Nad hladinu poklidné československé astrofotografie se vynořila špička ledovce, představovaná dvanácti obrázky oblohy, které zvítězily v prestižní fotografické soutěži ČAM – Česká astrofotografie měsíce. Těch dvanáct fotografií a dvanáct fotografů však představuje opravdu pouze špičku tohoto ledovce, tvořeného fotografickými díly mnoha našich astronomů amatérů i profesionálů. Je však stále ještě mnoho těch, kteří se možná stydí za své fotografie, bojí se je ukázat a získat tak třeba další popud do svého snažení.
Těch 44 fotografů, kteří během minulého roku zaslali do soutěže 123 snímků ukazuje, že se opravdu nemáme za co stydět. Nejvíce snímků - 51 - bylo věnováno Slunci, a to ať již Slunci zatmělému, nebo ukazující svou každodenní tvář. 37 snímků nás přeneslo do hlubin vesmíru k hvězdnému nebi a deep-sky objektům. 20 fotografií portrétovalo tvář Měsíce a opět se autoři zaměřili nejen na zatmění. Planety a komety byly zastoupeny vždy po 4 fotografiích a 7 snímků zabrousilo do meteorologických témat.
Všechny snímky prošly rukou pětičlenné poroty, která je každý měsíc vyhodnotila a hlasováním určila vítěznou fotografii. A byla to hlasování mnohdy dramatická. Fotografie zasílané do soutěže jsou totiž většinou ve velmi dobré kvalitě. A to nejen od „renomovaných astrofotografických kapacit“, ale snímky k nám přicházejí i od lidí, jejichž jména jsme ještě neslyšeli a jejichž krásné fotografie jsou překvapením nejen pro porotu, ale mnohdy i pro celý český astrofotografický svět. Nás to těší o to více, že právě toto byl jeden z hlavních cílů, s nimiž jsme soutěž vyhlašovali.
Soutěž není nijak honorována a tak se vítězům dostává „pouze“ publikace snímku na prestižním místě internetových stránek České astronomické společnosti, která se stala garantem celé akce. Ale ještě jedno ocenění spolu s titulem Astrofotograf roku vítěz soutěže získá. Jeho jméno bude spolu s vítězi z ostatních zvěčněno na mosazné desce, která bude umístěna v kopuli Hvězdárny v Úpici.
Na snímcích došlých do soutěže je možno pozorovat jeden trend astrofotografie a fotografie vůbec – takřka úplný přechod od snímání na klasický film k záznamu na digitální čip. To umožňuje nejen okamžitou kontrolu pořízeného snímku, ale hlavně téměř neomezené možnosti digitální úpravy fotografií. A na výsledcích je to vidět. Podobné obrázky, které jsme kdysi obdivovali z velkých dalekohledů, se nyní objevují na monitorech našich fotografů. A je možná již blízko čas, kdy budou astrofotografové s nostalgií vzpomínat na ruce vymáchané od vývojky a slabé světlo červené žárovky osvětlující zvětšovací přístroj.
Jak jsme již naznačili, došlých snímků bylo mnoho a vyvolených pouze dvanáct. Zbytek se do vítězné ČAM nevešel prostě proto, že vítěz je vždy jen jeden.
 Jedním z takových snímků je pohled na Mléčnou dráhu jižní oblohy, který nám zaslal Jan Šafář až od protinožců z daleké Tasmánie. Na křídlech tohoto snímků se můžeme jako nepatrní pozorovatelé rozletět přes výdobytky civilizace a australskou buš až do hlubin vesmíru. Nebo pouze zapřemýšlet o naší roli na Zemi. Autor snímku kromě toho ještě namířil svůj širokoúhlý objektiv na oblohu, na 30 sekund otevřel závěrku fotoaparátu, snímek zaslal do naší soutěže, a tak se s námi všemi podělil o pro nás nevšední krásu jižní hvězdné oblohy. |
 Do hlubin vesmíru zamířil svůj dalekohled i Pavel Gaugg, stálice soutěže. Zdá se, že své snímky oblohy, zejména pak nejrůznější zářící vodíkové oblaky, pořizuje s železnou pravidelností vždy, když mu to počasí dovolí. A nikdy neopomene své nejlepší výtvory poslat do ČAM. Porotu zaujal jeho snímek vládce zimní oblohy Oriona. Na obrázku zachytil celé souhvězdí Oriona se známými mlhovinami M42, M43 i komplexem okolo hvězdy Zeta Ori. Jako bonus však můžeme na snímku sledovat i krásný červený útvar Barnardovy smyčky, obklopující velkou část souhvězdí. Tato bublina prachu a plynu vznikla působením hustotní vlny spirální struktury Galaxie, která prochází galaktickou rovinou. Není však vyloučen ani podíl série výbuchů supernov před 3 milióny let na vzniku alespoň jejích některých částí. Mračno se středem přibližně v oblasti Velké mlhoviny M42 je od nás vzdáleno 1600 světelných let a jeho průměr dosahuje několika set světelných let. I když na obloze zabírá téměř 30o, není možno ho pozorovat vizuálně, ale projeví se až na snímcích delší expozicí. To, že je možno tuto mlhovinu pozorovat i v ultrafialovém světle znamená, že kromě ionizovaného vodíku k nám přichází i světlo rozptýlené na prachových částicích, které jsou v oblaku obsaženy. Není pak divu, že zejména nejhustší centrální oblasti celého Orionova mlhovinového komplexu jsou doposud rodištěm hvězd. Kromě krásných mlhovin můžeme na snímku obdivovat i oranžově zářícího veleobra Betelgeuse, vzdáleného asi 600 světelných let. Tato hvězda, asi 1000 krát větší než naše Slunce, je hvězdou velmi blízko konce svého života. Předpokládá se, že se brzy, alespoň z astronomického hlediska, na obloze rozzáří jako jasná supernova. O její současné velikosti si můžeme udělat představu příměrem se Sluneční soustavou. Kdyby se nacházela na místě našeho Slunce, její okraj by zasahoval až za dráhu Jupitera a naše Země by se prodírala hvězdou hmotou. Pokud by to tedy bylo možné. |
 Autoři se však opravdu nezaměřili pouze na hvězdný vesmír. Libor Šmíd nám poslal obdivuhodný portrét planety Saturn. Tato planeta, známá zejména svými prstenci, uváděla v úžas již nestora astronomických pozorování, renesančního umělce a vědce Galileo Galilei. Ten díky nedokonalosti svého dalekohledu nebyl schopen ještě prstence pozorovat, ovšem jejich náznaky v podobě jakýchsi „uší“ u planety pozoroval. A tak jejich tajemství muselo počkat ještě 50 let na holandského astronoma Christiaana Huygense. My se jim můžeme obdivovat již poměrně běžně, avšak vyfotografovat je v takové kráse vyžaduje již velké zkušenosti a trpělivost. Na snímku můžeme kromě prokreslených prstenců rozdělených Cassiniho dělením pozorovat i útvary v atmosféře planety. |
 V loňském roce jsme byli i svědky krásného setkání komety 73P/Schwassmann–Wachmann 3 s prstencovou mlhovinou M57 v Lyře. Kromě jiných nám její snímek zaslal i Jan Eliášek, který ji fotografoval v Kašperských Horách. Pořídit takový snímek nebývá jednoduché, přeci jen se kometa na hvězdném pozadí poměrně rychle pohybuje a tak je vždy zapotřebí vhodně kombinovat expoziční doby jednotlivých snímků, z nichž je výsledný obraz skládán, spolu s postupy digitálního zpracování do výsledného obrazu. Při pohledu na takový obrázek se mimoděk vynoří kdesi v koutku duše zasuté úvahy o úctyhodných vlastnostech velikosti vesmíru. Vždyť se díváme na objekty, které jsou nejen starší než celé lidstvo, ale díváme se do úžasného rozptylu vzdáleností. Zatímco světlo od komety k nám letí několik minut, rozpínající se planetární mlhovinu opustily fotony již před 2300 roky. A to jsme stále takřka za humny našeho vesmírného světa. |
 Velkým tématem roku bylo také úplné zatmění Slunce. To loňské se odehrávalo kromě jiného i v relativně blízkém Turecku, kam se mnoho pozorovatelů vypravilo. Romantické kulisy antických zřícenin navíc vytvořily úchvatná pozadí pro vytvoření nádherných fotografických kompozic. Jednu z nich nám poslal i Pavol Rapavý ze Slovenska. Postupně mizející a opět se objevující Slunce spolu s korónou uprostřed, vinoucí se okolo hlavice korintského sloupu vytváří krásnou představu o průběhu zatmění Slunce. |
 Martin Myslivec nás potěšil krásnou hvězdnou „náladovkou“. Jak sám píše, vznikla spíše náhodou. Ale jak praví staré pořekadlo: „náhoda přeje připraveným“. A to Martin byl. Sice se mu bohužel žádný meteor na snímku nezachytil, a jak sám v popisku snímku opět píše: „..a ani jsem žádný neviděl.“, nejen že se mu podařilo zachytit rotaci nebeské klenby kolem pólu během hodiny a půl, ale nepřímo zachytil i několik faktorů, které nám běžně mohou astrofotografii poničit. Les vidíme zejména díky světlům dvou automobilů, které během vzniku snímku projely okolo. Na východě se v mracích objevuje Měsíc a obloha za lesem svítí načervenalým světlem sodíkových výbojek Hradce Králové. |
 Fotografové nezapomněli ani na krásy našeho pozemského světa. Každý, kdo se někdy pokoušel zachytit na políčko filmu blesk letní bouřky ví, že to není vůbec snadné. Petru Soukeníkovi se to podařilo během 20 sekundové expozice naprosto dokonale. Při pohledu na rozvětvená svítící vodivá vlákna blesku k dokonalosti chybí již jen šumění deště a zvuk hromu. Ale tak dokonalá fotografie není. Na fotografii je zajímavý ještě jeden fakt. Byla pořízena 9 hodin po letním slunovratu, a tak nám přináší takovou malou letní vzpomínku na uplynulý rok, první rok projektu ČAM. |
První narozeniny dítěte bývají těmi nekrásnějšími, které mohou rodiče zažít. My dnes slavíme první narozeniny astrofotografické soutěže ČAM a stejně jako u dětí doufáme, že se dožije ještě mnoha let a ještě více milovníků noční oblohy pocítí touhu podělit se o své, mnohdy těžce získané snímky. Myslíme, že za to stojí. |
