Když 14. ledna 2005 přežil modul Huygens dopad na povrch Titanu, pokračoval ve vysílání dat na svou mateřskou loď Cassini, která prolétala okolo. Část rádiového signálu "unikla" dolů, odrazila se od povrchu Titanu a poté interferovala s původním svazkem. Když Miguel Pérez-Ayúcar a jeho kolegové z ESTEC (European Space Research and Technology Centre), které sídlí v Holandsku, zkoumali signál předaný na Zemi od modulu Huygens přes sondu Cassini, byli překvapeni tím, že intenzita signálu opakovaně stoupá a klesá. "Huygens nebyl konstruován tak, aby s jistotou přežil dopad, takže jsme se nezamýšleli nad tím, jak bude vypadat přicházející signál," říká Pérez. Po vtipkování o tom, že se o přistávací modul přetahují Titaňané a smýkají jím sem a tam, se tým pustil do práce a snažil se porozumnět zvláštnímu chování signálu.

Vodítkem byla oscilace intenzity, která přivedla Péreze na myšlenku o interakci přímého signálu se signálem odraženým od povrchu Titanu. Jak se mateřská sonda Cassini vzdalovala od Titanu, měnil se úhel, kterým Huygens vysílal a to způsobilo změny v interferenci původního a odraženého signálu. Počítačové simulace ukázaly, že jev je závislý na velikosti oblázků, neboli hrubosti okolního povrchu. Po přistání modulu Huygens přijímala sonda Cassini data po dobu 71 minut a potom z pohledu Huygense zmizela pod obzorem. Během té doby ulkládala rádiový signál obsahující informace o povrchu Titanu od 1 metru do 2 kilometrů západně od místa přistání modulu.

Aby počítačový model odpovídal pozorovanému tvaru signálu, musí být povrch Titanu poměrně hladký a pokrytý kamením s rozměry okolo 5 až 10 centimetrů. Tento unikátní výsledek souhlasí s daty z DISR (Descent Imager and Spectral Radiometer). Po přistání na povrchu Titanu mířil radiometr DISR směrem na jih. Na obrázcích vytvořených z jeho dat opravdu vidíme kamení rozmístěné v hladkém terénu. "Jde skutečně o bonus, který nevyžaduje žádné speciální zařízení, jen běžný komunikační subsystém," říká Pérez. Stejná technika by mohla být použita i při budoucích misích na povrch těles sluneční soustavy. "Tuto zkušenost může využít jakýkoli přistávací modul," říká Pérez, "chce to jen pár úprav a stane se z toho mocný nástroj." Například jen malou změnou vlastností rádiového paprsku by vysílače a přijímače mohly být optimalizovány pro odvozování chemického složení povrchu planety.

Zdroj: www.esa.int