První start do vesmíru absolvoval Boris Valentinovič Volynov v roce 1969 na palubě kosmické lodi SOJUZ 5 společně s Alexejem Jelisejevem a Jevgenijem Chrunovem. Jejich úkolem bylo spojení s kosmickou lodí SOJUZ 4, která byla vypuštěna o den dříve s kosmonautem Vladimirem Šatalovem na palubě. Po úspěšném spojení lodí přestoupili Jelisejev a Chrunov, oblečení do skafandrů, do kosmické lodi SOJUZ 4 přes volný kosmický prostor. SOJUZ 4 pak přistál s novou posádkou na Zemi, SOJUZ 5 s Volynovem zůstal ještě na oběžné dráze kolem Země, přistání se mělo uskutečnit až následující den. Na dramatické okamžiky návratu vzpomíná Boris Volynov.

Byl zapojen brzdící raketový motor a kosmická loď přešla na sestupnou dráhu. Před vniknutím do hustých vrstev zemské atmosféry jsem očekával oddělení návratové kabiny od orbitálního (obytného) úseku a od přístrojového úseku. Oddělil se však pouze orbitální úsek. Pohledem do iluminátoru (průzoru) jsem uviděl nehybné antény na konci panelů slunečních baterií a vše jsem pochopil - přístrojový úsek se neoddělil. Snažil jsem se hovořit pomalu a klidně. Informoval jsem řídící středisko o tom, co jsem viděl v iluminátoru. Přímo označit situaci jako havárii na veřejné frekvenci jsem nesměl. Z popisované události však muselo být odborníkům jasno, co se děje.

Problém byl v tom, že návratová kabina musela vstoupit do husté zemské atmosféry nejvíce chráněnou částí, opatřenou tepelným štítem na dně kabiny. V mém případě se neoddělil přístrojový úsek, neúplná loď se otočila o 180° a návratová kabina vnikala do atmosféry nechráněnou částí. Orientační a stabilizační systém "pochopil" závadu a snažil se otočit kabinu do správné polohy. Neoddělený přístrojový úsek ji zase natáčel díky aerodynamickým silám do opačné polohy. Toto střídavé natáčení kabiny probíhalo tak dlouho, dokud se nevyčerpaly zásoby pohonných látek.

Vzhledem k tomu, že kosmická loď vstupovala do stále hustějších vrstev zemské atmosféry a kabina se na nechráněném místě stále více zahřívala, situace na palubě byla stále více nebezpečnější. V kabině se objevil jedovatý kouř. Dýchalo se mi stále obtížněji. Jak se ukázalo později, začala prohořívat gumová těsnící ucpávka vstupního otvoru. Každou chvíli mohlo dojít k dehermetizaci - a já jsem se nacházel na palubě bez skafandru! Pohledem přes iluminátor jsem spatřil červené plameny, vzniklé tavením materiálu kosmické lodi.

Uvědomoval jsem si složitost situace a snažil jsem se udělat všechno pro to, abych zachránil výsledky letu. Hlavní bylo nepodlehnout panice. Popis událostí na palubě jsem nahrával na speciální magnetofon. Byl jsem si vědom toho, že pilotované lety na kosmických lodích SOJUZ jsou v začátcích a získané zkušenosti jsou pro konstruktéry velice důležité. Z palubního deníku jsem vytrhl stránky, týkající se spojení se Sojuzem 4, vložil je doprostřed deníku a ten pevně svázal. Jestliže při havarijním návratu vznikne v kabině požár, palubní deník ohoří z vnějšku, listy v jeho středu se možná podaří zachránit. Pak jsem pokračoval v nahrávání informací na palubní magnetofon. Jak už jsem uvedl, jednalo se o velmi důležité údaje pro konstruktéry a pro mé následovníky. Později všechny udivilo to, že v komentáři nebylo ani jedno sprosté slovo, jak by se dalo v této kritické situaci očekávat.

Ve výšce 80 až 90 km nad zemským povrchem došlo k explozi, při které byl přístrojový úsek kosmické lodě konečně odhozen. Po oddělení došlo k rychlému přetočení návratové kabiny ve směru "hlava - nohy" a pak následovala rotace kolem podélné osy. Při změně polohy kabiny jsem byl jednou silně tlačen do křesla velkou silou, jindy jsem byl zase z křesla vytahován ven.

Ve výšce 10 km byl uveden do činnosti padákový systém. Při uvolnění hlavního padáku se nosné popruhy začaly "zamotávat" vzhledem k rotaci kabiny. Poté došlo k zastavení rotace a ozval se skřípot kovu - skřípaly kovové úchytky nosných popruhů padáku, kterými byl padák připevněn ke kabině kosmické lodi. Naštěstí nedošlo ke smotání padáku; kosmická loď po zastavení rotace začala rotovat opačným směrem opět až do zastavení rotace. Tak to pokračovalo až do přistání. Důsledkem bylo poměrně tvrdé přistání. Dostal jsem úder do ramen a do zátylku takovou silou, že jsem si zlomil korunky zubů v horní čelisti - ale zůstal jsem na živu. Rychle jsem otevřel vstupní otvor - uvnitř kosmické lodi se již nedalo dýchat. Dovnitř se vysypal popel, v který se přeměnila těsnící guma a na uzavíracím krytu vstupního otvoru se vytvořila "čepice" ze vzpěněného žáruvzdorného kovu.

Po pobytu v nemocnici mi lékaři řekli: "Nehledě na to, že jsi zůstal na živu, takovou psychickou zátěž zatím nikdo neprodělal. Proto nebudeš létat ani na letadlech, ani do vesmíru." A udělali ze mne velitele oddílu kosmonautů-čekatelů. Po odeznění psychických problémů jsem se však do vesmíru ještě jednou vrátil při letu Sojuzu 21.

Zdroj: Novosti kosmonavtiki 3/2003
Převzato: Hvězdárna Valašské Meziříčí