1987 vzplanula v Tarantuly supernova 1987A, která byla po dobu několika měsíců viditelná i bez dalekohledu.

Celkem je zde kolem čtyři sta hvězd spektrální třídy O s hmotnostmi nad dvacet Sluncí, kolem jednoho a půl tisíce stálic spektrální třídy B s hmotnostmi mezi pěti a dvaceti hmotnostmi Slunce. Navíc hvězdokupa obsahuje tisíce hvězd "nižší váhové kategorie". Astronomové se tak právem domnívají, že jsme v tomto případě svědky něčeho zcela výjimečného -- vzniku nové kulové hvězdokupy! Stáří útvaru se totiž odhaduje na pouhé dva miliony roků.

Ve Velkém Magellanovu oblaku lze i malým dalekohledem zahlédnout celou řadu dalších objektů -- hvězdokup i mlhovin. Za zmínku určitě stojí především NGC 1910, která představuje hustou skupinu několika desítek hvězd o průměru kolem jedné úhlové minuty. Součástí je i veleobří S Doradus, jejíž jasnost kolísá v rozmezí od 9 do 11,5 magnitudy. No a pokud vám to čas a pozorovací podmínky dovolí, můžete se podívat i na další dvě stovky mlhovin a hvězdokup uvedených v New General Catalogue, které lze pozorovat v oblasti této blízké galaxie.

Malý Magellanův oblak naleznete dvacet stupňů západně od Velkého oblaku, v souhvězdí Tukana. V porovnání se svým větším protějškem má asi poloviční úhlovou velikosti a sledujeme ho také z větší vzdálenosti 210 tisíc světelných roků. V této galaxii sice bez dalekohledu nic zajímavého neuvidíte, v triedru se však můžete podívat na jasnou mlhovinu NGC 346, srovnatelnou s Trifidem ze Střelce, avšak ozdobenou řetízkem jiskřivých hvězd.

Malé Magellanovo mračno představuje nepravidelnou galaxii, která na začátku 20. století sehrála v astronomii zcela výjimečnou roli. Za všechno může slečna Henrieta Leavittová, která v letech 1893 až 1906 prohlížela stovky fotografických desek tohoto objektu pořízených na observatoři v Peru. Nakonec zde objevila dva a půl tisíce proměnných hvězd, z nichž šestnáct jevilo podobné světelné změny jako tzv. cefeidy známé z naší Galaxie. V roce 1912 pak na základě dalších pozorování sestavila podivuhodný graf, jenž u tří desítek nalezených cefeid dokázal souvislost mezi periodou světelných změn a střední pozorovanou jasností (všechny proměnné totiž ležely prakticky ve stejné vzdálenosti). Cefeidy se tak vzápětí staly důležitým vesmírným metrem až do vzdáleností, kde tyto "plápolající svíčky" dokážeme ještě sledovat. V případě Hubblova kosmického dalekohledu tedy až do Kupy galaxií v Panně. Jinou přesnou metodou tzv. paralaxy přitom proměřujeme vzdálenosti hvězd nanejvýš do 500 světelných roků!

Henrieta Leavittová si za tento ohromující objev téměř vysloužila Nobelovu cenu, bohužel však zemřela na rakovinu v 51 letech. Nakonec se ji dostalo alespoň jiné výjimečné pocty -- byl po ní pojmenován jeden z měsíčních kráterů. Velký a Malý Magellanův oblak přitom dodnes zůstává velmi důležitým etalonem, na kterém se kalibrují a nebo jenom testují nejrůznější pozorovací metody.

Tím by ale procházka touto částí oblohy skončit neměla. Pouhé dva a půl stupně západním směrem od Malého Magellanova oblaka totiž spatříte mlhavou hvězdu asi čtvrté velikosti 47 Tucanae (NGC 104), za kterou se ukrývá jedna z nejbližších kulových hvězdokup -- leží ve vzdálenosti pouhých sedmnáct tisíc světelných let. K trpasličí galaxii tedy nepatří. Už v malém dalekohledu se rozpadne na nepřeberné množství drobných hvězd zabírající plochu větší než čtvrt stupně, takže NGC 104 právem patří mezi ty nejkrásnější objekty svého druhu.

Obě oblaka samozřejmě obíhají kolem naší Galaxie. A nejen to, ona je dokonce svou gravitací cupuje na jednotlivé kousky! Astronomové totiž objevili stopy vodíku, který za sebou díky slapovému působení našeho, výrazně hmotnějšího ostrova zanechávají Magellanova oblaka. To však není nic překvapivého, obě galaxie jsou totiž v porovnání s rozměry naší Galaxie nesmírně blízko: jen dvakrát dál než je průměr našeho hvězdného ostrova. Jejich hmotnost je také velmi nízká, zhruba desetina hmotnosti Galaxie.

Zdroj: denik.hvezdarna.cz